„Vlastně už na škole často člověk narazí na některé překážky, takže jsme se rozhodly založit studio, které by mohlo hudebníkům pomáhat, vytvořit pro ně přátelské prostředí.“

„Mahu našla na stránkách Skautského institutu program První krok, do kterého se může přihlásit každý, kdo má nějaký svůj projekt, který chce rozjet.“

„Když se Múzu podařilo dostat do povědomí, chceme ji dál rozvíjet. Rády bychom během prázdnin udělaly alespoň jeden dva koncerty.“

KlasikaPlus tentokrát přináší rozhovor s autorkami projektu Studio Múza, který během jara poskytl hudebníkům cvičební prostory v samém středu Prahy. Johana Matunová a Mahulena Vondrášková z HAMU promluvily o sobě, o záměrech svého projektu, o zkušenostech, které nasbíraly v průběhu jeho zkušební verze, i o plánech se Studiem do budoucna.

Johana Matunová a Mahulena Vondrášková jsou studentky druhého ročníku pražské HAMU. V dubnu letošního roku vzbudil pozornost hudební veřejnosti jejich projekt Studio Múza. Johana a Mahulena v jeho rámci nabídly hudebníkům možnost využít prostory Skautského institutu v Domě U Minuty, s neskutečnou adresou Staroměstské náměstí 1, Praha 1, ke cvičení. Na webové stránce Studia jste si mohli prohlédnout fotky a přečíst popis zkušeben, přes rezervační systém si místnosti zamluvit a při jedné návštěvě tam až tři hodiny cvičit za symbolický poplatek 50 Kč.

Jako řada hudebníků jsem měla po roce pandemie právě dost hraní doma za nespokojeného mručení sousedů na home office. Na „Staromák“ jsem vyrazila hned při první příležitosti, a byť jsem se zprvu obávala, že blokovat celý tříhodinový cvičební interval je pro mě škoda, čas mi tam za periodického odbíjení orloje a kokrhání zlatého kohouta uběhl zázračně rychle. Záhy jsem si proto rezervovala další termíny až do konce května, kdy zatím zkušební provoz studia skončil. Strávila jsem v tomto romantickém inspirativním prostředí nejedno nedělní dopoledne či sobotní večer a mezi cvičením přišel i nápad požádat tvůrkyně projektu o rozhovor.

Kdo jsou Johy, Mahu a co je Studio Múza?

J: Já jsem Johana, studuju hudební produkci na HAMU, jsem ve druháku na bakalářském studiu, je mi dvacet jedna, pocházím z Liberce. Ve volném čase sportuji, zpívám a k umění mě to vždycky táhlo, ale nechci se jím úplně živit, takže jsem se rozhodla jít právě cestou produkce. S Mahu jsme se rozhodly, že chceme udělat určitou osvětu mezi hudebníky. Samy víme, že být hudebníkem není úplně jednoduchá cesta. Vlastně už na škole často člověk narazí na některé překážky, takže jsme se rozhodly založit studio, které by mohlo hudebníkům pomáhat, vytvořit pro ně přátelské prostředí.

M: Já jsem Mahu, je mi dvacet tři, studuju klasický zpěv na HAMU, jsem ve druháku. Z legrace ráda říkám, že jsem od svých dvanácti let prošla všemi hudebními vzdělávacími institucemi, které v Praze jsou: byla jsem na hudebním gymnáziu na Žižkově, na Pražské konzervatoři a teď jsem na HAMU. Získala jsem díky tomu dost zkušeností souvisejících nejen se samotným zpěvem, ale i s tím, jak hudebníci fungují, jací jsou to lidé, co potřebují. Jak říká Johanka, řekly jsme si, že je čas hudební komunitě něco vrátit a přinést do zdejšího hudebního života svěží vítr. Myslím si, že mladí lidé mají neuvěřitelný potenciál, který někdy v rámci škol nedostává potřebný prostor. Chtěly jsme dát prostřednictvím našeho Studia Múza hlas právě té mladší generaci hudebníků. Jde nám o to vytvořit společný prostor, fyzický i virtuální, kde se budou moci lidé scházet, sdílet svoje úspěchy i obavy, rozvíjet se, chceme pořádat různé workshopy. Nejde nám tedy jen o to, aby hudebníci měli kde cvičit, ale chceme mít širší záběr.

Znáte se dlouho?

M: V podstatě jsme se potkaly na HAMU. Známe se asi rok a půl. Nápad na založení Studia Múza vzešel ode mě, a když jsem přemýšlela, s kým bych na něm chtěla spolupracovat, napadla mě Johanka. Sama se trochu produkci věnuju, ale spíš to vidím z pohledu hudebnice, Johanka je zase produkční, co lépe vidí do té organizační stránky. Dobře se v tom doplňujeme.

J: A nejenom v tom. (smích)

Jak vznikla vaše spolupráce s Skautským institutem (SI)?

J: Spolu s Mahu jsme uvažovaly o tom, kam bychom to chtěly dotáhnout a co je naším cílem a snem. Já bych v budoucnu chtěla budovat svoji agenturu a Mahu přišla s tím, že by chtěla nějak pomoct hudebníkům, udělat pro ně zkušebny, protože sama ví, jak je na školách těžké najít nějaký prostor ke cvičení. Doma se nedá cvičit dvacet čtyři hodin denně. Našla na stránkách Skautského institutu program „První krok“, do kterého se může přihlásit každý, kdo má nějaký svůj projekt, který chce rozjet.

Jak program funguje?

M: Je to vlastně takový inkubátor pro mladé lidi, které chce motivovat, aby vymýšleli různé komunitní projekty.

J: Od loňského září jsme tak mohly na projektu pracovat s pomocí mentorů, které nám poskytl právě Skautský institut. Spolu s námi je tam ještě asi šest sedm projektů z různých oblastí. Některé mají environmentální přesah, někdo pořádá festival a my jsme založily Studio Múza.

M: Spolupracovaly jsme s SI vlastně od úplného začátku, kdy jsme ještě ani nevěděly, jak se budeme jmenovat, jak bude náš projekt konkrétně vypadat. Vedoucí programu to s námi prošel krůček po krůčku od původního nápadu. Až v březnu nám ale nabídli prostory SI, které byly nevyužívané kvůli covidu, abychom si tady svůj projekt přímo vyzkoušely.

Takže se zkušebním provozem v podobě cvičeben pro hudebníky v SI jste původně nepočítaly?

M: Právě! Úplně nás to zaskočilo. Všechno jsme měly na papíře jako moc hezký koncept a najednou se to mohlo uskutečnit. Původní program „Troufni SI udělat První krok“ byl zaměřený pouze na mentoring a pomoc se základní koncepcí a rozjezdem projektu.

Jak jste na takovou nabídku reagovaly?

M: Nejdřív jsme se hrozně vylekaly, tedy aspoň já.

J: Řekly jsme si, že na to kašlem… (smích)

M: Ale pak jsme se rozhodly, že to dáme. Na konci dubna jsme otevřely možnost cvičení v SI na šest týdnů, s tím, že od začátku to mělo být právě pouze takto časově omezené. SI nám nabídl skvělé podmínky, které se nedaly odmítnout. Díky tomu bylo cvičení dostupné úplně pro všechny. Zpětně jsme rády, že jsme to mohly skutečně vyzkoušet v praxi, protože jsme tím získaly spoustu zkušeností, ze kterých můžeme těžit.

J: Mohly jsme svůj projekt pořádně rozjet, podpora SI nám to hrozně zjednodušila a máme se od čeho odpíchnout. Jsme za to opravdu vděčné.

Pokračuje ještě vaše spolupráce s SI?

J: Program „První krok“ už pro nás skončil a teď už je to na nás.

M: Ale podpora SI určitě trvá, získaly jsme tu super kontakty a potkaly jsme spoustu skvělých lidí. Všichni byli hrozně hodní, takže určitě to není tak, že by řekli: tak nashle, teď už se neznáme.

Jaké jsou vaše další plány se Studiem Múza?

J: Když jsme v září s projektem začínaly, uvědomovaly jsme si, že je to běh na dlouhou trať. Vůbec jsme nepočítaly s tím, že bychom to realizovaly za osm měsíců. Představovaly jsme si, že krásné by bylo něco spustit třeba do dvou let. Bez možnosti využít prostory SI by šlo o dlouhodobý proces shánění prostor, peněz…

M: S takovým projektem je spojená spousta byrokracie. Na začátku jsme to viděly trochu naivně. SI nám opravdu hodně pomohl, ale byla to taková startovací demo verze, měly jsme se tu jako v bavlnce. Teď to budeme muset pojmout seriózně, jako velký holky.

J: Chceme teď ale rozhodně pokračovat, když už se nám Múzu podařilo dostat do povědomí, chceme ji dál rozvíjet. Rády bychom během prázdnin udělaly alespoň jeden dva koncerty.

Říkáte koncerty? Co by mělo být náplní Studia, když zatím nemáte k dispozici vlastní prostory?

J: Chceme být aktivní na sociálních sítích. Podporovat umělce, vymýšlet pro ně různé semináře. Najít věci, které pro ně budou přínosné i bez toho fyzického místa. Plánujeme organizovat právě i koncerty, zatím třeba v prostorách SI.

M: Rády bychom vytvářely příležitosti. Rozvíjely komunitu, která kolem projektu vznikla. Online spojování lidí, sdílení a komunikace v rámci různých skupin je v zahraničí běžná praxe. Existují třeba instagramové účty, kde si lidi radí, jak pracovat se stresem před koncertem. Ráda takové komunity sleduju a podvědomě mi to hodně pomáhá. Vidím, že v tom nejsem sama. Myslím, že je to něco, co v Múze můžeme začít celkem jednoduše dělat. Dávat lidem podporu, říct jim, že jsme v tom spolu.

Je něco, co vás v průběhu zkušebního provozu překvapilo?

J: Zájem muzikantů. Myslely jsme si, že budeme rády, když sem přijde pár našich známých. Třeba dva za den. Nakonec jsme měly i dvacet rezervací denně. Reálně sem naši kamarádi zdaleka tak nechodili. (smích) Přišli, ale tak se to rozkřiklo, že opravdu přišli i lidi, které jsme vůbec neznaly. Dozvěděli se to kamarádi kamarádů a pak zase jejich známí…

M: Máme strašnou radost, že to má tak velký dosah, že si to lidi řeknou. Doteď nám chodí zprávy, že něco takového tu chybělo, dotazy, kde bude projekt pokračovat. Všichni nás podporují, abychom Studio dál rozvíjely.

Jak vy samy zkušební verzi projektu hodnotíte, zaskočilo vás něco?

M: Mě trochu překvapilo, jak náročné to i v této zjednodušené verzi bylo. Hodiny sezení u počítače. Ale zároveň jsme se toho díky projektu spoustu naučily. Johanka má můj velký obdiv třeba za to, že vytvořila rezervační systém. Byla s tím spojená spousta technických věcí, které člověku u promýšlení nedojdou, narazí na ně až v praxi.

J: Mahu zase udělala úplně sama celý web, neměly jsme na to žádné finance, takže jsme se snažily všechno provést co nejjednodušeji, nejlevněji a nejpraktičtěji.

M: Ale to se nám mimochodem povedlo. (smích)

Co bylo nejnáročnější?

M: Dva týdny před spuštěním byly asi nejtěžší, co jsme za celých osm měsíců zažily.

J: Teď, kdybychom připravovaly prostor, kde budeme jako studio delší dobu, už bychom dokázaly být profesionálnější. Mohly bychom do toho vložit i nějaké finance a dát tomu ještě lepší formu. Pořád se učíme. Strávily jsme tehdy spoustu času třeba jen nad tím, jak vykomunikovat, kdo jsme, co jsme a co budeme dělat. Byly jsme schopné strávit tři čtyři hodiny nad jedním facebookovým příspěvkem, aby tam bylo opravdu všechno, aby to nebylo dlouhé, aby si to lidi přečetli a rozuměli tomu.

Kdo zkušební provoz nejvíc využíval?

M: Hned na začátku se přihlásilo několik lidí, kteří si rezervovali termíny na celou dobu zkušebního provozu až do konce. To byla velká vzpruha a motivace.

J: Přišli muzikanti ze všech možných oborů: housle, klarinet, akordeon, zpěváci, kytarové duo, smyčcové kvarteto, řada souborů…

M: Někdo si sem přišel i něco nahrát. Prostor jim umožnil dostat se ze svého běžného prostředí a opravdu se soustředit. Děkovala nám i maminka jedné studentky, která neměla v době uzavření škol kde cvičit.

Pomáhal vám kromě SI ještě někdo?

M: Pomohla nám řada přátel hlavně tím, že informace o projektu sdíleli na sociálních sítích, dali vědět svým známým, půjčili nám elektrické klávesy a klavír nebo stojany na noty. Třeba Kristýna Kůstková pro nás byla v tomto směru velkou oporou. Největší zásluhu má samozřejmě SI, skvělá byla i spolupráce s vrátnými z organizace Pragulic, kteří v SI pracují. Byli ohromně milí, skvěle se s nimi komunikovalo a obrovsky nám vycházeli vstříc.

J: Měly jsme taky možnost několikrát konzultovat náš projekt se současnou rektorkou AMU Ingeborg Radok Žádnou, která na HAMU učí hudební produkci. Dala nám skvělé tipy ohledně různých prostorů nebo shánění financí. Za to jsme jí hrozně vděčné. Paní rektorka je náš velký vzor. I jako úspěšná žena je naší velkou motivací. Prošla vedoucími funkcemi v řadě institucí, ale zároveň je ohromně milá, vřelá, otevřená.

M: Pro mě představuje totální „girl power“. Pevně doufám, že to, že se stala rektorkou, bude krok dopředu pro celou AMU i konkrétně HAMU. Je to i náš cíl, proměnit trochu to hudební prostředí, aby bylo přátelštější a  otevřenější.

Je to potřeba?

M: V klasické hudbě a ve školách zvlášť stále převládá nastavení, že je třeba být nejlepší, nechybovat, člověk se pořád srovnává. S tím bychom v Múze taky chtěly bojovat. Nemusíte být nejlepší na to, abyste si užila radost ze zpěvu nebo z hraní na nástroj. Múza by chtěla lidem poskytnout neakademickou půdu, která je bezpečná a kde můžeme sdílet svoje úspěchy i problémy a obavy, ale taky obyčejnou radost z tvůrčího procesu. Můj sen je, aby se po tom, co docvičí, setkali hudebníci v nějakém společném prostoru u kafe na gauči a říkali si svoje zážitky z toho. Bez hodnocení, zda je něco dobře nebo špatně.

J: Naším primárním cílem není nějaký výdělek, ale ta práce nám přináší radost a těší nás, že přináší radost i muzikantům. Dává nám to hlubší smysl, a především děláme, co nás baví.

Co vás čeká dál?

J: Já plánuju o téhle naší zkušenosti napsat bakalářskou práci. Čeká mě spousta rešerší, dotazník pro hudebníky, kteří projekt využili. Určitý průzkum jsme si prostřednictvím dotazníků dělaly už před spuštěním projektu. Díky tomu jsme získaly řadu krásných podnětů, všichni psali, jak by si takový prostor představovali. Víme, co je pro koho důležité. Ověřily jsme si taky, že něco takového má smysl.

M: Určitě nás čeká další krásná práce s Múzou a rozvíjení její cesty do budoucna. Teď je ovšem na programu především škola, zkouškové období. Po uvolnění opatření se toho najednou nahromadilo opravdu hodně. Ale to je asi běžné, že při studiu člověk neví, kam dřív skočit, a dělá toho spoustu najednou.

Máte možná o něco širší záběr, než je obvyklé.

M: Mě vlastně vždycky trochu děsila určitá jednostrannost. Představa, že člověk, který studuje hudbu, jen hraje nebo zpívá a nezajímá se o nic jiného, mi je úplně cizí. Vždycky jsem ráda nahlížela na věci z širší perspektivy, ale často se to nesetkalo s pochopením. Myslela jsem, že je chyba ve mně. Ale když jsem dostala odvahu dělat věci jinak, našla jsem v tom neuvěřitelnou svobodu a zjistila, že je to v pohodě, je to správně a můžu! Rády bychom byly pro mladé hudebníky a hudebnice inspirací v tom, že když je něco napadne, mohou to dělat, mohou to zkusit. Právě program Skautského institutu „První krok“ je skvělé místo, které jim něco takového může usnadnit, a určitě existují i další podobné programy. Je potřeba se nebát a zkusit to.

Foto: archiv Johany Matunové a Mahuleny Vondráškové, Fb Studia Múza