sobota, 24 duben 2021 16:26

Dana Burešová: Jsem hudební všežravec

Autorka:

„Interpretace je úžasná věc, taková originál licence.“

„Potkat se s živým skladatelem je nezastupitelná energie, můžete poznat dílo zase z jiného úhlu.“

„Tato doba studenty vede k pocitu marnosti. Sama už skoro rok nemám co dělat, hledám si činnosti a pozoruji na sobě, jak je to ubíjející a nepříjemný pocit.“

 

358

 

Už více než rok je doma, bez divadla, a distančně učí. A potvrzuje, že je to psychicky i fyzicky velmi složité. Sopranistka Dana Burešová je sólistkou opery Národního divadla v Praze, kde ztvárnila mnoho titulních rolí včetně Libuše, Ruslaky, Mařenky, Jenůfy, Milady, Armidy, Taťány, Jolanty, Alžběty, Elzy a mnoha dalších. Zároveň vyučuje na Pražské konzervatoři. Sice nezahálí, ale v RozhovoruPlus popisuje, jak současná doba těžce doléhá na ní, na její studenty i na lidi a kulturu samotnou.

Více než rok nemůžete zpívat, to je asi hodně složité. Pomáhá vám aspoň poslech, míváte doma puštěnou klasiku?

V poslední době jsem se přistihla, že klasiku poslouchám velmi málo, jako bych od ní utíkala. Možná je to dané současnou situací, že málo zpívám, a schovávám se před ní. Je to dost dobře možné. V podstatě je tato doba natolik smutná, že nemám co dělat a vymýšlím si činnost. Dokonce se ani každý den nerozezpívávám. Jen asi třikrát týdně pracuji se studenty. A upřímně řečeno v současné době cvičit a pracovat je sice hezké, ale neumím si představit stoupnout si na jeviště a zazpívat a celou operu po takové době. Prožíváme velmi náročné období, hlavně psychicky, pokud mluvím sama za sebe. Léta si zvykáte na jeviště, vyrovnáváte se s určitou zátěží a najednou tak dlouhá, nucená pauza. A jeviště je psychická, nejenom fyzická zátěž. Pěvec je takový malý olympionik, který má ten večer zvítězit, jsme tam takhle jeden vedle druhého včetně dirigenta. Teď se této zátěži budeme muset opět naučit nebo si ji minimálně důkladně připomenout. Nikdy se mi nestalo, že bych nezpívala tak dlouho. Ani když jsem měla tři malé děti. Po porodech jsem se vracela velmi brzy do divadla, nic se mi nedělo, děti byly spokojené, nebyl důvod otálet a těšilo mě to. Tato pauza je ale příliš dlouhá. Uvidíme. Nevím. To neví nikdo.

Co ráda posloucháte nebo zpíváte?

Ohledně repertoáru jsem takový hudební všežravec (směje se). Asi nejvíc by mě lákalo zpívat jazz (směje se).

 

1003

 

A zkoušela jste to někdy?

Venku ne, jen tak sama doma v kuchyni. Jinak mám ráda české autory, Dvořáka, Smetanu.. Celá ta láska se umocnila už během studií na Pražské konzervatoři a ve sboru, kam jsem tehdy chodila. Jmenoval se Foerstrovo komorní pěvecké sdružení. Tam jsme hodně zpívali českou hudbu.

Jak je pro budoucí operní sólistku a koncertní pěvkyni vhodné zpívat ve sboru? Slyšela jsem, že se pak hlas vyvíjí trochu jinak..

Ta otázka je široká stejně jako celé to téma. U malých dětí určitě sbor stojí za to. A pokud se jim daří, jsou na tom dobře psychicky a mají z toho velký prožitek a radost, tak pak ať zkusí sólíčka. Ale nemyslím, že vyloženě sólová výuka u malých dětí je stěžejní. Moje osobní zkušenost je taková, že sborová průprava je nesmírně důležitá pro rozvoj muzikalita a celkového cítění. Poznáte spoustu skladatelů, to v sólové práci nikdy nejde. Navíc máte možnost slyšet dvojhlas, trojhlas a kombinaci s mužskými hlasy, to je fascinující zážitek, pokud stojíte ve velkém tělese. Ale abych se vrátila k osobní zkušenosti, i na konzervatoři jsem stále ještě působila ve Foerstrově komorním pěveckém sdružení a mě osobně stíhal handicap toho, že jsem se neslyšela a začala jsem tlačit a křičet. A najednou zjistíte, že nemůžete nad F, což je pro soprán dost krizová situace (směje se). Pokud jde o nějaký milník v životě budoucí budoucího sólisty, kdy už nezpívat ve sboru, tak si myslím, že je to vstup na konzervatoř. Člověk potřebuje vnímat sám sebe, své tělo a hlas. V okamžiku, kdy stojíte ve sboru, je to složitější. Člověk snáz podlehne zvuku a atmosféře a přestane vnímat to, jak zpívá, a to je na začátku studia zvláště důležité.

 

a-DSC02414

 

Ale zpět k oblíbeným skladatelům..

Dvořák je pro mě srdeční záležitost. Má úžasné harmonie, které hladí a dosáhnou až na dno duše. Je inspirativní, melodický, klidně přidám i další superlativy. Snad jedině v Králi a uhlíři ještě chyběla ta svoboda a volnost, ale v ostatních dílech se už promítá celá šíře autorovy duše. A jak šel život tak to vše bylo jenom krásnější a krásnější. Ale mám ráda i Musorgského, Čajkovského, spoustu skladatelů. Čajkovského opery jsou úžasné. V Národním divadle jsem se naposledy potkala s Jolantou, to bylo nádherné. Nikdy jsem se nedostala k Pikové dámě, ke které jsem velmi chtěla dojít, nicméně mě minula.

A ze zahraničních autorů je váš úspěch Wagner, získala jste Thálii za brněnského Tannhäusera z roku 2008 a v Národním divadle by se stále ještě úspěšně reprízoval Lohengrin, kdyby se hrálo.. (Tuto inscenaci si můžete připomenout v ReflexiPus)

Lohengrin by se hrál, ale myslím, že končí. Inscenace se stahuje z důvodu současné situace. Je to příliš velká kumulace obyvatelstva, dva sbory, velký orchestr, uvidíme co nám voda přinese. Jinak s Wagnerem to byla složitá životní cesta. Poprvé mě oslovili z Brna a nabídli Tannhäusera. Vzala jsem si tehdy týden na rozmyšlenou, klavírní výtah a asi tři nahrávky. Napřed jsem si říkala, že to nemůžu zazpívat. Volala jsem i svojí paní profesorce, ale ta mi řekla: Co ti mám poradit, jsi dospělá (směje se). Tak jsem se vzmužila, viděla jsem všechna strašidla, která byla za rohem, hrdě jsem vykročila a řekla si, že to dám. A jsem ráda. Nakonec ta práce byla velmi příjemná.

 

5554

 

Wagner je v životě pěvce poměrně velký mezník..

To ano. A ještě víc z pohledu sopranistky. Vyžaduje daleko větší tah a zapojení, víc energie, víc myšlenek. Zatímco Smetana má árii na jeden a půl minuty, Wagner vám ji šoupne na devět minut. Je potřeba se s tím vypořádat myšlenkově i fyzickými silami. Mám obecně ráda, když dostanu dostatek času na přípravu. Ideální je, když mám rok na přípravu role, což ale  ne vždycky vyjde. V lepším případě se dozvíte na jaře, co budete zpívat v září, a to je opravdu nejvyšší čas, aby se role dala stihnout zažít a nastudovat. To není jenom o notách, o kuličkách, o slabikách. Potřebujete postavu poznat, musíte na ní najít její zvláštnosti, záludnosti, to, kam ji vložíte do sebe. Interpret vždy dává divákovi sám sebe a já jsem ráda, když to dělám co nejzodpovědněji.

Zkrátila se obecně příprava inscenací od záměru po realizaci?

Ještě v době, kdy jsem nastupovala do divadla, tak jsme měli přípravu role aspoň tři čtvrtě roku. A pan dirigent s námi trávil čas denně a inscenaci s námi připravoval osobně. Nebyla to jen práce korepetitora. Dnes takových příležitostí máme velmi málo. S dirigentem se potkáte čtyřikrát, pětkrát a mizí příležitosti k tvůrčí práci. Je to škoda! Ochuzujeme se navzájem. Taková práce nemá klid ani pomyslnou korunu.

 

1000

 

Vraťme se ale k českým skladatelům, před časem jste nahrála kompletní písňové dílo Vítězslavy Kaprálové.

Bylo to hektické, ale teď si říkám, že se každému nepodaří zazpívat si všechny její písně v tak krátkém časovém úseku. Vzpomínka je to krásná. Byl to tuším začátek prázdnin, točili jsme pro Supraphon, jezdila jsem přes půl Prahy, byla jsem těhotná se svojí nejmladší dcerou.. denně jsme natáčeli dvě frekvence asi po tři neděle. Po tomhle zážitku jsem chvíli mluvila už jenom ve frázích Kaprálové i ve tři ráno (směje se).

A písně jsou přitom pro pěvce v mnohém těžší disciplína než operní role. Na jevišti jste sama, jen s doprovodným nástrojem, žádný orchestr, kulisy..

Jsem přesvědčená, že písně je třeba zpívat trochu jiným způsobem. Pořád svým hlasem a technikou, vyžadují mnohem víc niternosti a mnohem intimnější přístup ze strany interpreta. Musíte vystavit oblouk, aby měl hudebně muzikální vlnu a základ. A ještě musím zmínit, že je pro mě velmi zajímavé potkat se s živým skladatelem. Je to nezastupitelná energie, můžete poznat dílo zase z jiného úhlu. Je to hlubší rozměr. Při osobním setkání lépe poznáte a pochopíte jeho způsob myšlení, takže můžete do díla otisknout i kousíček autora. Stejným způsobem mám ráda užší kontakt s dirigentem, když s ním můžete mluvit, podat si ruku, povídat si. Je to kouzlo energie, empatie a sblížení. Lidé se k sobě přiblíží, což je v dnešní době zvlášť důležité. Všichni někam spěchají, včera bylo pozdě (směje se).

 

2001

 

Pokud se setkáte se skladatelem a pracujete společně, pak jako interpret svým způsobem tvoříte dějiny interpretací, kterou společně vytvoříte.

Určitě ano. Interpretace je originální dílo. Když vedle sebe postavíte třeba pět pěvců, každý skladbu vytvoří trochu jinak. A když máte navíc možnost něco nasát přímo od autora, pak je výsledek ještě bohatší. Interpretace je úžasná věc, taková originál licence.

Tak to ale asi nemusí platit při práci s dirigenty. Ty si většinou nevybíráte a může se stát, že si s někým lidsky nebo pracovně nesednete.

Pokud si s dirigentem úplně nesednete, tak je možná lepší tu práci vůbec nedělat (směje se). Ale Pán Bůh mě má rád. Za svůj život jsem se vlastně nepotkala s dirigentem, se kterým bych se vůbec neshodla, nebo by byl zásadně proti všem myšlenkám, které jsem nabízela. Spíš jde o to mít štěstí na dirigenta, který si chce o díle povídat a společně na něm pracovat. Práce s dirigentem, to je to hedvábné, načechrané, to co dáváte nad svoji práci a umocňujete tím základy inscenace, své role i svého postoje k ní. Je důležité znát víc názorů, abyste z toho mohla cizelovat ten svůj a ujasnit si, že je opravdu váš. Tím interpret zraje a pracuje na sobě. Je to tvůrčí práce a tak to mám moc ráda. Bohužel to mizí. Naštěstí ne u všech.

 

1002

 

Hned mě napadá třeba Jakub Hrůša nebo Tomáš Netopil a další úžasní tvůrčí mladí lidé, kteří dávají tušit, že to, co obdivujeme na starší generaci, se promítá i do té nové a že mluvíme spíš o osobních kvalitách.

Kdy jste vyslovila jméno Jakub Hrůša, to je úžasná osobnost, velmi vlídný, pokorný, příjemný člověk. Jako dirigenta ho vnímám s respektem. Dělali jsme spolu Rusalku, zajímaly ho moje názory, mohli jsme si povídat. To byla krásná práce!

Když jsme u českých autorů, co Bohuslav Martinů?

To je specifická, krásná hudba. Poznáte ji od prvních tónů. Mám ho moc ráda právě pro tu originalitu v harmonii. Jeho písničky pro začátečníky na jednu nebo na dvě stránky jsou něco půvabného a přitom jsou záludné, i když vypadají jednoduše. Teď to říkám z pozice pedagoga. Ale mají nádhernou harmonii a když si na ně člověk zvykne, dokáže je zpívat i bez klavíru. Vyzkoušela jsem to různě v galeriích na vernisáži nebo jen tak pro radost na návštěvě a moc se líbily.

Jste pedagog na Pražské konzervatoři, máte i soukromé žáky, je Martinu v rámci výuky důležitý?

Je skvělé že děti mohou poznat a jak taková harmonie vypadá, protože jako student nemáte moc šancí se v Martinů potkat. Své žáky jsem teď na jaře zaúkolovala aby, si na internetu stáhli alespoň tři verze Otvírání studánek, měli se naučit sopránové i altové sólo a měli studánky popsat, vytvořit si názor, zjistit, kdo je Bohuslav Martinů, popsat text a určit, jestli je to kantáta a nebo symfonie.. musím říct, že se s tím docela těžce pasovali, přestože je to poměrně lehký pěvecký úkol a patří k základnímu pěveckému vzdělání.

 

2022

 

A teď mi řekněte, je to výsledek distanční výuky, která v podstatě trvá už více než rok, nebo to vypovídá o přístupu dnešních studentů, o budoucí generaci?

Je to velmi individuální, člověk od člověka. Někteří studenti úkoly pojímají velmi zodpovědně, dokážou se samostatně připravit a není problém. No a pak jsou ti, kteří mají představu, že už se nikdy nezeptám, přestože úkol zadám. Těžko říct jestli je to o generaci nebo o momentální situaci. Víc asi o vlastnostech člověka, ale tato doba jistě studenty vede k pocitu marnosti. Vidím na nich, že se propadají, že mají starosti sami se sebou, mají pocit, že je marné, co se učí, proč by vlastně měli dělat hudbu, když teď nemá zdánlivě téměř budoucnost. Souží je otázka, jestli má smysl hudbu studovat a jestli se dokázali naučit to, co se jim snažím přiblížit po internetu. Je velká legrace zkoušet učit zpět zrovna po internetu, popsat všechny pocity, přenést je na studenty, je to oříšek. Nedávno jsem začala studentům na WhatsAppu popisovat různé pocity, jako přidej plyn, jeď hladce jako do zatáčky.. To už jsem se musela smát sama sobě. Jsou to nuance a pro jejich předání zásadně chybí fyzický i mentální kontakt s pedagogem. Distanční výuka mnohé smývá, spousta věcí mizí. Nic také nenahradí možnost vystoupit před publikem, to jsou praktické zkušenosti, internet všechno nenahradí.

Řekl vám už nějaký student nebo studentka, že je ten rok natolik zklamal a vzal jim důvěru v to, že je hudba uživí, že chtějí odejít? Nebo vnímáte, že už se někdo hudbě nevěnuje tak naplno jako v době, než začal covid?

Osobně mě to nepotkalo, ale ze školy vím, že takové příběhy a osudy existují. Studenti ztrácejí důvěru v toto povolání a dávají přednost něčemu, co je uživí, popřípadě mají nějakou šanci, kterou v tu chvíli zužitkují. Ale doufejme, že se ke kultuře jednou vrátí. Uvidíme, co příští měsíce a přinesou. Sama už skoro rok nemám co dělat, hledám si činnosti a pozoruji na sobě, jak je to ubíjející a nepříjemný pocit.

Co podle Vás současná doba udělá s kulturou?

Myslím, že na to by byla potřeba skleněná koule a věštit. Rozhodně kultura trpí a nejenom kultura, ale celá společnost, ekonomicky, mentálně. Ledem nesvědčí strach, pocit nejistoty, to, že se nesetkávají. Myslím, že je nutné, aby každý začal sám u sebe.

 

1005

 

Do pomyslné hlavní české čtveřice jistě patří i Janáček, i toho máte na repertoáru. Proč se podle vás neuvádí tak často, jak by si zasloužil?

Pravdou je, že kdykoliv je na programu divadla třeba Její pastorkyňa, tak se velmi dobře prodá dejme tomu deset představení a potom návštěvnost postupem času klesá. Posluchačská základna u Janáčka bohužel v Česku zřejmě stále ještě není z nejširších. Nevím, čím to je. Někdo říká, že je Janáček těší, depresivní. Nevím, já ho mám moc ráda. A naše představitele. Vzpomínám, jak jsem chodila třeba na Jiřinu Markovou jako na Káťu Kabanovou. Seděla jsem tehdy jako studentka někde na bidýlku a dívala se na ten úžasný kompilát, který v této roli dokázala ztvárnit. To byla Káťa se vší láskou, trápením a radostí. Myslím, že jsem v životě neviděla a neslyšela hezčí ztvárnění.

A kdy jste se pak s Janáčkem seznámila interpretačně i vy?

To byly ještě hlubší zážitek. Janáček vtahuje, na některých místech rozleptává a kouše, je velmi niterní a přitom agresivní. To je ale na něm to fascinující a úžasné. K Janáčkovi jsem se dostala v Národním divadle, byla to Její pastorkyňa Jiřího Nekvasila. To už jsem měla dítě a zrovna ta inscenace pro mě byla náročná. Pan režisér vymyslel situaci, kdy přinesou čapčáček, což je panenka zamražená v kostce ledu, a Jenůfa v tu chvíli měla nůž a s ním tu panenku vysekávat. Já jsem nemohla skoro tři týdny tu scénu zazpívat a říkala jsem si jenom děj se vůle boží, až bude na představení, jestli tohle dám. Časem to povolí, protože uvolníte emoce. A zpěvák nesmí zpívat emoce. On je musí někde v sobě prožít, zpracovat je a potom už je jenom posílat na druhou stranu, ale vlastně zabalené do osobní radosti. Učila jsem se velmi dlouho, aby se mi nestahoval krk, abych dokázala uzpívat třeba ten zmíněný kousek. Je to jedna stránka. Janáček je pro mě velmi hluboký hudební zážitek, ale z představení neodcházívám klidná, spíš rozechvělá, plná malých blesků, které ve mně běhají.

Když se vezmu repliku Laca: Co nám do světa, když si budeme na útěchu.. co vám je na útěchu?

Život sám a všechno co člověka potká. Láska, krásní lidé, vyrovnaní, což v dnešní době je trochu složitější, ale člověk musí hledat a vždycky najde. Na útěchu je cokoliv, co dělá radost. Klidná duše, to, že se hezky vyspíte. Mám ráda klid a pohodu. Možná proto, že jsem si celý život myslela, že jsem klidná, ale zjistila jsem, že uvnitř mě stále něco pulzuje a vibruje, že mám pořád jen kousek k tomu, aby mi utíkala pára od uší. Takže se to snažím vyvážit ladem a vším, co mě hladí a dělá dobře na duši. Mám ráda přírodu a les. To si ale domů nevezmu, tak se aspoň snažím obklopovat se květinami, věcmi, které mám ráda, a dělat si to hezké. A tak se dívám i na lidi kolem sebe. Myslím, že všechno kolem nás je odrazem vnitřku. Každého člověka můžete poznat nejen podle očí, gest a mluvy, ale i podle toho, čím a kým se obklopuje. Dnes jsem dostala od dcery krásnou kytici tulipánů, to je potěšení duše. Ale vy jste se ptala na útěchu. Možná to jde ruku v ruce, radost a útěcha. Asi ano, je to uzavřený kruh. Útěcha je vše, co vás a hladí po duši a dělá vám radost.

 

a-DSC02407

 

--------------------

Dana Burešová byla v sobotu a v neděli 24. a 25. dubna 2021 hostem pořadu Na návštěvě, který vysílá Český rozhlas D-dur a kde také najdete záznam.

KlasikaPlus.cz také s Danou Burešovou nabídla RozhovorPlus k nové inscenaci opery Libuše v roce 2018, kde ztvárnila hlavní postavu, nebo o jejích rolích vůbec.

 

Foto: Veronika Paroulková, Martin Popelář, Fb Nd Praha, Petr Hasal, Hana Smejkalová 

Veronika Paroulková

Vyrostla v hudebně výtvarné rodině. Vystudovala Právnickou fakultu UK, zpěv na Konzervatoři J. Ježka a soukromě hru na klavír a klarinet. Od 17 let se věnuje moderování a působí za mikrofonem nebo před televizní kamerou bez přestávky dodnes. Pracovala jako moderátorka na Classic FM (dnes Classic Praha), moderátorka zpravodajství v Radiu City, v ČRo Region a Radiožurnálu, poté vedoucí zpravodajství a publicistiky ČRo Region. Připravovala a moderovala pořad Telefonotéka a přenosy koncertů klasické hudby pro ČRo Vltava, publicistický pořad Proti srsti TV Prima, v České televizi pořady Před půlnocí, Před polednem, Studio 6, Politické spektrum, vědecký pořad Milenium a Zprávy ČT 24. V současné době moderuje Magazín Leonardo pro Český rozhlas Plus. Kromě toho psala články o klasické hudbě pro Divadelní noviny a spolupracuje jako moderátorka i s několika festivaly klasické hudby, s ČT ART, s pořadateli koncertů nebo s vědeckými institucemi. Její zálibou je golf a fotografování, ráda cestuje, chodí v přírodě, tančí nebo lyžuje. Jako koníčka má i vaření, kvalitní vína a gastronomii. A kde to jde, potkáte ji s fenkou Westíka pojmenovanou Mimi podle Pucciniho Bohémy, se kterou tvoří nerozlučnou dvojici. Založení portálu KlasikaPlus.cz považuje za zpečetění svého hlubokého vztahu s vážnou hudbou…

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.