„Hlavní inspirací pro mě byla duchovní tvorba mého milovaného Arvo Pärta.“

„K vlastnímu uměleckému vyjádření jsem v tomhle žánru dospěla až později, kdy jsem v elektronice našla vhodnou platformu k abstraktnímu vyjádření určité exprese v mezilidských vztazích.“

„Setkali jsme se na akci křesťanské komunity Emmanuel a byla z toho láska na první pohled.“

Nenápadně, tak trochu mimo hlavní proud v klasické hudbě roste v Brně nová a výrazná skladatelská osobnost. Jmenuje se Markéta Brothánková a její tvorba s širokým uměleckým záběrem v posledních letech opravdu stojí za povšimnutí. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz dává mladá umělkyně nahlédnout do svých inspirací, k nimž patří nejen hudba a víra, ale teď také mateřství.

Markéto, naposledy jsme byli více v kontaktu před více než pěti lety jako spolužáci kompozice na Konzervatoři Brno, pamatuji se hlavně na tvou absolventskou skladbu provedenou v Konventu Milosrdných bratří…

Ano, to bylo v roce 2014, skladba se jmenovala Meditace na 3 světla pro ansámbl. Byla jsem tehdy taková „hledací“…

Kam tvé kroky směřovaly poté?

Na JAMU jsem studovala u Martina Smolky, ke kterému mě doporučil Pavel Zemek-Novák. Na první konzultaci jsem mu upekla bábovku, aby si nemyslel, že jsem jenom skladatelka, ale že umím být i hospodyňka. Možná i proto první setkání zafungovalo a pak vlastně už nebylo co řešit a po přijímacích zkouškách jsem v jeho kompoziční třídě strávila celé studium. Dodnes si Martina Smolky vážím jako velkého skladatele.

Jak bakalářskou, tak magisterskou skladbu ti provedla Moravská filharmonie Olomouc. V bakalářské kompozici jsi měla kromě orchestru dokonce i sbor, řekneš o tom čtenářům KlasikyPlus více?

Skladba Žalm 27 pro mě byla přelomová, zrcadlí se v ní i můj osobní přerod, protože toho roku jsem uvěřila v Boha… Použila jsem symfonický orchestr i sbor, přičemž hlavní inspirací tehdy byla duchovní tvorba mého milovaného Arvo Pärta. Důležité podněty pro mě přicházely i ze mší, které jsem pravidelně navštěvovala. Velkým dobrodružstvím byla premiéra, protože brněnský sbor VUT Vox Iuvenalis a Moravská filharmonie Olomouc se poprvé setkaly na pódiu až při generálce… I na základě téhle zkušenosti jsem posléze svou magisterskou skladbu Zrození instrumentovala „pouze“ pro symfonický orchestr. Je v tom určitý paradox, protože základní materiál je rozvinut z mé „vnitřní“ melodie, kterou jsem si stále přezpívávala. Výsledek je ale transformován do instrumentální podoby a jinak jsem to ani nechtěla. Zrození je také velice silné obsahově. Vychází z mé vlastní životní zkušenosti, kdy jsem poprvé přišla do jiného stavu a následně samovolně potratila… ten pocit, když vnímáte, jak ve vás vzniká nový život a pak… prostě jsem se z toho vypsala v té skladbě.

Kromě klasiky jsi aktivní také na alternativní scéně, jak vznikla kapela Člupy a hrajete ještě?

Kapelu jsme zakládali ještě na konzervatoři spolu s Jakubem Gyönyörem, se kterým jsme tehdy chodili. On hrál na kytaru, já jsem psala texty a zpívala. Jednou jsme si řekli, že si půjdeme jen tak zahrát a zazpívat do Tyršových sadů, a tak to vlastně celé vzniklo. Později se připojil také baskytarista Oliver Kucharovič, se kterým si hodně hudebně rozumím. Název kapely vychází ze vzpomínek na mé dětství, kdy jsem každé prázdniny trávila na Člupech. To je chráněná step poblíž vesnice Marefy kousek od Bučovic. Momentálně kapela nefunguje, protože jsme se každý vydali trochu jiným směrem. Nicméně stále píšu nové texty a kdo ví, když najdu fajn muzikanty, tak třeba zase něco vznikne.

Skladatelské řemeslo není jen o velkých symfonických koncertech, festivalech a přehlídkách současné hudby. Je to třeba také o zakázkách pro divadlo nebo film. Jak jsi aktivní na tomto poli?

Co se týká filmu, tak mě před pár lety oslovil režisér Jonáš Vacek, abych zkomponovala hudbu do jeho krátkometrážního snímku Bílé noci, a byla to velmi příjemná i zajímavá zkušenost. Scénickou hudbu jsem zase komponovala pro dětské hry v divadle Polárka. Byla to inscenace František z kaštanu, Anežka ze slunečnic a hra pro úplně nejmenší děti s názvem Co šeptají stromy.

A co elektronika?

Disciplínu alternativní a elektro-akustické hudby jsem rozvíjela na JAMU pod vedením Dana Dlouhého, ale pravdou je, že to nějakou dobu bylo spíš formou pokus/omyl. K vlastnímu uměleckému vyjádření jsem v tomhle žánru dospěla až později, kdy jsem v elektronice našla vhodnou platformu k abstraktnímu vyjádření určité exprese v mezilidských vztazích nebo náročných situacích – v jednom z mých objektů se například zabývám vztahem mých prarodičů, v dalším zase těžkým porodem, který prožila babička…

Známe se dlouho, tak vím, že je pro tebe velmi důležitá křesťanská víra a rodina. Řekneš o tom něco čtenářům?

S manželem Janem jsme spolu tři roky. Setkali jsme se na akci křesťanské komunity Emmanuel a byla z toho láska na první pohled. Oba jsme cítili, že spolu chceme být a mít spolu rodinu, takže jsme se záhy vzali a teď vychováváme krásného chlapečka Martina.

A co chystáš do budoucna?

Rodina a mateřství pro mě znamenalo velkou změnu. Obecně teď pracuji mnohem rychleji, prostě když mě něco napadne, tak si to okamžitě zapíšu a rozvíjím, protože vím, že už za minutu budu muset být zase máma nebo budu muset řešit domácnost. To, co prožívám, bych však ráda využila i ke své tvůrčí práci. Zaznamenávám zvuky, které slyším kolem sebe, a doufejme, že brzy vznikne nové dílo, které bude můj současný pohled na svět věrně reflektovat.

Bylo mi velkým potěšením si s tebou popovídat a přeji hodně uměleckých úspěchů i štěstí v osobním životě!

Foto: archiv Markety Brothánkové