„Kvarteto pro nás byla rodina.“

„Primárius, jako byl Jiří Novák, to byl pro kvarteto dar, ale kvarteto byla také darem pro něj.“

„Od začátku věděli, kdy skončí. Připravovali se na to.“

Legendární smyčcové kvarteto, které neslo jméno Bedřicha Smetany a aktivně působilo v letech 1945 až 1989, tvořili po dlouhá léta Jiří Novák, Lubomír Kostecký, Milan Škampa a Antonín Kohout. Od roku 1945 předtím usedal u prvního pultu po dva roky Václav Neumann, který se pak ale věnoval dirigentské dráze. A v roce 1956 nastala druhá změna, když odešel Jaroslav Rybenský. Pak už kvarteto existovalo beze změny… Marie Kohoutová, dcera cellisty souboru, sama violoncellistka, žije v pražském bytě, kde vyrostla a kde Smetanovo kvarteto po čtyři desetiletí zkoušelo. Její vzpomínky zveřejňujeme v den 75. výročí prvního koncertu čtveřice, proslulé hrou zpaměti.

Jak pracovali?

Zkoušeli každý den od devíti do jedné hodiny, a to i v neděli. Já jsem tady stepovala za dveřmi, protože od jedné hodiny byla pohádka. Často jsem začátek nestihla. Cvičili v tomhle pokoji, maminka jim rozprostřela plátno na zem, aby neprošoupali koberce, zvláště Milan Škampa hodně mydlil nohama… Jeden můj vrstevník, soused, mi nedávno řekl, jak to bylo krásné, když bylo horko, měli otevřeno a on stál pod těmi okny a poslouchal…

Divíte se mu?

Nedivím se, že ho to přitahovalo, protože mě to přitahovalo úplně stejně. Tady se dělala hudba! Když člověk cvičí sám, tak překonává technické problémy. Tohle si oni dělali sami doma. Se souborem se pak nehrálo jenom proto, aby se hrálo, ale můj otec už ráno věděl (a řekl to), na čem se ten den bude pracovat. Měl obrovský dar koncepčního myšlení, který uplatnil, i když učil… Když jsem začala brát rozum, tak jsem si vždycky říkala, jestli opravdu, co říká, v hudbě uslyším… A slyšela jsem to! Tatínek uměl, co málokdo: když pracoval s profesionály, věděl, co jim má říct, aby se zlepšili, a když pracoval s amatéry, tak věděl, co jim má říct, aby se nerozpadli a přitom se dokázali i zlepšit. A tohle on uplatňoval i v kvartetu. Jsem přesvědčená, že to je slyšet také v nahrávkách: že hudba vždycky odněkud někam jde. Měl to od svých učitelů: od K. P. Sádla a profesora Micky, ale také od Václava Talicha. Tatínek byl několik let členem České filharmonie, Talicha zbožňoval a naslouchal tomu, co říkal. Podle Talicha hudba musí vyprávět. Musí jít o příběh, hudba musí odněkud někam jít.

Jste plná vzpomínek na dětská léta…

Aby ne. Prožila jsem nejkrásnější dětství, jaké si lze představit. Narodila jsem se do muziky. Náš pokoj byl spojen se zkušebnou. Maminka v padesátých letech běhala někde po nákupech, tehdy to vůbec nebylo jednoduché. Sourozenci byli ve škole a já jsem si tady v tom vedlejším pokoji hrála. Tenkrát jsme byli vychováváni tak, že jsme museli být potichu, jinak by přiletěl pohlavek, takže jsem poslouchala, jak cvičí kvarteto. A když odešli, tak tady cvičil můj bratr, houslista Pravoslav… A tak když teď slyším nějaký houslový koncert, třeba Mendelssohna, tak je mi najednou těch pět, ležím v postýlce a poslouchám tu nádhernou muziku… a vnímám, jak se v ní otvírá nebe…

Smetanovci zažili výměnu v obsazení, když po prvním desetiletí existence souboru nahradil Milan Škampa Jaroslava Rybenského. Jak na něj vzpomínáte?

Pan Rybenský byl tátův velký kamarád. Byl to laskavý člověk, naše dětská láska, fantastický muzikant. Ale bohužel hrál na Dvořákovu violu, která byla moc veliká, a namohl si tak ruce, že už na ní pak nemohl hrát. Skončil v teplické filharmonii a učil… Bylo to smutné, ale zůstali přáteli, jezdil za námi do Lučan… Když jsem byla malá a on byl ještě v kvartetu, tak vzpomínám, jak jsem z vedlejšího pokoje poslouchala, žila jsem v hudbě, zněla kolem mě. Ale pak jednou, když pan Rybenský viděl, že se na něj dívám, tak na mě vyplázl jazyk! A já jsem začala dávat pozor a začala jsem vnímat, že v hudbě jsou pauzy a že když má pauzu, že se na mě může otočit… Takhle jsem začala sledovat, co se v muzice děje. Takhle se i malé dítě může dostat k hudbě. Dokonce se pak stalo, když mě pan Rybenský viděl, jak sedím v Rudolfinu v druhé řadě, to mně byly asi čtyři roky, tak se ve Smetanovi ke mně otočil… a vyplázl na mě ten jazyk taky! Při koncertě! Já jsem ve Smetanovi ta překrásná violová sóla milovala. Tak, jak jsem je slyšel v těch čtyřech letech v Rudolfinu od něj, ta krásně už je asi nikdy neuslyším… Tehdy jsem poprvé zažila extázi z hudby… Celoživotní zážitek! Proto by děti už i v raném věku měly poslouchat muziku, protože jim nic jiného tak silné emoce nedá… Pak jsem v druhé polovině koncertu usnula, ale to už je jiná věc.

A Milan Škampa…?

Když jsme se dozvěděli, že Jaroušek Rybenský v kvartetu končí, byli jsme nešťastní. Tatínek za námi třemi dětmi přišel a říkal nám, že přijde vzdělaný a chytrý pán, že ale musíme dávat pozor a nesmíme se smát, protože mluví strašně rychle a asi mu nebudeme vůbec rozumět. Byla to pravda! Přišel pan doktor Škampa a opravdu mluvil tak strašně rychle, že jsme to nedokázali vůbec pojmout. Ale pak šel ke mně, vzal mě a vyhodil mě až vysoko ke stropu… a byl můj! Do posledních let jeho života jsem mu říkala: Strýčku, nikdo už mě tak krásně nevyhodí do vzduchu, jako tenkrát ty…

Byl v kvartetu nejmladší.

Ale protože byl brzo prošedivělý, tak si naopak mnozí mysleli, že je nejstarším členem. Byl to fantastický, vzdělaný člověk. Já jsem později přičichal trochu k hudební vědě, a tak jsme si často povídali. A zvláště poslední léta jsme spolu prožili v hodně intimním muzikantském kontaktu. Předplatila jsem mu časopis rozhlas. On se poslední roky nemohl hýbat. Tak jsem mu říkala: Strýčku, máš rádio, máš VKV, tady máš zvýrazňovač; zaškrtni si, co chceš slyšet, a potom mi večer řekneš, co se ti líbilo. Pozdě v noci jsme si telefonovali… Je mi po něm strašně smutno, jako po všech.

Se Smetanovým kvartetem jste doslova vyrostla. Jak jste vnímala sekundistu Lubomíra Kosteckého?

Byli to moji nejmilejší strýčci. Strejček Luborek… Byl obětavý a laskavý, mám na něj ty nejkrásnější vzpomínky. Byl takovým technickým zázemím kvarteta. Měl vždycky všechny nové přístroje. Nahrával koncerty a zkoušky. Pak to doma poslouchali – a když přišli druhý den na zkoušku, už věděli, na čem budou pracovat. Po technické stránce byl Luborek opravdu fantastický. Měl auto Citroen a se synem Vláďou ho jedny prázdniny do posledního šroubku ve stodole rozebrali, všechno vyčistili a pak to zase složili zpátky. A auto jezdilo dál! Pro kvarteto byla obrovská výhoda, že byl takhle technicky vybaven, ti zbylí tři byli po této stránce dost neschopní.

A primária?

Jiříček Nováků byl takový decentní člověk. Držel se zpátky, ale velice miloval děti. Když jsem pak měla svoje vlastní děti, tak jsem teprve poznala, jak neuvěřitelně něžný člověk to je. Vždycky se mu rozzářily oči, stejně jako když hrál Beethovena. A když měl později sám dceru, tak si to moc a moc užíval, zvláště když pak začala hrát na housle. On se opravdu věnoval jenom houslím a učení, žádné další povinnosti vlastně neměl. První roky byly ostatní tři členové kvarteta zaměstnaní ve filharmonii a on pracoval doma na partech. Svoje tři honoráře dělil na čtyři díly, aby se on mohl na svou životní dráhu primária pořádně připravit. A on se na tu roli připravil opravdu geniálně.

Traduje se, že byl plachý…

Primárius, jako byl Jiří Novák, to byl pro kvarteto dar, ale kvarteto byla také darem pro něj. Určitě měl umělecky na to, aby byl profesionální sólový houslista, ale lidsky by to asi neustál. Měl výhodu, že měl kolem sebe kamarády, kteří ho chránili, kteří mu fandili a znali jeho kvality. Byl to velice laskavý, ale plachý člověk. Měl v sobě skrytou lásku, kterou se trochu styděl dospělým dávat najevo. A v jeho hře to bylo hodně znát. Byla posvěcena, byla v ní krása a poezie… něco navíc. Můj otec a Milan Škampa byli učitelé tělem i duší a dali si za cíl, že s nimi nesmí odejít sláva české kvartetní hry. Myslím, že se jim to splnilo a podařilo. Když slyším nějaké kvarteto, které patří mezi jejich žáky, a je jich řada, říkám v duchu směrem nahoru: Táto, mohl bys mít radost. Hráli krásně… Jiří Novák měl ale ještě něco navíc, než co slyším v současných kvartetech. Určitě jsem na to byla zvyklá, vyrostla jsem v tom, ale neměla jsem a nemám ten pocit sama. Psali to i kritici: že jde o něco mezi nebem a zemí, co se nedá vysvětlit. On sám nevěděl, proč tak hraje. Prostě to měl od pánaboha dané.

Vnímala jste otce i jinak než jen přes kvarteto?

Nedá se to od sebe oddělit. Kvarteto pro nás byla rodina. Když jsme byli malí a oni byli často pryč, na dlouhých zájezdech, tak jsme si chodili do skříně čuchat tatínka… Poznala jsem tátu i jako učitele. Když se mu nelíbilo, jak hraju, říkal: Napichuješ to jako vidlema hnůj! Pedagoga takového typu marně hledám. Často jsem se také chodila dívat, jak učí. Moc mě bavilo, jak hudba vzniká a jak se dokáže zdokonalovat.

A jakým byl typem?

Sešla se v něm zkušenost, kterou měl od Václava Talicha, ale i od K. P. Sádla, který byl pedagog tělem a duší; silou jeho osobnosti byl formován nejen život mého tatínka, ale i můj. A také pan profesor Micka byl zlatý člověk. Tenkrát se tolik neměřil čas. Jezdil s nimi na prázdniny a pracoval tam s nimi, moje maminka tam všem vařila. Dělali také výlety, ale práce byla neskutečná a vůbec se nepočítala, natož penězi… Táta mohl na AMU učit už dávno, ale dal si podmínku, že tam buď budou učit všichni čtyři, nebo že on tedy ne. Několik let tehdy bojoval, až v roce 1967 přistoupili na to, že Jiříček Novák a Milan Škampa učili hlavní obory a táta a Lubor Kostecký komorní hru.

Váš otec si prý vybíral jen ty nejlepší.

Já bych dokonce řekla, že ty nejlepší soubory z nich dokázal udělat… Samozřejmě, když přišli Panochovci na akademii od pana profesora Micky, tak že je poslal za tátou, vždyť byl z jeho školy. Neznám nikoho, kdo by ho nemiloval. Dokázal lidi upoutat, dokázal krásně vyjádřit to, co chtěl, byl vtipný a radostný, žáci ho měli rádi. A Milan Škampa? Toho také všichni milovali. To byl boží člověk. Učil ne na sto, ale na dvě stě procent. Vyčerpal žáka, vyčerpal doprovazeče, ale sebe ne. A pak když odcházel ze školy, tak ještě dlouho vyprávěl ve vrátnici.

Jak jste se dostala k violoncellu? Byla to od začátku samozřejmost?

Můj tatínek nechtěl, abych hrála na cello, ale pan profesor K. P. Sádlo mě podpořil a říkal tátovi: Když jsi takový a nechceš jí to dovolit, tak já ji budu učit zadarmo. A opravdu mě až do konzervatoře učil a nevzal si za to ani korunu. – Táta si nepřál, abych hrála, říkal, že to není zaměstnání pro holky: je to prý příliš těžké a nebyla bych v životě šťastná… Musela jsem si „čelíčko“ vymoci. Do Lučan za námi začal jezdit cellista pan Dlask, později ředitel v hudebce ve Voršilské; měl dvě dcery v mém věku, hrály jsme si spolu… a já jsem mu říkala, že bych chtěla hrát na cello, ale že mi to tatínek nedovolí. A on nakonec povídá: Tak se nebudeme nikoho ptát. Přivezl violoncello, byly prázdniny, já si dál chodila hrát s holčičkami, ale začala tam hrát taky na cello. Pak to někdy v srpnu prasklo… Zahrála jsem K. P. Sádlovi, co jsem se přes prázdniny naučila… Řekl, že mě bude učit. Táta měl podmínku, že mě nesmí připravit na konzervatoř, že budu jenom jako amatér… Pak jsem si ale stejně vyzvedla přihlášku na konzervatoř. V okamžiku, kdy jsem dostala pozvání na přijímací zkoušky, tatínek řekl: Ostudu mi dělat nebudeš… A ty tři týdny před zkouškami, ty stály opravdu za to… Na konzervatoř jsem se dostala a jsem za to moc šťastná. Život s muzikou byl a je ten nejkrásnější možný. A violoncello je ten nejkrásnější nástroj. Asi i proto, že se mi tam promítá tatínek a také K. P. Sádlo a můj profesor Miloš sádlo. Jsem šťastná.

Vraťme se ke Smetanovcům. Jaký měli režim v létě? Hrálo kvarteto na chalupě v Lučanech také každý den?

Na začátku léta měli vždycky čtrnáct dní cílené volno, kdy se nesmělo hrát. Muselo se odpočívat, aby si svaly odpočinuly. Když přišel do kvarteta Milan Škampa, tak s nimi začal dělat jógu. Můj tatínek, chudák, ještě v osmdesáti cvičil, co mu jako cviky naordinoval… Ale bylo to vynikající, pomáhalo jim to. Takže po čtrnácti dnech absolutního volna se čtrnáct dní připravovali doma a od prvního srpna se zase hrálo. Často cvičili až do poloviny září, na koncerty odjížděli z Lučan. První koncert nové sezony byl vždycky v Lučanech, kde se scházeli sousedi. Já jsem dokonce chodila v Lučanech do školy. V červnu a v září, někdy až do listopadu – když náhodou nebyl zájezd, tak byli i na podzim v Lučanech, protože tam byl klid na práci a krásně. Byli na zdravém vzduchu, když potom jezdili po všech těch velkoměstech…

Kde se scházeli? U vás, tedy u Kohoutů?

V Lučanech se hrálo u Kosteckých na chalupě. Měli otevřené okno, okolo byly jenom lesy a louky. Ale jednou k nám přišel jeden chalupník a říká: Oni se asi rozpadnou! Oni tam na sebe strašně křičí! Tak jsme ho uklidňovali: běžte se podívat ještě jednou, až dohrajou… Oni opravdu, když zkoušeli, když jim o něco šlo, tak se dokázali o věci i pohádat. Všichni čtyři byli vzrůšo. To dokonce i Jiříček Nováků dokázal zvýšit hlas a stát si za svým.

Jak vzpomínáte na Jizerské hory a na Lučany? Smetanovci tam strávili hodně času…

Měli to tam moc rádi a všichni s nimi vycházeli přátelsky. Pořádali koncerty a před rokem 1968 – to měl ještě přes kopec chalupu Zdeněk Koníček z Kvarteta města Prahy, z Primátorů, jak se jim říkalo – se u něj posledního srpna dělaly takzvané Lučanské Silvestry. To bývala strašná legrace. Zvlášť pan Karlovský a Břeťa Novotný dokázali dělat úžasnou legraci, včetně napodobování šramlu a podobných věcí. Sousedi se scházeli a poslouchaly všelijaké ptákoviny. Bývaly to krásné okamžiky…! Myslím, že jenom jednou jeli v létě do Edinburgu, ale jinak přes prázdniny žádné závazky nebrali, vždyť měli přes sezónu třeba sto dvacet nebo i víc koncertů. A věděli moc dobře, že si organismus potřebuje taky odpočinout.

Prosluli tím, že hráli zpaměti. Také tak cvičili?

Když pracovali, měli noty vždycky před sebou, bylo to jednodušší, když zastavovali, mohli říct, od kterého taktu… a tak dále. Ale učili se zpaměti všechno. Když někam jeli, tak s sebou vozili partitury. Oni neuměli jenom svůj part zpaměti, oni všichni uměli celé dílo zpaměti. Chtěli proniknout do skladby co nejhlouběji, poznat, co autor chce říct, a cítit přitom co nejintenzivněji jeden druhého. Při hře zpaměti to jde mnohem líp. Měli obrovské štěstí, doba jim tenhle druh práce umožnila. Dneska už to asi není reálné, protože život je tak strašně rychlý, že by nedalo uživit. Oni čtyři měli obrovskou výhodu. České filharmonii sice museli odvádět každý rok honoráře ze šedesáti koncertů, ale měli jistotu platu. A proto mohli takovým způsobem pracovat. Nebrali nic jiného, žádné jiné úkoly nebo kšefty. Seděli tady od devíti do jedné, pak se doma naobědvali a odpoledne pracovali na partech. Všichni se věnovali jenom kvartetu, pouze můj táta se ještě navíc trochu zabýval osvětovou a organizační činností, třeba pro Kruhy přátel hudby.

Hra zpaměti musela být hlavně při velkých zájezdech náročnou věcí…

Ano. Při cestě na několikaměsíční turné – a při zpožděném letadlu – museli jednou první koncerty v Indii odehrát v jednom dnu: odpoledne hráli tři Beethovenovy pozdní kvartety a večer tři další. Zpaměti. Ale nic se nestalo. Dýchali tím. A v hudbě to bylo – a na nahrávkách je – slyšet. Já slyším, že je vůbec nic neodpoutává od hudby. Když se díváte do not, tak vám to sice pomáhá, ale zároveň vás to také trochu odvádí… Oni proto hráli zpaměti, aby hráli dokonaleji.

A když byli starší?

Tak některá díla přestávali hrát zpaměti. Měli s tím ale zpočátku potíže, protože nevěděli, kam se najednou do těch not mají podívat… Hra zpaměti pro ně byl vyšší způsob interpretace. A když vezmete party sekundu… Ty se učit zpaměti? Počítačová technika je proti tomu hračka! Luborek – díval se v Rudolfinu takhle směrem nahoru – je hrál ale dokonale…! Když hrál společně s primem, tak se barvil k primu. Když hrál společně s violou, tak se barvil k viole. Cituji z jedné anglické kritiky. Ale tohle on uměl opravdu dokonale.

Kdy a proč se rozhodli, že skončí? Bylo to bolestné rozhodnutí?

Bolestné určitě. Byl to celý jejich život. Ale vzpomínám si, jak tatínek říkal: Holka, prožil jsem krásný život, protože jsem dělal to, co jsem si v dětství vysnil, a mohl jsem to dělat na té nejvyšší úrovni… Co si pamatuji, tak táta vždycky říkával: Až bude nejmladšímu členovi šedesát, tak skončíme, protože není nic horšího, než když lidé hrají a už to není k poslouchání. Myslím, že někdy jsou k tomu zahraniční soubory hnané tím, že si koupili drahé nástroje a musí je splatit. A nebo jsou to lidé, kteří to tak miluji, že – stejně jako amatéři – přestanou poslouchat, co jim jde ven. Málokdo má sílu si svůj koncert natočit, jako to udělal Miloš Sádlo, a říct: Už nebudu hrát veřejně – já to tak neslyším, jak to slyší magnetofon… Miloš Sádlo dokázal říct: Takhle hrát nechci… Vezměte si nahrávky Českého kvarteta. Většinou jsou z jejich posledních let a stáří už je znát. Je to smutné. Smetanovci od začátku věděli, kdy skončí. Připravovali se na to. Měli poslední turné do Japonska, pak ještě zahráli v Brně… a dost. Táta mi pak říkal: Je to smutné hlavně v tom, že mám po světě tak dobré přátele – a už je nikdy neuvidím… V tomhle je život muzikanta strašně těžký.

A už nikdy si nezahráli?

Když skončili, tak si ještě táta s Milanem Škampou zahráli v Brahmsových sextetech, také je natočili, ale jako kvarteto už spolu nikdy nehráli. A já to dobře chápu, protože když člověk je zvyklý na určitou úroveň a pak tomu nemůže dát to, co je třeba, tak by asi byl nešťastný. Ano, v Lučanech se pořád scházeli, pan doktor Škampa byl u nás, chodili jsme k Luborovi Kosteckému… Ostatně jejich děti byly v podstatě něco jako moji sourozenci. Jenom Jiříček Novák žil trochu víc svůj soukromý život; když přestal hrát v kvartetu, už jsme se vídali jenom občas. Ale přátelství zůstalo.

—————

První koncert Smetanova kvarteta se konal v úterý 6. listopadu 1945 ve velkém sále Ústřední knihovny v Praze. Na programu byly oba smyčcové kvartety Bedřicha Smetany a Smyčcový kvartet D dur Vítězslava Nováka. Během příštích 44 let absolvoval soubor na čtyři tisíce koncertů ve čtyřiceti zemích čtyř kontinentů. Ten poslední se konal v Brně 27. června 1989. Smetanovci byli doma prominenty a nakonec i legendou a patřili ve druhé polovině 20. století dlouhodobě ke špičce i v mezinárodním měřítku. Na podzim jezdívali na řadu týdnů koncertovat do Japonska. I proto figuruje jejich jméno také na vůbec první digitální nahrávce klasické hudby. Pořídila ji japonská firma Nippon Columbia se Supraphonem v červnu 1975, a to v kostele v Lučanech nad Nisou, v Jizerských horách, kde měli členové souboru chalupy a kde nejen odpočívali, ale v druhé polovině léta také cvičili. – Prvním, kdo z legendární čtveřice navždy odešel, byl Lubomír Kostecký, hráč druhých houslí; bylo to v roce 2003. Primárius Jiří Novák zemřel roku 2010, violoncellista a zakladatel Antonín Kohout odešel ve věku 93 let v roce 2013. Život nejmladšího člena souboru violisty Milana Škampy se uzavřel v dubnu 2018.

Foto: Archiv Marie Kohoutové, Petr Veber, www.smetanovokvarteto.cz