„Když je někdo dobrý muzikant a chce dělat výbornou hudbu, tak se autorita dirigenta zrodí přirozeně.“

„Filmové skladby, hlavně ty hollywoodské, jsou napsány pouze pro studio a je hrozně těžké hrát je naživo.“

„Při koncertu Star Wars jsem mezi diváky viděl deset až jedenáct Darth Vaderů, což na abonentním koncertu Plzeňské filharmonie moc nebývá.“

Narodil se v roce 1987 v Japonsku a už od čtyř let se učil hrát na housle. V devíti letech vstoupil do dětského orchestru a právě orchestrální hudba mu naprosto učarovala. Když v roce 2006 Chuhei Iwasaki slyšel v Japonsku vystoupení České filharmonie pod taktovkou dirigenta Zdeňka Mácala, byl to pro něj bez nadsázky osudový zážitek. Přivedl ho totiž k rozhodnutí jet studovat klasickou hudbu do České republiky. Na Pražské konzervatoři se v roce 2007 přihlásil ke studiu hry na housle spolu s obory skladba a dirigování. Právě s taktovkou se s ním v posledních letech můžete potkávat nejčastěji. V RozhovoruPlus prozradil, jak se těší na sérii koncertů filmové hudby Zimmer–Williams, navíc poprvé v roli šéfdirigenta, i jak důležitá pro něj byla studia a působení na Pražské konzervatoři.

Říkáte o sobě, že jste český dirigent pocházející z Japonska. Za domov už tedy považujete Českou republiku?

Spíš jsem to myslel tak, že dirigování jsem se učil pouze v Čechách, proto jsem český dirigent z Japonska.

Dirigování se aktivně věnujete od roku 2012, vystudoval jste ho i na AMU. Proč ve vás nakonec zvítězila dirigentská vášeň nad hrou na housle?

To je dobrá otázka, sám jsem na její vyřešení potřeboval čtyři roky. Před absolutoriem na konzervatoři jsem si řekl, že si musím vybrat jeden z těch tří oborů – hra na housle, skladba, nebo dirigování, jinak budu takový pán „šedesát procent“ – všechno umím nějak a nic neumím pořádně. Vnímám, že to souvisí s mou povahou. Spoustu věcí se naučím rychle, do nějaké míry, ale je pro mě těžší je dotáhnout. A takhle jsem už nechtěl žít. Vybral jsem si proto obor, který mi šel nejlíp, a to bylo dirigování.

A nezalitoval jste někdy, že jste se přeci jen nedal na dráhu houslisty?

Housle mi chybějí a mám dojem, že se na mě zlobí. Ale takový je život, občas nás nutí si vybrat.

Jak to myslíte, že se na vás zlobí?

Tak, je to část mého života a určitě jsou smutné, že na ně nehraji. (pousmání)

Co vám dalo studium a také působení na Pražské konzervatoři? Připomenu, že Pražská konzervatoř letos slaví významné jubileum – dvě stě deset let od svého prvního školního roku.

Dvě stě deset let, to je velké číslo, to je třikrát sedmdesát, to fakt není málo. Konzervatoř je pro mě škola, díky které vůbec můžu být muzikant. Protože při studiích na konzervatoři jsem mohl s kamarády a spolužáky založit svůj studentský orchestr a to pro mě, jako pro dirigenta, byla největší škola. Mohli jsme zkoušet každý týden, měli jsme spoustu koncertů, byl to zlatý věk. Druhou věcí, jednou z nejcennějších, co mi konzervatoř dala, je smyčcový orchestr. V té době ho vedl pan František Pospíšil, který byl zároveň mým učitelem na housle. A když tehdy dirigoval „smyčcák“, zkoušel ho tak výborně, že mě moc bavily jak zkoušky, tak i to, jak uměl orchestr dobře poskládat. Jako muzikant jsem si z toho hodně dobrého odnesl. Pak mi nabídli, abych pokračoval jako pedagog. Vystudoval jsem v červnu 2014 a už v září jsem nastoupil jako pedagog, což pro mě bylo složité. Od začátku jsem ale nedirigoval smyčcový orchestr, vedl jsem orchestr moderní hudby, který byl založen právě v roce 2014. A protože jsem i skladatel, mám moderní hudbu rád. Osmdesát procent školy si tehdy také myslelo, že opakuju ročník.

Sotva jste dokončil studia, tak už jste nastoupil jako učitel, takže jste možná i splýval se svými žáky…

(smích) Bylo to srandovní, protože když jsem řekl, že jsem pedagog, tak tomu nikdo nevěřil. A všichni říkali: „No jasně, jasně, pedagog, gratuluju.“

Přijali vás potom, nebo jste měl nějaké problémy s autoritou, že vás studenti nechtěli poslouchat?

Naopak, překvapivě to šlo dobře. Moje myšlenka, ve kterou věřím, je, že dirigentská autorita vychází z hudebnosti, ne z věku nebo z vyšší pozice nebo že se někdo chová jako „dirigent“. Ale když je někdo dobrý muzikant a chce dělat výbornou hudbu, autorita se zrodí přirozeně.

Jak vás baví role pedagoga?

Na konzervatoři také diriguju a vyučuju školní orchestr. Takže polovina práce je podobná jako dirigování ostatních orchestrů – zkoušíme, máme koncerty. Druhá část je jiná, v té se snažím, aby se studenti naučili, jaký je profesionální orchestrální svět. Jsou tam studenti od patnácti do nějakých dvaadvaceti let, někteří jsou i starší. A než půjdou na vysokou školu, tak si rozhodně musejí vybrat, co chtějí dělat. Jestli student chce být pedagog, nebo sólista – to je sakra těžké. Nebo chce být hráč orchestru, nebo chce dělat „komořinu“. Já věřím, že pokud student naplno zažije na konzervatoři orchestr, může si pak lépe zvolit. Ale když člověk naplno nepozná orchestrální svět, tak se vybírá mnohem hůře. Proto se snažím na zkoušku smyčcového orchestru Pražské konzervatoře jít opravdu naplno, vyžaduji maximální připravenost, aby to vypadalo jako profesionální orchestr. Když se studentům svět orchestru zalíbí, budu rád, pokud ne, budu taky rád.

Takže se ve studentech snažíte vzbudit vášeň a nadšení, aby to nebrali jako studium, ale vlastně už jako začátek nějaké své další kariéry.

Přesně tak, protože studium je to nejdůležitější. Když člověk v mladém věku ví, co chce dělat nebo jaký má cíl, je snazší plánovat si život. Vybudovat kariéru v dnešním světě je hodně těžké a já chci, aby studenti pak nelitovali, až budou starší. Aby si neříkali: „Tohle jsem chtěl dělat, tohle jsem chtěl zkusit.“ Já chci, aby si to zkusili hned.

Od září se stanete šéfdirigentem Plzeňské filharmonie a příští rok by vás s ní měly čekat koncerty po Německu s projektem filmové hudby Zimmer–Williams. O co půjde? Těšíte se?

Já si myslím, že být šéfdirigent nějakého orchestru je pro dirigenta největší ctí vůbec. A největší čest se rovná největší zodpovědnost. Už nejde jen o dirigování koncertu, ale o celou uměleckou úroveň orchestru. Dirigent má odpovědnost za část života toho každého hráče. Oni přišli do Plzeňské filharmonie z nějakého důvodu a z devadesáti devíti procent proto, že mají rádi hudbu, mají rádi orchestr – a v tom je nechci zklamat. Na turné s „filmovkou“ se samozřejmě těším. Protože John Williams píše hezké věci. A můj osobní, dlouhodobý cíl je, aby zeď mezi filmovou a vážnou hudbou nebyla tak velká. Protože fakticky mezi nimi moc rozdíly nejsou. Když se hudba používá ve filmu, tak je to „filmovka“. Když se „filmovka“ hraje na koncertě a nikdo nebude vědět, že je to filmová hudba, nikdo to nepozná. Hodně filmových skladeb například používá druhou větu ze sedmé symfonie Beethovena a nikdo se při tom nenudí. Mně se nelíbí, že hodně lidí předpokládá hodnotu: je to filmová hudba – tak je to hustý, je to vážná hudba – je to nuda, nebo naopak. Tak to nemá být, hudba je hudba a líbivost musí vycházet přímo z hudby, nikoli z přidané hodnoty.

V Americe skladatelé, jako Hans Zimmer, John Williams, James Horner a další, jsou významnými osobnostmi s velkým společenským statutem. Jak je to podle vás v České republice? Je zde filmová hudba vnímána jako něco méněcenného?

Osobně to tak vůbec nevnímám. Spíš si myslím, že v České republice je to stále nové. První filmovou hudbu psal už Camille Saint-Saëns, francouzský klasický skladatel, který komponoval pro krátkometrážní film, jenž byl v té době úplně novinkou. A spousta „klasických“ skladatelů také psalo filmovou hudbu. Já to vnímám tak, že film je pokračování divadel. Dříve se chodilo jen na opery, balet, činohru a k tomu se přidal film. Pro mě je filmová hudba něco podobného jako hudba baletní, která se hraje koncertně. Rozdíl je v tom, že u filmové hudby se nepředpokládá, že se bude hrát na živém koncertě celá, naráz. Možná proto si někteří lidé myslí, že je to jiné, nebo že je to dokonce něco nižšího. Ale když ji hrajeme na koncertě, tak je to úplně něco jiného.

Vnímáte z pozice dirigenta rozdíly, když dirigujete koncert, který je zaměřený na filmovou hudbu, anebo na tu takzvanou klasiku?

Hudebně tolik ne, technicky ano. Je už známo, že třeba John Williams píše filmovou hudbu na základě některých klasických skladeb. Star Wars psal podle Gustava Holsta, hudba v E. T. má úplně stejnou frekvenci jako druhá symfonie Howarda Hansona. A James Horner často skládal podle Chačaturjana. I proto jsou hudebně rozdíly menší, než jak to vypadá. Ještě dodám, že když jsem dirigoval filmové koncerty v Plzni, tak jsem schválně při některých číslech hrál klasickou hudbu, která se objevila ve filmu. A budu to dělat i příště. Nicméně technické rozdíly jsou velké. Filmové skladby, hlavně ty hollywoodské, jsou napsány pouze pro studio a je hrozně těžké hrát je naživo. Třeba žestě nebo bicí vůbec nemají pauzu, bicí navíc mají ještě strašně moc střídaček. Protože ve studiu se dá stříhat, dá se dotáčet, opravit a podobně. Když hrajeme „filmovky“ na živém koncertě, tak se tomuhle musím opravdu hodně věnovat a dávat na to pozor, protože většina filmových skladeb je na živé hraní hodně těžká. Musíme zkoušet déle nebo třeba jinak, aby to hráče neunavilo. Bicí občas musíme například přepsat, aby vůbec mohli nástroje střídat. Aby člověk nedržel v levé ruce tamburínu, pravou nezvonil a hlavou by současně nehrál na malý buben.

Připravujete se i vy jako dirigent? Sledujete filmy, ze kterých budete na koncertě hrát skladby, abyste třeba nasál atmosféru jednotlivých scén, spojil si hudbu s konkrétní scénou?

Někdy jo a někdy ne. Přiznám se, že se nemůžu vůbec dívat na horor, protože pak se bojím. A nemůžu se dívat na romantický film, protože pak se cítím blbě. (smích) Na fantasy se dívám občas.

Je nějaká konkrétní skladba, u které příprava byla opravdu těžká?

Jo jo, dvojku ze Star Treku, kterou napsal James Horner, je technicky strašně těžké zahrát. Nemá skoro žádnou pauzu, to byl náročný koncert.

Přitom si dokážu představit, že diváci, kteří přijdou na takový koncert, to možná vnímají tak, že to bude taková oddechovka – filmová hudba. Že to možná na první dobrou nevypadá, kolik je za tím práce…

To tak má být, protože hudba je zábava. My hrajeme pro lidi, a pokud se u toho cítí diváci dobře a mají z koncertu dobrou náladu, splnili jsme náš cíl. A jak je to náročné, nesmí být vůbec vidět. Ani na klasickém, ani na filmovém, ani na jakémkoli koncertě. Pokud by diváci viděli, jak se snažíme, tak budou cítit úzkost, a to nesmí být.

Když mluvíte o atmosféře, vnímáte i tam nějaké rozdíly? Dokážu si představit, že na filmovou hudbu nepřijdou diváci, kteří běžně poslouchají klasiku, ale přijdou tam ti skalní fanoušci filmů právě proto, aby si poslechli své oblíbené melodie.

Upřímně moc ne, protože jak mám publikum za zády, tak moc nevnímám, když se soustředím. Což je možná škoda. Ale když se ukloním, tak je tam velký rozdíl. Při koncertu Star Wars jsem mezi diváky viděl deset až jedenáct Darth Vaderů, což na abonentním koncertu Plzeňské filharmonie moc nebývá. (smích)

Kromě filmové hudby dirigujete i klasiku. Je vám jeden žánr bližší, nebo je pro vás každý koncert stejně důležitý nebo stejně příjemný?

Mám rád skladatele jak klasické, tak filmové hudby. Ale občas mi vadí, že filmoví skladatelé píšou podle jiných autorů. Takže více mám rád originály.

Máte nějakého svého oblíbence mezi skladateli filmové hudby? Nebo oblíbený soundtrack?

Jo jasně, česko-americký film Amadeus a v něm skladby od Wolfganga Amadea Mozarta, to je výborný, úžasný. Nebo mám rád sovětské filmy od Ejzenštejna s hudbou Šostakoviče. A ještě japonský skladatel, který skládá jak filmovou, tak klasickou hudbu, pan Akira Ifukube. Také napsal úžasné skladby pro film, více jak tři stovky. Ty bych si přál zahrát, ať už na klasickém, nebo filmovém koncertě.

Zatím jste neměl příležitost je zařadit do repertoáru…

Protože noty jsou už většinou ztracené. V té době to ještě většinou bylo tak, že se natáčel film, hudba se psala na místě a pak se noty vyhodily. Někdo by si musel asi tak třistakrát naposlouchat film a napsat hudbu znovu. Pan skladatel je už bohužel v nebesích a nemůžeme ho poprosit, aby své skladby celé znovu napsal.

Máte mezi skladateli filmové hudby i nějakého českého oblíbeného autora?

Jo jo, Václav Trojan. Psal výborně a složil skvělou, překrásnou hudbu. Strašně se mi také líbí hudba od Luboše Fišera, který komponoval hlavně vážnou hudbu, ale psal i pro film. Byl velmi unikátní, nikdo neskládal jako on, velice působivě a zajímavě. Celkově jsem fanda československé moderní hudby, ať se jedná o filmovou, nebo vážnou hudbu, protože většina skladatelů psala obojí a mám mezi nimi spoustu oblíbených autorů.

Je naopak film, ať už český, nebo zahraniční, kde jste si řekl – tak tady je ta hudba ale opravdu špatně udělaná?

Chaplin, tam hudba vůbec není. (smích) Ne, na tohle asi nedokážu odpovědět. Když na mě hudba nepůsobí, tak si ji většinou nepamatuju, takže pak ani nemůžu říct, zda byla špatná nebo zda tam vůbec nějaká byla.

Teď jste možná vystihl podstatu a gró filmové hudby – pokud je dobře udělaná, tak člověku utkví v paměti a pak si ji třeba vyhledá a poslechne už nezávisle na filmu.

Těžko říct, protože film musí udělat dojem jako celek – hudba, herci, světlo, děj, všechno. Ale pokud vnímáte jen hudbu, je hrozně těžké odpovědět, zda je to tak správně. Když jdete například na balet a budete vnímat jenom baleťáky, nebo naopak jenom orchestr, tak to asi není správné, musíte vnímat celek.

Na svých koncertech filmového hudby máte v repertoáru obvykle více filmů. Většinou bývají nějak tematicky zaměřené, například fantasy večer. Je nějaký žánr, který je vám bližší?

Těžká otázka. Filmové skladby a filmy, které mám rád, spolu ne vždycky souvisejí. Líbí se mi například filmy natočené těsně po válce. Za jeden z nejkrásnějších filmů včetně filmové hudby považuju Lawrence z Arábie, ke kterému napsal hudbu Maurice Jarre. A ještě dva skladatele diriguju velmi rád. Jedním je Miklós Rózsa, autor, který složil hudbu třeba pro film Ben Hur. Vystudoval konzervatoř v Maďarsku a poté emigroval kvůli druhé světové válce do Ameriky. Jeho hudba mě strašně fascinuje, je to takový „maďarský Respighi“, akorát ty filmy jsou vždycky strašně dlouhé. A pak Brňák považovaný za Němce, původem z židovské rodiny, Erich Korngold. Jeho houslový koncert je známý, ale málokdo ví, že ty houslové koncerty jsou směsí filmové hudby. Jeho filmové skladby jsou strašně kvalitní a takové věci mám opravdu moc rád.

Je nějaká melodie, která je vám už natolik nepříjemná, že nejste nadšený, když ji máte v repertoáru?

Poslední Mohykán. Když koukáte na film a posloucháte, je to skvělé, výborné. Ale když to hrajete koncertně, tak se ta hudba pořád dokola opakuje (brouká úryvek) – to pak slyšíte včetně zkoušky tak šestsetkrát, a to už pak nejde.

To jste pak poslední Mohykán asi tak trochu vy, ne?

To je, jako když jíte stejné těstoviny šestsetkrát.

Nejen do koncertování vpadla pandemie Covidu-19. Když se vrátím k Pražské konzervatoři, jak pandemie narušila vaši výuku?

To bylo náročné, protože orchestr online, co to je?

Měli jste se studenty nějaké hodiny? Nebo jste to vzdali, protože u hudby nemá smysl se pokoušet o online verzi vyučování?

Všem jsem dal úkol nahrát orchestrální party s metronomem. (smích) Jinak to nešlo, to bylo tak maximum, co jsem mohl udělat. Ještě jsem se snažil povídat o orchestru a tak. Ale naštěstí teď už můžeme zkoušet. Výuka už probíhá, tak se to snažím dotáhnout.

Jak vám chybělo koncertování?

Těžko říct, protože s Plzeňskou filharmonií jsme měli skoro každý týden natáčení. Fakticky jsme hráli pořád, samozřejmě s rouškou, rozestupy, ale hraní bylo dost. Co se týče živých koncertů, publikum mi pochopitelně chybí. Ale když minulý rok v březnu začala pandemie, tak jsem si řekl, že pandemickou situaci využiju k tomu nejlepšímu. V Plzeňské filharmonii jsem se soustředil na věci, které nestíháme za běžného provozu. Natáčeli jsme, což zvedá úroveň orchestru, protože z nahrávek slyšíme mnohem více chyb než na živém koncertu. Snažil jsem se dotáhnout inventuru, abychom měli lepší nástroje, lepší noty, prostě jsem dělal pořádek. Co nám chybí, co můžeme sehnat, co můžeme vyřadit. Pracovali jsme na skladu, aby byl funkčnější, na PR a na věcech, co normálně nejsme schopní stíhat.

Čas, kdy nebyly živé koncerty, ještě tedy využil pro přípravu pro vaše nadcházející angažmá u Plzeňské filharmonie.

Také, a snažil jsem se využít ten čas pro dobro filharmonie, abychom od září měli lepší platformu, lepší pracovní podmínky, lepší atmosféru, PR a tak dále.

Co vás vlastně svedlo dohromady s Plzeňskou filharmonií?

Už jsem tam v minulosti dirigoval hodně koncertů. Ale začalo to tím, že jeden rok vypadl dirigent na Pražském jaru a tehdejší šéfdirigent Plzeňské filharmonie, Tomáš Brauner, ho musel zaskakovat a já jsem zaskakoval Tomáše v Plzeňské filharmonii.

Takže jste byl záskok za záskok…

Ano, a za mě byl na jiném natáčení záskok a za tenhle záskok byl asi jiný záskok, už nevím. (smích) A od té doby to začalo.

Od té doby se tam napojily ty vazby a možná přeskočila jiskra…

Možná, doufám.

Na jaký nadcházející koncert nebo událost byste chtěl pozvat čtenáře?

Začnu se zahajovacím koncertem 16. září – budeme hrát můj vysněný program, což je Sibelius, symfonická báseň Lemminkäinen a dívky na ostrově. To je jedna z nejkrásnějších symfonických básní Sibelia a v Plzni se nikdy nehrála. A pak pátá symfonie Šostakoviče, protože Šostakovič je skladatel, kvůli kterému jsem muzikant. Když mi bylo dvanáct, poslouchal jsem jeho CD a řekl jsem si, že tohle budu celý život dělat. Dál bych pozval na takový možná odlehčenější program. S Plzeňskou filharmonií chystáme v létě, ještě nemůžu říct datum, ale bude to koncem srpna, takový velký open-air koncert, den Plzeňské filharmonie. A tam budeme hrát spoustu super věcí, ať už filmovou hudbu, vážnou hudbu i folklor. A bude prostor, aby se diváci spojili s Plzeňskou filharmonií – třeba spolu tančili nebo zpívali.

A datum se zájemci asi včas dozví ze stránek Plzeňské filharmonie…

Jo, to budu masivně propagovat, to víte. (smích) A ještě jednu akci bych zmínil, je to sice daleko, ale v lednu budeme hrát symfonii Weinberga. To je zapomenutý skladatel, Polák, který emigroval do Sovětského svazu a studoval u Šostakoviče. Píše strašně unikátní hudbu a na jeho koncert se těším, protože ještě takový nebyl. A jsem sám moc zvědavý, jaké to bude.

Autorka: Tereza Šťastná

Foto: archiv Ch. Iwasakiho, Fb Plzeňské filharmonie, Martin Myslivec, Archiv Moravia Brass Band, Ivan Malý – archiv Pražského jara