„Potřebuji, aby náplň mojí práce byla pestrá, a každá ze zmíněných disciplín by mi po čase absence chyběla.“

„Považuji za dnes již nezbytné vycestovat za hranice, obzvlášť v našem oboru.“

„Teprve když jsem sama začala učit, tak jsem si naplno uvědomila, co vše pedagogická role přináší i mně samotné.“

Klavíristka Kateřina Ochmanová má obrovský umělecký záběr: věnuje se sólové hře, doprovázení sólistů a velmi výraznou osobností je i v oblasti komorní hry. Kromě vlastní kariéry interpreta působí jako pedagog – momentálně na pardubické konzervatoři. Ve volném čase se věnuje kresbě, grafickým pracím i ilustracím knih, spolupracuje s několika českými nakladatelstvími.

Katko, jsi známá profesionální klavíristka. Co bylo rozhodující pro volbu tvého povolání?

Věřím tomu, že všechny události se dějí přesně tehdy, kdy je na ně správný čas, a tak tomu bylo i u mě. Oním vesmírným signálem bylo setkání s mojí budoucí paní profesorkou Janou Turkovou, kterou jsem měla možnost poznat díky interpretačním dílnám v rámci festivalu Dvořákův Turnov a Sychrov. Nadchla mě svou osobností a láskou k hudbě, ihned mě infikovala touhou po větším ponoru do klavírního umění a volba byla jasná.

Máš nějaké vzory?

Na otázku tohoto typu bývá nejspíš zvykem reagovat výčtem virtuózů či obecně géniů oboru a nemohu určitě říci, že by pro mne nebyli významní interpreti minulosti a současnosti obrovskou inspirací. Vzory v pravém smyslu slova jsou mi ale nejčastěji lidé v mém okolí. Myslím, že mám docela „štěstí“ na to, že se v mém životě – nakrátko či trvale – vyskytují lidé, kterých si obrovsky vážím po lidské i profesní stránce. Od těch se učím nejraději.

Kteří skladatelé ti jsou nejbližší?

Jednoznačnou stálicí v mém životě je Johann Sebastian Bach. Je pro mne symbolem celistvosti, dokonalé rovnováhy, pravdy. Když se stane, že se mu nějakou dobu nemám možnost věnovat, mám abstinenční příznaky a vždycky říkám, že na pustý ostrov bych si vzala nahrávku Matoušových pašijí. Do „nej“ trojlístku patří ještě Janáček a Šostakovič, kteří mě doslova paralyzují syrovostí a upřímností svého vyjádření.

Je dle tebe lépe hrát Bacha na cembalo, nebo na moderní klavír?

Tohle srovnání je pro mě určitou analogií dotazu, zda raději pojedu autem s pohonem na naftu, nebo tím na benzín. Ne, teď vážně. Podle mého názoru by byl Bach dnešní podobou klavíru nadšen a rovněž si myslím, že by bez váhání využil všech jeho technických i zvukových možností. Dost pravděpodobně by pak ale také jeho skladby měly odlišnou podobu. Je bez debat, že Bach psal na míru dobovým nástrojům a provádění jeho hudby na nástroje modernější je svým způsobem určitá spekulace. Myslím, že je dobré znát jejich autentickou podobu a respektovat ji, ale pro klavíristy by byla obrovská ztráta aktivně se neseznámit s tímto po všech stránkách obohacujícím repertoárem.

Kterou značku klavírů obecně preferuješ?

Nejvíce mi k srdci přirostly nástroje značky Fazioli. Disponují obvykle obrovskou barevnou škálou a mechanicky hezky spolupracují.

Kromě klavíru hraješ i na akordeon. Ovládáš hru ještě na nějaký další nástroj? Vzhlížíš k nějakému?

Aktuálně si plním svůj dlouholetý sen a učím se hrát na violoncello. Odjakživa mě to k němu táhlo, i během studií na konzervatoři jsem koketovala s myšlenkou na něj začít hrát, ale čas je nakonec až teď.

Významně se věnuješ i komorní hře. V jaké roli se cítíš nejlépe ‒ jako sólistka, členka klavírního tria či korepetitorka?

Potřebuji, aby náplň mojí práce byla pestrá, a každá ze zmíněných disciplín by mi po čase absence chyběla. Nejlépe se cítím jako komorní hráč, protože například v klavírním triu jsou využity všechny role najednou ‒ každý hráč má prostor být suverénním sólistou, zároveň ale musí umět vnímat celé zvukové spektrum a adekvátně se v něm pohybovat. Roli korepetitora vnímám rovněž jako komorní. Myslím, že citlivě sekundovat sólistovi má mnohem větší efekt, než se „snažit nepřekážet“.

Čeho si ve své dosavadní kariéře nejvíce vážíš?

Kromě už zmíněných osudových setkání s některými lidmi jsou to určitě zkušenosti ze zahraničí. Považuji za dnes již nezbytné vycestovat za hranice, obzvlášť v našem oboru. Nové prostředí, odlišné druhy mentalit, konfrontace názorů, nové impulzy a znalosti ‒ toto vše a mnoho dalších benefitů pobyt v cizině nabízí.

Určitě znáš staré známé tvrzení: Hudba je jen dobrá, nebo špatná. Co si o něm myslíš? Máš ráda i tu takzvanou nonartificiální (populární) hudbu?

Když slyším toto tvrzení, napadá mě, že začít se jím doopravdy do hloubky zabývat by obnášelo sáhodlouhou a pravděpodobně neukončenou esteticko-filozofickou debatu už jen proto, že jeho optika je vysoce individuální.

Je to možná překvapivé, ale ve svém volném čase reprodukovanou klasickou hudbu příliš neposlouchám. Do značné míry je to dáno tím, že pro plný prožitek potřebuji živou produkci. Velmi ráda navštěvuji orchestrální koncerty, ze kterých se snažím si odnášet také zvukové inspirace pro hru na klavír. Poslech klasické hudby vyžaduje vysokou koncentraci, pro účely relaxu tedy vyhledávám jiné žánry: jazz, francouzské šansony a další.

Od roku 2015 vyučuješ na Konzervatoři Pardubice. Předtím jsi učila na několika ZUŠ. Baví tě pedagogická profese?

Baví mě moc. Teprve když jsem sama začala učit, tak jsem si naplno uvědomila, co vše pedagogická role přináší i mně samotné. Díky nezbytnosti jasně a přehledně formulovat své myšlenky mohu i já na skladbách pracovat vědoměji. Otázky a diskuze se studenty mi dávají stále nové podněty k úvahám a studiu. Práce s menšími dětmi byla také velmi cennou zkušeností, ale vždy jsem cítila, že moje srdce je na konzervatoři.

V současnosti se nacházíme v době protiepidemických restrikcí, kdy nelze veřejně hrát a ani klasickým způsobem učit. Jak vyučuješ své studenty a jak trávíš nově nabytý volný čas, který bys jinak trávila přípravou na koncerty a koncertováním?

Se svými studenty jsem v kontaktu formou audionahrávek, které hodnotím buď já sama, nebo je rozebíráme skupinově přes konferenční hovory. Když to situace dovoluje, chodí ke mně domů, ale vlastním pouze clavinovu, což není úplně ideální.

Volný čas jsem nejprve trávila relaxací a pohybem. Uvědomila jsem si, že jsem dlouhá léta „žila na dluh“ a nedopřávala si adekvátní odpočinek ke kompenzaci náročných sezón. Když jsem nabrala síly, vrátila jsem se zpět ke cvičení, zařídila si hypotéku a také se vrhla do aktivit, po kterých jsem toužila a na které nezbývalo času za běžného režimu. Navázala jsem na studium francouzštiny, začala se učit hrát na cello a nejnověji se teď pokouším uplést svůj první svetr.

Ilustruješ v těchto dnech nějakou připravovanou knihu?

Aktuálně se na žádné nepodílím. Když tomu tak bylo, velmi mě to bavilo, takže doufám, že bude opět příležitost.

Jaké máš další koníčky a čím relaxuješ?

Kromě výše zmíněných aktivit jsem také velký filmový nadšenec, přidej k tomu předplatné Netflixu a je to jasné.

Děkuji za rozhovor.

———————–

Kateřina Ochmanová je absolventkou Akademie múzických umění v Praze (Ivo Kahánek) a v posledních letech se stala držitelkou několika cen za klavírní spolupráci (Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka, Mezinárodní pěvecká soutěž Olomouc, Violoncellová soutěž Jana Vychytila aj.). V současné době pracuje jako korepetitorka na Konzervatoři Pardubice, kde rovněž vyučuje hru na klavír a komorní hru.

Kateřina se narodila do rodiny hudebníků. Vedle hry na klavír se věnovala také studiu akordeonu, zpěvu a komorní hudby. Obdržela několik ocenění v národních soutěžích základních uměleckých škol ve všech těchto oborech. Během studií na pardubické konzervatoři (ve třídě Jany Turkové) utvořila klavírní duo s Martinem Smutným, společně pak získali druhé místo a speciální cenu za nejlepší provedení díla Antonína Dvořáka na Schubertově mezinárodní soutěži pro klavírní dua. Duo Ochmanová–Smutný vystoupilo na festivalu Mladé pódium a za spolupráce Komorní filharmonie Pardubice provedlo Karneval zvířat Camilla Saint-Saënse. V následujícím roce získala Kateřina druhou cenu na Novákově mezinárodní klavírní soutěži v Kamenici nad Lipou.

Jako sólistka vystoupila s Komorní filharmonií Pardubice, Janáčkovým komorním orchestrem, Akademickými komorními sólisty, Podkrkonošským symfonickým orchestrem a Turnovským orchestrálním sdružením. Rovněž se zúčastnila mnoha mistrovských kurzů (Peter Frankl, Markus Schirmer, Avedis Kouyoumdjian, Peter Nagy, Jan Jiraský, Alena Vlasáková) a byla vybrána mezi aktivní účastníky masterclass se světoznámou pianistkou a specialistkou na interpretaci skladeb Johanna Sebastiana Bacha Angelou Hewitt v Lipsku. Jeden akademický rok strávila na univerzitě v Drážďanech ve třídě Arkadiho Zenzipéra v rámci programu Erasmus.

Kateřina Ochmanová je zakládající členkou souboru Quasi Trio (Marie Hasoňová – housle, Judita Škodová – violoncello). Trio má za sebou má dvouletou stáž v Paříži u světoznámého Tria Wanderer, magisterské studium v oboru komorní hra na AMU v Praze, postgraduální studijní program na univerzitě ve Vídni a díky úspěšně vykonanému konkurzu se zařadilo mezi aspiranty na členství v Evropské akademii komorní hudby, která sdružuje nejperspektivnější mladé soubory Evropy. Quasi Trio se pravidelně objevuje na českých pódiích a představilo se také sólově za doprovodu orchestrů (PKF ‒ Prague Philharmonia, Vinohradský symfonický orchestr).

Foto: Ivan Korč, Josef Horák, Rishabh Kaul, Fb Quasi Tria, archiv KlasikyPlus