„Dřízga byl vynikající klavírista a existují nahrávky, kde hraje i svoje skladby. Nahrál je v neskutečných proporcích, říkala jsem si, že to snad ani není možné!“

„Že byl Dřízga klavírista, se odráží spíše v odvaze ‚vyždímat‘ nástroj, užít krajních poloh či různých technik.“

„Jako stěžejní prvky jeho hudební řeči bych jmenovala kontrapunkt, kvartové harmonie, otevřenost a nebojácnost ve výrazu.“

Na podzim roku 2020 vyšlo v Radioservisu CD ostravské pianistky Elišky Novotné, která společně s Lukášem Michelem nahrála komplet klavírních děl Eduarda Dřízgy. Album v režii Františka Mixy, s mistrem zvuku Lubomírem Výrkem, vzniklo v Českém rozhlasu Ostrava a sklidilo už mnoho pochvalných kritik. Eliška Novotná se tak v rozhovoru ohlíží za jednoznačně úspěšným projektem.

Na úvod taková standardní otázka: s čím jste do projektu šla, jak vůbec vzniknul?

Projekt vycházel z mojí dlouhodobé spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava. Dramaturgyně Renáta Spisarová mi v roce 2017 nabídla prostor pro natáčení a zeptala se na moje návrhy. Většinou jsme se bavily o repertoáru, který je nahráván méně. To byl pro mě prvotní impulz k natočení tohoto CD. Jméno Eduarda Dřízgy ve mně přitom rezonovalo již delší dobu; už díky tomu, že, rovněž jako on, působím v Ostravě. K Dřízgovi mě vedly takové střípky, a když přišla tato nabídka z Rozhlasu, spojily se. Jelikož mám ráda kompletní projekty, řekla jsem si, že se podívám na rozsah jeho díla. Velmi mi s tím pomohla jeho bývalá žena a má kolegyně z Fakulty umění Ostravské univerzity, sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová. Umožnila mi přístup k jeho pozůstalosti, mohla jsem si projít jeho rukopisy. Z těchto materiálů jsme pak vygenerovali objem, který slyšíte i na albu. Chybí jen skici klavírního koncertu, ale to byl opravdu jen prvotní nápad, který by se musel dokomponovat. Takto to rozsahem vyšlo na jeden disk.

Album vyšlo už na podzim a od té doby bylo předmětem mnoha pozitivních kritik. V jedné z nich Věroslav Němec píše, že jste Dřízgovy skladby zahrála tak, jako by byly psány přímo pro vás. Měla jste také ten pocit?

Asi bych nemohla hrát nic, s čím do jisté míry nesouzním. Hudba, kterou hraji, pro mě musí být srozumitelná, musím ji umět uchopit a pochopit. To u Dřízgy platilo, takže do této míry si dovoluji interpretačně si jej „přivlastnit“. V některých ohledech to ale bylo spíše naopak. Dřízga byl vynikající klavírista a existují nahrávky, kde hraje i svoje skladby. Nahrál je v neskutečných proporcích, říkala jsem si, že to snad ani není možné! Přemýšlela jsem, jestli budu tomu grandióznímu, efektnímu vyznění schopna dostát: i z hlediska technických dispozic, toho, že jsem žena. Pozitivní kritiky mě tedy těší a jsem velmi ráda, že se výsledek líbí.

Potvrdilo se v tomto případě, že od skladatele – klavíristy je sazba nástroji dobře přizpůsobena a dílo jde takzvaně „do prstů“?

Takto bych to asi nepopsala. Není to jak u Chopina, kterého my klavíristé skutečně označujeme za pianisticky vděčného. Že byl Dřízga klavírista, se odráží spíše v odvaze „vyždímat“ nástroj, užít krajních poloh či různých technik. Věděl, co nástroj umožňuje, jak dosáhnout plasticity zvuku, jak pracovat s akordy, s barvou, s disonancemi. Ale že by byl k hráči milosrdný, to ne. (úsměv) Jsou to náročné kusy, i z hlediska orientace na klaviatuře. Nekrotil svou povahu, kterou za těmi skladbami čtu. O žádném pohodlí pro interpreta se mluvit nedá.

Jak jste už zmínila, s Dřízgou vás spojuje i vaše působiště, Ostrava. Jak se o Eduardu Dřízgovi v tamních kruzích mluví? Platí za výraznou osobnost?

Nevím, jestli se o něm mluví vždy s ohledem na kvalitu tvorby. Nesmazatelnou stopu tady totiž zanechal svým společenským životem. To, jak byl skladatelsky významný, prosakuje postupně a já doufám, že se to dostane na světlo. S Dřízgou se generačně míjím. Letmo jsem se s ním potkala na konzervatorních chodbách a jako na mladou holku na mě působil spíše démonicky. To byl ale opravdu pouze můj zběžný dojem, žádná psychologická sonda, neboť do bližšího styku jsem s ním nikdy nepřišla. A když soudím i podle toho, co slyším z jeho hudby… ostravské prostředí se v ní odráží, protože, co si budeme povídat, je to ten specifický kraj razovity. (smích)

Jako interpretka jste se věnovala řadě českých autorů 20. století. Umíte v této rovině Dřízgu, navzdory rozmanitosti jeho tvorby, zařadit do nějaké linie?

Řekla bych, že v jeho hudbě do jisté míry figuruje návaznost na Bohuslava Martinů a částečně také na Janáčka. V Dřízgově hudbě je slyšet i odraz lidové písně nebo jazzových prvků. Já se ale necítím jako specialista na novější hudbu. Věnovat se této hudbě v mém plánu přímo nebylo, spíše ke mně přišla. K žádné experimentální tvorbě jsem se ale nedostala, to by mi asi nic neříkalo.

Co vám tedy říká Dřízgova hudba? Ta na modernu navazuje, i když není avantgardní, a obecně ji, i díky různorodým inspiračním zdrojům, příliš nelze přiřadit k některému proudu nebo směru…

Jeho hudba má vždy čitelnou myšlenku, která tkví například ve formálním řešení skladby nebo v práci s disonancemi. Ve velké oblibě má Dřízga barokní, kontrapunktické formy: čerpá z její tektoniky a imitačních technik. Rád pracuje s intervalem kvarty, na němž staví i souzvuky, také slyšíme moderní disonance a nechybí ani lidová píseň, která má v tomto kraji jednoznačně své místo. Jako stěžejní prvky jeho hudební řeči bych jmenovala kontrapunkt, kvartové harmonie, otevřenost a nebojácnost ve výrazu. Byl velmi talentovaný. Problém je, že svůj talent nedokázal plně rozvinout, neumožnil mu to společenský způsob života, který vedl. Je to škoda.

Když zmiňujeme jeho životní styl: navzdory tomu, že je často označován za bohéma, jeho skladby mají jednoznačný řád a logickou výstavbu.

To je pravda. Jejich struktura je naprosto jasná… Mám k tomu jedno vysvětlení. Jelikož jsme s Evou Dřízgovou-Jirušovou kolegyně, naše spolupráce půjčením not neskončila a měla jsem příležitost jí CD dát a vyslechnout si její reakce. Byly krásné, jsem za ně vděčná. Řekla mi také, že Dřízga sám vnímal svůj život a tvorbu trochu separátně. Svoje já spatřoval právě v tvorbě, to byl pro něj ten pravý Dřízga. Nechci nikomu nic podsouvat, ale myslím, že svoje životní turbulence chápal jako reakce na určité situace. Tvorbu od nich ale odděloval. Takto jsem si zdůvodňovala rozpor, který jste pojmenovala.

Dřízgův talent se projevil relativně brzy. Na CD se tak ocitla i Toccata, kterou napsal jako čtrnáctiletý. Jak tuto ranou skladbu a její místo na albu, vedle skladeb zralejších, vnímáte?

Dívám se na to ze dvou úhlů. Zaprvé, šlo mi o komplexnost, takže Toccata na album zcela logicky patří. Zadruhé, je samozřejmé, že větší obsahové závažnosti dosáhnul Dřízga až později. Toccata je jednodušší, motorická. Už v ní však probleskují jedinečné nápady a Dřízgova specifičnost. Opravdu měl talent, Toccata není jediná skladba, která vznikla poměrně brzo.

Na druhou stranu je na albu jeho Sonáta, patrně jeho nejzásadnější klavírní dílo. Byla pro vás tato skladba největší výzvou?

Co se týká výstavby celku, asi ano. Udržet tah na bránu je v Sonátě to nejtěžší. Podobně tomu bylo i u Passacaglie, která sice není tak dlouhá, ale je v celku, nemá věty. Přesto jsem ale nahrávala Sonátu hned na začátku. Bylo to ze zcela pragmatických důvodů: jako jediná vyšla tiskem, tedy v podobě, na niž jsem zvyklá. Když studuji pro mě nového autora, trochu trvá, než si na jeho zápis zvyknu a pochopím kontext. Sonátu jsem tedy zvolila jako první kvůli srozumitelnému materiálu. Díky němu jsem se Dřízgovou řečí pročetla. Volba pořadí měla určitě význam. Rukopisy nejsou příliš čitelné a nastaly i situace, kdy jsme museli rozhodnout, o jakou notu jde.

Z rukopisů jste hrála přímo, nebo jste si vytvářela i nějaký čitelnější „provozní“ materiál?

V zásadě jsem skutečně hrála z rukopisů, respektive z jejich kopií. Do nich jsem si psala různé poznámky. U Šesti dvouhlasých kanonických invencí jsem si například vymyslela takové poetické názvy, abych si invence zasadila do určitého charakteru. Pan režisér tyto názvy téměř zapsal skladbám do křestního listu, myslel, že jsou od skladatele. Ale abych to uvedla na pravou míru, ne všechno bylo přímo v rukopisech, něco bylo už opsané. Nevíme od koho, ale byl o poznání pečlivější než Dřízga – přirozeně, když člověk tvoří, krasopisem se nezabývá.

Proč Dřízgovy klavírní skladby ještě nevyšly tiskem? Je tam, kromě čitelnosti, nějaký zásadnější problém, jako například u Kabeláče, kde se vedou diskuse o notaci?

To si nemyslím, spíše se o to doteď nikdo nepokusil. Zaznamenala jsem už ale první vlaštovku, na základě CD se mi ozval jeden doktorand z naší fakulty, že by o ediční práci na těchto skladbách měl zájem. Uvidíme, jak to dopadne. Vydání by si Dřízgovo klavírní dílo zasloužilo – a klavíristi by si zasloužili mít ho k dispozici.

Během příprav alba jste spolupracovala s hudebním publicistou Milanem Bátorem, který je i autorem textů v bookletu. V čem byl pro vás jeho vhled přínosný?

Milan Bátor je velký odborník, Eduardu Dřízgovi věnoval i disertační práci, takže jeho vhled byl velmi obšírný. To, že Dřízgu někdo zná, rozumí mu a má ho rád, bylo pro mě velké povzbuzení. Mohla jsem totiž s Milanem o projektu komunikovat, také mi poskytnul mnoho materiálů; to je příjemné a nepodaří se to vždy.

Vaši studenti se už o nastudování Dřízgových skladeb začali zajímat také. Vnímáte skrze ně Dřízgovu hudbu jinak?

Že bych vyloženě odkryla něco nového, to asi ne. Jsem však jako pedagog nucena konkrétně pojmenovat věci, které jsem měla dosud pouze v představě. Cizeluji si tedy svoje pojetí tím, že se ho snažím přiblížit studentům.

Máte teď nějaký další ambiciózní plán? Možná další komplet?

Teď musím trochu vydechnout. (úsměv) Projekt byl časově náročný a není snadné zvládat to zároveň s běžným provozem. Nápady ale mám, odvíjejí se i od spolupráce s některými kolegy… ale to ještě nevědí ani oni, tak bych to asi říkat neměla. (smích)

Foto: Radioservis, Ivan Korč, archiv E. Dřízgy, Fb Fakulty umění Ostravské univezity