„Pavel Zemek-Novák nechává studentům volnost a snaží se poradit. Bylo to takové ‚free‘, ale zároveň velmi intenzivní.“

„Změny ve vnímání mají po čase posluchače přivést do stavu hypnotického transu.“

„Anders Flodin mně svým způsobem otevřel oči, a když to řeknu přímo, ‚vytáhl‘ mě na mezinárodní scénu.“

Představitelka mladé generace české kompoziční scény Soňa Vetchá je absolventkou skladby pod vedením Pavla Zemka-Nováka a Ivana Kurze. V současné době se v rámci své dizertační práce věnuje studiu psycho-akustiky. O této problematice stejně jako o svých posledních aktivitách na tuzemské i mezinárodní scéně hovořila v rozhovoru pro KlasikuPlus.

Soňo, pocházíš z Jihlavy, v dnešní době studuješ doktorát v Praze na HAMU a patříš mezi nejúspěšnější mladé autorky. My jsme se však poprvé potkali už před deseti lety jako spolužáci skladby na Konzervatoři Brno. Co tě tenkrát přivedlo do moravské metropole?

Na to mám celkem jasnou odpověď – bylo to kvůli pedagogovi. K Pavlu Zemku-Novákovi jsem chodila na konzultace už před konzervatoří. Já jsem prostě chtěla studovat skladbu a on byl osobnost, která mně svým přístupem i hudebním jazykem vyhovovala úplně nejvíc.

Říká se, že Pavel má takový lidský přístup ke kompozici…

Není to násilné, on nechává studentům volnost a snaží se poradit… Nikdy se nepozastavil nad tím, že by něco mohlo být hloupé nebo trapné, spíš mi pomáhal nasměrovat se a rozvinout. Bylo to takové trochu „free“, ale zároveň velmi intenzivní. Moc mě to s ním po tvůrčí stránce bavilo.

Předpokládám, že jako klavíristku tě ke komponování nasměrovaly improvizace?

Ano, ještě v Jihlavě jsem se pokoušela zapisovat si různé improvizace, nedalo se tomu tehdy ani říkat skladby… Nicméně pan Šandera, ke kterému jsem tehdy chodila, v nich zřejmě rozpoznal potenciál. S taťkou jsme se tedy vypravili na konzultace, nejprve ke zmíněnému Pavlu Novákovi do Brna a také k Ivanu Kurzovi do Prahy. Dneska se divím, jak jsem tenkrát mohla být tak odvážná, jít konzultovat rovnou k pedagogovi HAMU, ale víš, já jsem z nemuzikantské rodiny, takže jsem vůbec nevěděla, kam se obrátit. Tak jsme to prostě s taťkou zkusili od boku a vyšlo to.

A u Ivana Kurze jsi nakonec strávila vysokoškolská studia. Takže se dá říci, že se kruh uzavřel?

Studovala jsem u něj bakalářské i magisterské studium. Strávili jsme spolu celých těch pět let – Ivan Kurz měl se mnou vždy trpělivost, takže na něj mám moc hezké vzpomínky. Pomohl mně hlavně v tom, abych byla schopná si utřídit své hudební myšlenky a inspirace do nějakých logických celků a ty pak naplňovat. Říkával tomu s humorem „šňůra na prádlo“. Občas mi totiž činilo problém jednotlivé hudební nápady vnitřně více propojovat.

Fantazijní přístup ke kompozici na úkor často poněkud „rozvolněné formy“ je ale u vás klavíristů, myslím i historicky, celkem tradiční jev…

My si prostě na ten svůj nástroj umíme šáhnout, rádi si s ním hrajeme, jinými slovy zkoušíme, co ještě „umí“, a víc pak vystrkujeme rohy. (smích)

Pavel Zemek-Novák je šedesátník, Ivan Kurz dokonce sedmdesátník. Nyní na doktorátu jsi u Slavomíra Hořínky, čtyřicátníka. Jaká je spolupráce s pedagogem, který je ti věkově relativně blízko?

Musím říct, že Slávek se mi snaží předat jednu hodně cennou věc, s níž jsem do nedávna až tak neuměla pracovat. A to nespoléhat se jen na to, kam mě zavede má prvotní intuice – například, mám-li nějaký specifický záměr, kterého chci dosáhnout. V úvodu si klademe během společných rozhovorů otázky, jakými možnými způsoby lze toho, co chci, kompozičně nebo instrumentačně dosáhnout, což mě nutí více používat také racionální složku myšlení. Z mého pohledu je to velmi důležité právě pro můj hudební výzkum, který se týká psycho-akustických jevů. Hodiny s ním mě vedou také k větší sebekritické reflexi v průběhu tvůrčího procesu a vlastně i retrospektivně po něm. To mi umožňuje ponořit se více do hloubky kompozičního problému a dává sílu i schopnost zvážit a zhodnotit rozličné možnosti, které se při tvorbě nabízejí, položit sama sobě otázku, kterým směrem se vydat nebo jak by nějaký konkrétní problém mohl v rámci hudebního kontextu zafungovat z jiného úhlu pohledu.

Vlastně takový sokratovský způsob přemýšlení?

Ano a přesně tohle jsem potřebovala!

Podle mě jde o fantastický přístup, protože člověk, pokud se chce osobnostně rozvíjet a má zároveň ambici vybudovat si uměleckou nezávislost, tak si stejně dříve nebo později musí vytvořit vlastní způsob uvažování, sebeanalýzy a využívání vlastní kreativity…

Přesně, tím si postupem času musí projít úplně každý autor.

Svou dizertaci věnuješ problematice sluchových iluzí. Tohle je hodně zajímavé a řekl bych i svým způsobem odvážné téma.

Termín „sluchová iluze“ pochází zároveň z psychologie, psychoakustiky i hudební teorie. Je to vlastně multidisciplinární výzkum, který se dotýká fenoménu hudební představivosti a podvědomí, kdy smysly a vědomím můžeme vnímat třeba i něco jiného, než je reálně zapsáno v notách či zní. V současné době v rámci teoretického výzkumu své dizertace spolupracuji na této problematice z psychoakustického hlediska také s doktorem Zdeňkem Otčenáškem, který působí jako vedoucí výzkumného centra hudební akustiky na HAMU.

Měl jsem tu čest ti nedávno premiérově natočit úplně novou skladbu s názvem Hypnóza pro sólové violoncello, ve které hojně využíváš právě své poznatky z oblasti psycho-akustiky a podvědomí. Jak bys tuhle novinku popsala čtenářům?

Hypnóza je právě jedna ze série mých psycho-akustických studií, na kterých si zkouším, kam až můžu s určitým nápadem vůči tradiční představivosti posluchačů zajít. Skladba v sobě nese několik rovin. Jedna je psycho-akustická, v níž se s až kinetickou energií vyvíjejí jednotlivé patterny podle určitých pravidel tak, aby vyvolávaly hypnotický efekt. Druhá rovina je naopak klidná, rozvolněná a barevná. Ve druhé z rovin jsem pracovala se změnami jednotlivých témbrů. Kompozičně jsem skladbu vybudovala střihem kontrastních ploch a pointa je ve výsledku taková, že změny ve vnímání mají po čase posluchače přivést do stavu hypnotického transu a k navození iluzorních zvukových představ.

Jak takový hypnotický trans navozený hudbou funguje?

Jde o to, že na abstraktní rovině se snažím posluchače někam zavézt a pak v určitý moment změním předávanou informaci za použití co největšího kontrastu. Dalo by se to velmi zjednodušeně popsat také tak, že posluchač přepíná mezi dvěma způsoby vnímání zvukových textur ve velmi rychlém tempu, což za přesně daných pravidel v určitý moment přiměje mozek k vytvoření iluzorních zvukových představ, které doprovázejí určité vize či halucinace – hypnotický trans.

Zaznamenal jsem, že v posledních deseti letech tvé skladby byly často hrány také v zahraničí. Mohla bys čtenářům říct, jaká provedení nebo kooperace tě třeba potěšily, nebo co sama osobně považuješ za „high-light“?

Jedna z věcí, ze které mám doopravdy radost, je dlouhodobá spolupráce s mezinárodní skupinou skladatelů a interpretů, která má základnu ve Švédsku – Föreningen Musikspektra T.

Jak jste se seznámili?

Před zhruba pěti lety jsme se spolu s Ivanem Kurzem a Danielem Chudovským účastnili v Bratislavě konference „Kompozičné paradigmy včera, dnes a zajtra“. Přednášku tam měl mimo jiné švédský skladatel Anders Flodin. Ten za námi pak přišel s tím, že jsme se mu velmi líbili, a následně přišlo pozvání do projektů, které pořádá právě jím vedená skupina Föreningen Musikspektra T. Aktuálně plánujeme vystoupení v Hongkongu, ještě před korona-krizí jsme realizovali akce třeba ve Švédsku nebo v Itálii.

To zní skvěle!

Jsem s tou spoluprací moc spokojená! I za současného krizového stavu máme online konference a chaty skupiny, kde sdílíme jak umělecké a teoretické problémy a tipy, tak třeba také otázku grantů, fundraisingu či bookingu.

Anders Flodin je výrazná umělecká osobnost a předpokládám, že tě také ovlivnil…

Zmínila jsem své pedagogy z konzervatoře i akademie, ale tenhle vztah je pro mě také nesmírně důležitý – Anders mně svým způsobem otevřel oči, a když to řeknu přímo, „vytáhl“ mě na mezinárodní scénu.

Po dlouhých letech, kdy jsi především na české scéně byla umělecky tak nějak „vlčice – samotářka“, přišla v poslední době pozvání také do některých domácích sdružení… Kde nastala ta změna?

Já jsem si vždycky přála ve spolcích a skupinách být, ale znáš to – často nestačí jen chtít, musí být zájem také z druhé strany, navíc ta komunikace a seznamování mi dlouho nešly… no, možná se to začalo lámat právě spoluprací se švédskou skupinou a následným nárůstem aktivit také na mezinárodním poli. Těžko říct. A pak se to sešlo tak nějak všechno najednou. (smích) Dnes jsem členem sdružení Konvergence, Společenství českých skladatelů a Umělecké besedy. Velmi si členství v těchto spolcích vážím!

Na závěr se zeptám, kdy plánuješ dokončit doktorát a také zda prozradíš něco z osobního života?

Původně jsem doktorát chtěla dokončit letos, ale nakonec to vypadá, že si studium protáhnu na čtyři roky. A co se týká osobního života? Jsem single a doma mám jako parťáka svého králíka Jiříka. (smích)

Moc děkuji za příjemné povídání, ta hodina s tebou uběhla jako vteřina!

To mně taky!

Foto: archiv S. Vetché