„Představa, že budeme zase čtrnáct dní hrát a pak zase nehrát, je děsivá. Takový hazard s diváckou důvěrou si dovolit nemůžeme.“

„Divadlo na internetu není divadlo.“

„Návrat k životu s kulturou a v kultuře bude trvat dva až tři roky.“

Ředitel pražského Národního divadla Jan Burian hledí do budoucnosti s optimismem, ale realisticky. Doufá, že konečně zase normální by mohla být příští sezóna, tedy letošní podzim. Za prioritu považuje, aby se lidé a domácí publikum do hledišť, až bude možný návrat k životu s kulturou, vůbec vrátili. Nechce odhadovat, jak budou tvůrci v budoucnu reagovat na časy prožité v pandemii, ale nevylučuje, že se divadelní estetika možná promění: možná si lidé, kteří zatím do divadla nechodili, řeknou, že jejich život je chudý a že by ho měli začít žít jinak; možná, že divadelníci budou hledat možnost oslovit lidi, kteří s divadlem doposud neměli mnoho společného. Zcela jasně, a to odmítavě, však reaguje na představy, že by do divadla směli chodit jen lidé s potvrzením o bezinfekčnosti.

Dovedl jste si představit, že někdy budete čelit situaci, která nastala? Že budete žít způsobem, ke kterému jsme nuceni?

Prožíváme opravdu zvláštní rok, období, jaké jsem si nejen já, ale asi nikdo neuměl představit – ani v nejhorších snech. Za chvíli to bude rok, co už neexistuje normální divadelní provoz… Těch několik týdnů, kdy jsme se snažili něco odehrát, a to ještě v restriktivních podmínkách, nelze považovat za normální komunikaci s diváky. Vždyť ta je, zejména u repertoárových divadel, založena na opakovaném navštěvování divadla, na tom, že lidé sledují produkci celou, nebo přinejmenším její významnou část. Situace s koronavirem nenarušila jenom to nejdůležitější, což znamená pravidelné setkávání diváků v hledišti s uměním a navzájem, ale také velice narušila vnitřní rytmus divadelní práce.

Jak v současnosti vůbec plánujete?

V Národním divadle je nutností plánování na dny a dokonce na hodiny, a to s dvouletým předstihem. Máme také stovky spolupracovníků v zahraničí; provoz divadel je provázaný přinejmenším po Evropě a s některými tvůrci z Asie a ze Spojených států vlastně celosvětově. Komplikované je i to, že v různých zemích jsou různá opatření. Takže plánování na dva roky dopředu je teď nesmírně obtížné a uvažujeme, jaké změny mohou nastat v divadelním provozu do budoucna. Teď jsem optimista, v lepším případě si lidé během lockdownu a uzavřených služeb mají čas uvědomit, jaké hodnoty spolu sdílejí jako prioritní, jak je pro ně důležitá rodina, přátelství, osobní kontakty… ale také kultura jako způsob komunikace a uvědomování si smyslu života, emocí, společného prožívání existence… Uvědomit si, jak je život chudý bez těchto příležitostí. V lepším případě, až se situace vyřeší, myslím, že můžeme zažít poměrně rychlý návrat k divadlu a životu s kulturou a v kultuře.

Rychlý?

Říkám-li rychlý návrat, tak si nemyslím, že jde o otázku týdnů. Myslím, že to bude trvat dva až tři roky, dvě nebo tři sezóny. Můžeme se setkat s tím, že bude omezená mobilita, to znamená, že lidé budou méně cestovat. V Praze bude méně zahraničních návštěvníků, bude méně zahraničních zájezdu, státy budou více podporovat své lokální a národní kulturní instituce, což určitě ovlivní i celý náš plán koprodukcí a zájezdů a nabídek, které jsme předběžně projednávali… Základní prioritou ale je, aby se lidé a domácí publikum do hlediště vůbec vrátili…!

Zachováváte alespoň vnitřní provoz?

Národní divadlo se snaží, tam kde to považuje za účelné, pracovat dál. Zkoušíme aktuálně dvě nové inscenace v opeře a do konce sezóny chystáme ještě přípravu dalších dvou. Jednu máme už hotovou, některé jsme přesunuli do příští sezóny. Také balet postupuje podle původního plánu s jednou posunutou premiérou. V činohře jsme dvě premiéry převedli do online prostředí, připraví se jako projekty vhodné ke streamování, tedy jinak než pro jeviště a hlediště; a nové tituly jsme posunuli do další sezóny. Problém ale není jenom v tom. Je větší: my máme na repertoáru desítky inscenací a potřebujeme všechny znovu začít zkoušet, protože nemůžeme půl roku nehrát a ze dne na den druhý den začít hrát… Až bude známa nějaká perspektiva otevření divadel, tak nás čeká obnovení celého repertoáru. Znamená to – a to je potřeba říct nahlas – až vláda oznámí, že příští týden se může něco hrát, tak že budeme na start potřebovat několik týdnů. Ostatně i proto, že v tomto okamžiku nikdo neprodává vstupenky, protože neví, na kdy a v jakém počtu. Nějaká predikce je pro nás velmi důležitá, ale zatím ji od epidemiologů a od státu neslyšíme. Protože ji samozřejmě nevědí. Ovšem představa, že budeme zase čtrnáct dní hrát a pak zase nehrát, je děsivá. Takový hazard s diváckou důvěrou si dovolit nemůžeme.

Kulturní dění se přesouvá do virtuálního prostředí…

Ano, podobně jako ostatní, i my máme řadu aktivit v digitálním prostředí – vzdělávacích, streamovacích nebo diskuzních. Měli jsme také přímé přenosy s Českou televizí, další ještě budeme dělat. Aktuálně připravujeme v přímém televizním přenosu na 27. ledna Mozartovy narozeniny a stejně tak v přímém přenosu na 30. ledna premiéru Verdiho Rigoletta. Na 27. února pak chystáme v historické budově Národního divadla velký průřezový koncert, obsáhne všechny kulturní žánry. A jednáme o dalších projektech. V čase, který se nám vytvořil, chystáme také projekt digitalizace prostředí Národního divadla, což ale neznamená, že bychom chtěli naše inscenace vysílat na internetu. V žádném případě, protože divadlo na internetu není divadlo. Ale máme bohaté archivy, obrazové a hudební záznamy, máme vzdělávací programy, jsme svým způsobem kulturně-společenské centrum a obsahy, který máme na různých nosičích a platformách, bychom rádi systematicky zorganizovali tak, aby sloužily i v budoucnosti veřejnosti. Tohle období je k tomu výraznou pobídkou.

Kulturní škody jsou nevyčíslitelné. Ekonomické ztráty se dají vyjádřit nějakou částkou?

Finanční škody není tak těžké vyčíslit. Měli jsme obrovský propad tržeb. Národní divadlo je ze čtyřiceti procent závislé na vlastních tržbách, to je asi čtyři sta milionů korun. Náš propad byl na úrovni zhruba dvou set devadesáti milionů korun. Něco jsme uhradili úsporami, něco nám sanoval stát mimořádnou dotací v průběhu roku. Máme příslib, i když zatím žádná čísla v ruce nemáme, že obdobně se bude postupovat do té doby, než se divadlo otevře, i v tomto roce. Vážnější jsou však opravdu morální a kulturní škody, a to jak ve fungování společnosti jako celku, tak směrem k udržování vysoké profesionality a přístupu k práci uvnitř kulturních institucí. Najednou zažíváme život, který je omezený jakoby na to nejnutnější: chodíme do práce, vaříme si doma jídlo, stýkáme se jen s nejbližšími příbuznými… Ale ukazuje se, že když se život omezí na to nejnutnější, že se dá připodobnit k „čekání na život“. Trošku mi to připomíná situaci, jako když máte jít na vojnu: to jenom chodíte s děvčetem po lese a víte, že za chvíli už nebudete smět vůbec nikam… Pozitivní na tom je, že nás tahle doba snad vede k možnosti uvědomit si, jak je normální život bohatý a strukturovaný, kolik sociálních a kulturních kontaktů člověk potřebuje k tomu, aby žil smysluplně.

A jak citelné jsou důsledky zásahů a všech vládních opatření v uměleckém provozu divadla?

Škody v rytmu práce… Podívejte, když máte dělat tak těžkou profesi, jako je operní zpěv nebo tanec či herectví, tak potřebujete nejen zkoušet a trénovat. To se děje. Tanečníci samozřejmě nepřestali cvičit, protože kdyby přestali, tak už by potom nikdy v životě tančit nemohli. Ale potřebný je kontakt s živým publikem. Divadelní představení nevzniká na jevišti, ale v představě diváka. A dobře hrát a tančit můžete jen tehdy, když jste součástí dialogu každý večer, když cítíte, vidíte a slyšíte, jestli se vám daří lidi zasáhnout, jestli vyvoláváte emoce, jestli vůbec něco sdělujete, nebo jestli hrajete do prázdna. Zázrakem talentu je, že nestačí mít jen technické dovednosti, ale musíte mít také schopnost něco sdělit. A to si bez diváků neověříte. Pak můžete ztrácet sebejistotu, ale také motivaci, pocit smysluplnosti práce… Nedávno jsem se mimochodem bavil s Davidem Marečkem, ředitelem České filharmonie, a říkali jsme si, jak za námi lidé chodí a říkají, jak už je nebaví vysílat koncerty jen po síti, protože necítí odezvu a nevědí, jestli hrají dobře, nebo ne. Je potřeba s tím něco dělat, protože natočit můžete všechno, ale divadlo to není… Dovolte ještě jeden příměr. Nemůžete chodit s děvčetem přes video, to se nezamilujete. Divadlo je něco podobného jako láska: nejde to přes obrazovku.

O čem teď přednostně jednáte se šéfy souborů? Je to záchranný modus, nebo máte důvody a možnosti i k nějakým vizím?

Plánování na příští roky opouštět nemůžeme. První rovina je, že neustále řešíme, co může nastat za měsíc nebo za dva, ale vzhledem k tomu, že plánování produkce je tak provázáno, tak každé zrušení dalších týdnů představení a každé posunutí opětovného otevření divadla o nový měsíc znamená přeplánovat všechno na další dva roky dopředu. To mimo jiné znamená obvolat stovky lidí, kteří jsou připraveni spolupracovat, lidí, kteří mají ve smlouvách nějaké termíny, a to i na rok 2023. My si nemůžeme dovolit soustředit se jen na příští dva tři měsíce, my musíme myslet i na dva tři roky dopředu, protože ve chvíli, kdy posuneme jednu produkci, tak jich musíme posunout zároveň dalších patnáct. Je s tím neuvěřitelné množství práce… Za druhé: řešíme samozřejmě i hygienickou a epidemiologickou situaci, takže jsme probírali různá opatření, testování a tak dále… V Národním divadle to máme nastavené mimořádně dobře. Zaměstnance, kteří zkoušejí, testujeme pravidelně a na pracovišti, tedy poměrně komfortně. Máme vytvořený systém, máme na to i program… Daří se nám situaci držet pod kontrolou, případů nakažených máme v jednotkách lidí.

A strategie…?

Byť se to odhaduje těžko, tak musíme být připraveni na to, že nebude tak silný turistický ruch, na kterém jsme ekonomicky hodně závislí. Zejména v opeře. Musíme přemýšlet i o tom, jaká mobilita bude uvnitř České republiky, protože máme hodně návštěvníků mimopražských, a to celých rodin… Tohle nás vede jak k úvahám, o čem budeme divadlo po této zkušenosti v budoucnu hrát, což je věc dramaturgické koncepce, ale i k úvahám o tom, v jakém množství nových produkcí a jaké množství představení budeme mít. Hráli jsme až tisíc sto představení ročně, z toho čtyři sta čtyřicet operních. Pochopitelně, že musíme zvažovat počty produkcí na příští dva až tři roky. Situaci si modelujeme tak, abychom udrželi kvalitu, ale abychom se pohybovali v reálných ekonomických číslech. Aby nabídka byla dostatečně široká, ale zároveň, aby v divadle byl také dostatek diváků.

Chcete tím naznačit, že budete například uvažovat o přiblížení se k větší přístupnosti a k menšímu experimentování?

Myslím, že tvůrci pokaždé citlivě reagují na svou dobu. Neznám žádného, který by chtěl mít u diváků neúspěch. Že tato doba ale může přinést nějaký jiný estetický přístup, je nasnadě. Zažili jsme etapu velkého důrazu na scénografii, na hudebně-režijní pojetí divadla… Jestli se bude divadlo vracet víc ke slovu, víc k hudbě… a jestli bude výrazově skromnější nebo konzervativnější…? To nechci předjímat! Jako dlouholetý divadelní šéf mám zkušenost, že nejhorší ze všeho je, když si pan ředitel myslí, že ví, jak to bude. Nesnáším přístup k divadlu z pozice „majitele pravdy“. Já bych tvůrce nechal a věřil bych jim, že si se situací poradí, že budou dobu cítit správně… Ale že je možné, že estetika se promění, že je možné, že divadelníci budou hledat možnost oslovit lidi, kteří s divadlem doposud neměli mnoho společného, to vyloučit nemůžeme. A hlavně nemůžeme vyloučit, že si lidé, kteří zatím do divadla nechodili, řeknou, že jejich život je chudý a že by ho měli začít žít jinak… Věřím, že část společnosti si teď uvědomí, že prioritou nemusí být shromažďování majetku, ale duchovní hodnoty. Že právě ony jsou tím, co nás v krizi drží pohromadě. Každý vidí, že tam, kde je silná rodina a silné kulturní zázemí, opravdové přátelství, vnitřní svět a duchovní obsah – a to nějak souvisí s uměním – tak že tam se krize překonává snadněji, než se to daří té části společnosti, která dává obrovskou energii do majetku a do pozemských, méně duchovních statků.

Jak mimochodem vzpomínáte na Plácida Dominga, který teď oslaví osmdesátiny? Na jeho dirigování Mozarta, na jeho mezinárodní soutěž Operalia, kterou jste hostili v létě 2019? Byly to důležité okamžiky v historii Národního divadla?

Setkání s ním bylo krásné. I pro mě osobně. Setkání nejen s renomovaným tvůrcem, ale i s nesmírně příjemným, vzdělaným a rozumným člověkem. Mohu dokonce říci, že spolupráce byla mimořádně milá. Dialog s ním byl nesmírně užitečný. Prošel desítkami divadel a má obrovské zkušenosti ze spolupráce s desítkami světových dirigentů a režisérů. To, co považuje za důležité, to, jak podporuje mladé tvůrce, si zaslouží úctu a uznání.

S Per Boye Hansenem, šéfem Opery Národního divadla a Státní opery, uvažujete především jakým směrem? Hovoříte o mezinárodním rozkročení, nebo také o tom, jestli budete strážci národního pokladu…? O tom, jestli třeba v roce 2024 bude smetanovský cyklus…?

Jestli budeme mít smetanovský cyklus, to v této chvíli nevím, ale rozhodně víme, že je potřeba využít co nejvíc domácích kapacit. Teď zrovna vidíte, že Rigoletta připravuje úspěšná režisérka českého původu, Češka, která nežije v Čechách, Barbora Horákova Joly. Zatím se na českých scénách neobjevila, ale je držitelkou prestižního britského ocenění International Opera Award 2018 v kategorii Objev roku. Máme tedy snahu posilovat postavení českých tvůrců. Mimo jiné také čekáme, že se vrátí do Národního divadla například dirigent Robert Jindra… To je jedna linie. Druhou legitimní linií je normální mezinárodní spolupráce. My bychom si s panem Hansenem především přáli, abychom ji začali vnímat jako něco úplně normálního, abychom si neříkali „…tady jsou zahraniční tvůrci, to je úžasné…“, ale abychom si říkali, že jsme součástí rodiny evropských divadel a pokud tu pracuje Calixto Bieito, že to je úplně normální, stejné, jako když pracuje v Německu, ve Španělsku, nebo ve Spojených státech… Nechceme rozlišovat podle toho, jestli Carmen zpívá Slovenka, nebo Rumunka. Chceme rozlišovat podle toho, o čem inscenace je, co má říkat naší společnosti, jak má být kvalitní. Je možné, že se omezí migrace operních zpěváků a že budeme hledat další a další mladé. A ještě jedna věc: máme před sebou stále náš velký projekt Musica non grata, mapující osobnosti, které se staly obětí holocaustu. Projekt jsme stále museli posouvat, ale je to projekt čtyřletý a budeme v něm pokračovat. Týká se hlavně opery a vážné hudby. Byla tu řada skladatelů, kteří se zapsali do historie moderního umění a zapomněli jsme na ně. Ať už schválně, nebo shodou okolností… Projekt je spolufinancovaný významným způsobem německým Ministerstvem zahraničních věcí. Myslím mimochodem, že jsme prvním divadlem, které dostalo tak velkou podporu na podobný projekt. Je to významné kulturní i politické gesto.

Hovoříte o několika rovinách současně.

Ano, takové divadlo, jako je Národní divadlo, nebude mít nikdy program vyprofilovaný jen jedním směrem. Vždycky to musí být tři nebo čtyři proudy, které se budou vzájemně doplňovat.

Zpět do současnosti… Dovedete si představit, že byste museli publikum selektovat podle toho, jestli je, nebo není testované či třeba dokonce očkované?

Nedovedu. Vedeme debatu, hovořil jsem o tom nedávno s ministrem kultury… Myslím, že to opravdu není dobrý nápad. Neumím si představit, jak bychom to prakticky prováděli, jak bychom rozlišovali diváky s antigenními testy od diváků s PCR testy, diváky, kteří měli covid, od diváků, kteří jsou očkovaní… Jak bychom kontrolovali, jestli údaje, které nám dali, jsou pravdivé… A co bychom dělali, kdyby přišel divák a řekl nám, že nesouhlasí s tím, co děláme? Kdyby řekl, že je zdravý, že chce jít do divadla a ať neporušujeme jeho ústavní práva…?!

Zajistili byste takové prostředí, aby se ti, kdo se bojí, cítili bezpečně?

V divadle, kde by byla řekněme obsazena polovina hlediště a všichni měli roušky a pohybovali se ve stanovených rozestupech, v divadle, které se může s naší vzduchotechnikou vyvětrat až dvanáctkrát za hodinu, ve kterém jsou umělci pravidelně testováni, kde se provádí pravidelná dezinfekce a ionizace toalet… tam takový komplex opatření, myslím, stačí.

Ale vraťme se k představě, že by snad mělo být vstupenkou do kulturního zařízení nějaké osvědčení.

Ano. Kam by se ti lidé šli otestovat? Někde mají termíny třeba až za čtrnáct dní! Co bude dělat rodina třeba z Uherského Hradiště, kde zrovna bude testovací centrum zaplněné, když bude chtít jet do Prahy do Národního divadla na Prodanou nevěstu…? Pojedou na test do Brna, pak domů, kde budou čekat na výsledek, pak pojedou do Národního divadla… a když budou chtít za dva dny jít do kina, tak pojedou znovu do Brna…?? To je hodně inženýrská představa, jak by mohl život probíhat…! Myslím, že umíme zajistit bezpečné prostředí. V divadle lidé sedí a dýchají v klidu. Ano, mohou se nakazit o přestávce na toaletě, když tam budou neukázněně bez roušky, ale to se jim může stát i v tramvaji. A možná dokonce i před ministerstvem zdravotnictví.

Foto: Národní divadlo, Veronika Paroulková, Petr Veber