„Všechna mistrovská díla, ať je to Haydn, nebo Dvořák, mají v sobě kvality opravdového zpěvu.“

„Pokud bych měl jmenovat deset nejdůležitějších setkání svého života, Jiří Bělohlávek by v takovém výčtu určitě nechyběl.“

„Není příjemné nechat se pořád někým šťourat v nose, ale co se dá dělat, je to teď součást našich životů…“

Sólistou večera Symfonického orchestru Českého rozhlasu, který v pondělí vysílá stanice Vltava s dalšími evropskými stanicemi v přímém přenosu z pražského Rudolfina, který současně těleso streamuje na sociální sítě a který ze záznamu odvysílá stanice D-dur, je německo-francouzský violoncellista Jean-Guihen Queyras. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad Haydnem, Dvořákem a další hudbou v repertoáru cellistů, vzpomíná na Jiřího Bělohlávka a prozrazuje, že s šéfdirigentem Alexanderem Liebreichem se na pódiu setkává poprvé.

Před nějakými patnácti lety jste natočil spolu s Pražskou komorní filharmonií a Jiřím Bělohlávkem Dvořákův Koncert h moll. Vnímal jste ho už tehdy jako jednu z nejzásadnějších skladeb violoncellového repertoáru?

Myslím, že se všichni cellisté shodnou na tom, že Dvořákův Koncert h moll je skutečným králem mezi violoncellovými koncerty. Obsahuje všechny rozměry, které hudba může mít. Má naprosto výjimečnou architekturu, tedy stavbu; je zároveň velmi autobiografický, to znamená emocionální, plný citu. Obsahuje všechno, čeho je violoncello schopno ve výrazu, a zároveň otevírá nové obzory – co dalšího by mohlo violoncello dělat, to znamená, co by mohlo hrát, vyprávět… Nejen výrazově ale i technicky… Všechno tohle dohromady činí z tohoto koncertu v našich srdcích naprosto jedinečnou věc. Měl jsem mimochodem Koncert h moll hrát v prosinci v Praze s rozhlasovými symfoniky, ale bylo to zrušeno… Takže se těším, že i tato možnost ještě někdy nastane.

Když se zastavíme u Haydnova Violoncellového koncertu C dur, který v pondělí v Praze hrajete, představujte si v jeho případě také, podobně jako u Dvořáka, že váš nástroj zpívá?

Jsem přesvědčen, že i Haydnův koncert – i když trochu jiným způsobem – je milníkem v historii violoncellové literatury. Bylo to vlastně poprvé, kdy se cello takhle, jako sólový nástroj, objevilo s orchestrem. Nemá to rozměry Dvořákova koncertu, ale také jde o velký začátek něčeho dalšího. Myslím, že všechna mistrovská díla, ať je to Haydn, nebo Dvořák, mají v sobě kvality opravdového zpěvu. Ano, i v Haydnovi je spousta zpívání. Pomalá věta je opravdu jako nějaká árie v klasické opeře. A současně všechna mistrovská díla, včetně Dvořákova koncertu, mají také kvalitu připomínající lidskou mluvu. Vyprávějí příběhy. Je tomu tak i v Haydnově koncertu. Jde samozřejmě o kratší příběh, poloviční než u Dvořáka, ale je to také nádherné dílo…! Protože je v něm všechno. První věta je velmi přátelská, ušlechtilá, pozitivní. Je tam i milý humor, jako když se potkáte s někým, kdo má krásný plný charakter s mnoha stránkami. Pomalá věta je jedna z nejkrásnějších… A finále je mimořádně rychlé, virtuózní.

Kdybychom mluvili o trojici nejlepších violoncellových koncertů, tím třetím pro vás bude ten Elgarův?

Kdybych měl vybrat ještě jeden, nebude to úplně jednoduché. Bylo by jich několik na výběr… Ale kdybych přece jenom musel, tak řeknu, že jím pro mě je Schumannův Violoncellový koncert. Koncert Edwarda Elgara mám také rád, je fantastický, ale přece jen… Kdybych se měl rozhodovat mezi těmito dvěma, tak dám přednost Schumannovi.

A co Čajkovskij? Nenapsal sice přímo violoncellový koncert, ale Rokokové variace…

Ano, ty jsou nádherné, moc rád je hraju. My violoncellisté jsme rádi, že je máme. I Čajkovského Andante cantabile, které teď v Praze přidávám k Haydnovi, je moc pěkné. Čajkovskij používá krásné harmonie.

Zatím jsme hovořili o hudbě osmnáctého a devatenáctého století, ale vy často přepínáte mezi starší a novější, dokonce i velmi moderní hudbou… Jak často jste v těchto krajních polohách přítomen?

Moc rád využívám – a užívám si – možnost cestovat mezi různými obdobími, takže opravdu velice rád hraju třeba Vivaldiho s Akademií staré hudby Berlín, potom třeba Dvořáka se skvělým českým orchestrem… a potom například Henriho Dutilleuxe.

A občas zabrousíte ještě dál! Mám teď na mysli vaše CD, kde docela hodně improvizujete…!

Ano, to byla výzva! Mám za sebou projekt, ve kterém improvizuju. Je to spíš world music, hrají se mnou skvělí muzikanti… a improvizujeme na melodie z Řecka, Turecka či Íránu… A teď máme připraven už další projekt, a to jazzový. Předpokládám, že CD vyjde příští rok, moc se na to samozřejmě těším. Bude se jmenovat Invisible Stream… Také je to crossoverový projekt, jako ten předchozí. Přineseme do něj i klasické autory, jako Wagnera a Schuberta. A také improvizujeme. Je tam třeba okamžik v jedné Schubertově skladbě, kde na konci zaznívá akord, který nám ukazuje ke stylu gospelu. A tak navážeme gospelem.

Takže se dá říci, že jste doma ve více hudebních rovinách?

Rád navštěvuji různé oblasti a roviny.

Žijete v Německu? Ptám se, protože určitě není možné na svůj francouzský původ zapomenout…

Myslíte můj přízvuk?

Ne, myslím, jak se vnitřně cítíte.

Přestěhoval jsem se do Německa v roce 2001, tedy před dvaceti lety. Ale zůstávají mi některá milá místa ve Francii. Především Forcalquier.

Město na jihu, kde stojíte za pořádáním festivalu?

Ano, podnikáme to spolu s mým bratrem, který je houslista, a na organizaci a programu se podílí ještě řada dalších hudebníků. Festival se koná ve městě, ve kterém jsme vyrůstali a kde dosud bydlí náš otec. Začali jsme tam hrát koncerty už jako teenageři a od té doby to trvá. Vracíme se tam vždycky v létě, ale i mezi rokem.

Ve Francii je také oblast, která nese stejné jméno, jako je vaše příjmení.

Ach ano, Parc naturel régional du Queyras. Ale to není úplně přesně tam, kde je Forcalquier. Jsou to krásné hory trochu severněji.

Když jsme hovořili o Dvořákovi… – jak vzpomínáte na pana dirigenta Bělohlávka?

Setkání s Jiřím Bělohlávkem patří rozhodně k těm zásadním a nejkrásnějším okamžikům v mém životě. Byl to jeden z největších hudebníků, které jsem potkal, a také jeden z největších lidí, se kterými jsem se setkal. Jako člověk i jako umělec byl mimořádně inspirativní. Podobně jako i další největší hudebníci, i on nepotřeboval říkat příliš mnoho, ale už svou přítomností a pak způsobem, jakým hudbu cítil a vedl, inspiroval každého, i mě, hrát lépe. Byl to dobrý člověk, velkorysý a ušlechtilý. Pokud bych měl jmenovat deset nejdůležitějších setkání mého života, Jiří by v takovém výčtu určitě nechyběl. Vedle Pierra Bouleze a několika dalších.

Bylo teď v době karantén a všech těch omezení a opatření těžké přicestovat do Prahy?

Je možné cestovat, ale samozřejmě za velmi přísných podmínek: to znamená test před cestou, test po příjezdu, test před cestou zpátky… Není příjemné nechat se pořád někým šťourat v nose, ale co se dá dělat, je to teď součást našich životů…

Už jste někdy účinkoval s Alexanderem Liebreichem?

Několikrát jsme se už setkali, ale hrát spolu budeme teď opravdu poprvé. Konečně!

Foto: Marco Borggreve, M. Divíšek, Fb a archiv J. G. Queyrase