„Snažím se dětem dát impuls k tomu, aby začaly nad hudbou přemýšlet samy.“

„Před nástupem do orchestru jsem se nevědomě ochuzoval o množství nádherné muziky, jejíž jsem nebyl součástí.“

„Kdyby všichni houslisté byli stejní, tak by nikdo nechodil na koncerty.“

Na festivalu Dvořákova Praha dnes Jan Mráček vystoupí jako sólista Beethovenova Houslového koncertu. Před deseti lety byl nejmladším laureátem soutěže Pražského jara, pak se stal titulárním sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu a v roce 2014 vyhrál Mezinárodní houslovou soutěž Fritze Kreislera ve Vídni. Na pódiu bude večer s dirigentem Jakubem Hrůšou a s Českou filharmonií, jejímž je od září 2016 členem. Jiří Bělohlávek ho tehdy pozval na post koncertního mistra, který sdílí s Jiřím Vodičkou a Josefem Špačkem. Jan Mráček v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje nad hrou v orchestru a nad hrou sólovou a vrací se také k Letní hudební akademii Kroměříž, kde byl v srpnu jedním z lektorů. A vysvětluje, kdy je Beethoven nejkrásnější.

Co jste v Kroměříži učili? Techniku, nebo spíše už hudbu? Odhadoval bych, že v létě spíše hudbu, tedy interpretaci…

Ano, každý z houslistů měl čtyři hodiny. Dvě se mnou, dvě s kolegou Jiřím Vodičkou. Interpretační kurzy jsou vždy spíše pošťouchnutím studenta. Neznamená to, že ho během týdne naučíme něco zásadního, světoborného. Nicméně si myslím, že by vyučování mělo probíhat především na umělecké rovině. Když přijde student, který není tak zdatný, který není tak technicky vybaven a technická stránka ho limituje před muzikalitou, tak potom samozřejmě je potřeba s ním cvičit i technická úskalí, rytmy, intonaci a podobně. Většina účastníků kroměřížské Letní akademie už jsou ale na nějaké úrovni, kde jsme schopni se společně opravdu bavit o interpretačních poznatcích.

O co jste se jako lektor v Kroměříži snažil?

Já osobně se snažím dětem dát impuls k tomu, aby začaly nad hudbou přemýšlet samy, protože už jsou ve věku, kdy se musejí interpretačně začít odlišovat a dostávat do hudby svou vlastní tvář, ne jen slepě tlumočit myšlenky svého učitele.

Odhaduji dobře, že tím, co víc směřuje už opravdu k hudbě, k interpretaci, je u houslí práce pravé ruky, tedy ovládání smyčce?

Limity opravdu nebývají v levé, ale spíše v pravé ruce. A působí jak technické, tak hudební obtíže. V takových případech je nezbytné věnovat většinu času na hodině metodice obsluhy nástroje… Mimochodem Pinchas Zukerman tvrdí, že pravá ruka je bankovní účet a jestli člověk chce být bohatý, tak musí umět hrát pravou rukou…

Doplňovali jste se s Jiřím Vodičkou?

Samozřejmě, co člověk, to jiný názor, takže se právě v té interpretační rovině mohou názory někdy i střetnout. Ano, stalo se mi, že mi jeden student oponoval: „Ale pan Vodička mi říkal to a to…!“

Jste mimochodem s kolegou Vodičkou hodně odlišní?

Už jsem řekl, co člověk to názor, přičemž pravdu můžeme mít oba. A nebo také může jít o princip tiché pošty, on jí něco řekl, ona to tlumočila, ale já jsem u toho nebyl, když to říkal…. Nepřesvědčila mě. Což neznamená, že to je špatně. Studenti jsou individuálně zdatní. Jeden je schopen podnět zpracovat za hodinu, druhý musí týden cvičit, aby dokázal docílit požadovaného… Takže to může být i tak, že má Jirka pravdu, ale ona není schopná to transformovat do přesvědčivého výsledku… Ale zpátky k otázce. Lidsky, myslím, moc odlišní od sebe nejsme; hudebně, myslím, už větší rozdíl bude. A to je dobře! Kdyby všichni houslisté byli stejní, tak už by nikdo nechodil na koncerty…! Každý může jít za tím, co chce, co se mu víc líbí. Může jít na Mráčka, může jít na Vodičku, může jít na Špačka…

A když jste spolu s Jiřím Vodičkou ve filharmonii u prvního pultu jako dva koncertní mistři vedle sebe, jak to třeba někdy vyžaduje Semjon Byčkov…?

V orchestru jsme samozřejmě dirigenty okrajováni. Při hře v orchestru nemáte moc šanci se nějak výrazněji osobně projevit. Držíte partu. A pokud by si někdo myslel, že v případě, když se sejdeme oba u toho prvního pultu, že vzniká nějaká rivalita, že jeden chce být lepší než druhý, tak musím říct, že rozhodně ne. Naše spolupráce, a to i s Pepou Špačkem, je na čistě přátelské bázi. Ten, kdo v danou chvíli sedí na první židli, tak je koncertní mistr, který vede, a ten druhý se mu samozřejmě musí podřídit.

Na letní hudební akademii v Kroměříži jste se studenty probírali jenom sólové skladby, nebo třeba i nějaké orchestrální party?

Jen čistě sólové.

A jsou toto i pro vás dva odlišné světy?

Jak to vyjádřit…? Ano, jsou to dva různé světy. Pro mě je totiž hodně důležitá interpretační svoboda. Jako sólista jste ten, kdo všechno určuje, ale v orchestru se samozřejmě musíte podřídit více aspektům… Orchestr je množství lidí, se kterými v ten okamžik musíte spolupracovat a zapadnout mezi ně. Šíří se kolem vás zvuk – a vy se snažíte do něj nějakým způsobem infiltrovat. A je tam dirigent se svou hudební ideou. Ten určuje, jakým způsobem se předávaná skladba bude vyvíjet dál… Když jsem nastoupil do filharmonie, cítil jsem asi trochu rozpaky, protože jsem si vždycky říkal: dokud na to člověk ještě má a lidi ho chtějí, jdou na něj, tak ať se snaží co nejvíc si to užít. Tedy se zaměřit na sólovou dráhu. Trochu jsem proto váhal hrát v orchestru. Vždyť mi ještě pořád není ani třicet…

Vnímáte to teď už jinak?

Nakonec se moje cítění a vnímání úplně otočilo a jsem strašně šťastný, že jsem do filharmonie nastoupil. Jsem v českém prvním orchestru naprosto světové úrovně, mám možnost muzicírovat s těmi největšími jmény hudebního světa, což se vám jinak jen tak nepoštěstí, a zjistil jsem navíc, že jsem se před nástupem do orchestru nevědomě ochuzoval o množství nádherné muziky, jejíž jsem nebyl součástí.

A to je ohromná škola, viďte…

Ano, jak v sólové, tak v orchestrální interpretaci. Člověk je najednou schopen vnímat hudbu z mnoha dalších stran a dává vám to strašně moc. Je to trochu podobný model, jako hrát a učit. Když je člověk na nějaké úrovni, tak mu spousta věcí jde, neví jak, a proto je ani neřeší. Ale pak je najednou v roli učitele – a začne ho to úplně jinak obohacovat.

Je Beethovenův Houslový koncert, ve srovnání se slavnými koncerty od Brahmse, Čajkovského, Dvořáka, Brucha, Sibelia nebo Mendelssohna, ten nejtěžší? A je pro vás tím nejkrásnějším?

Beethovenův Houslový koncert nepatří k těm technicky nejtěžším, ale obsahově ano. Kdysi mi někdo řekl “co blbneš, tam nic není”. Ale to je právě to, čeho se nejvíc obávám, té jednoduchosti, lehkosti… Když se toto podaří interpretovat, pak ano, je nejkrásnější!

———–

Jan Mráček koncertuje po celém světě, a to sólově, jako koncertní mistr České filharmonie i v Lobkowicz triu. Hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho z roku 1758.

Foto: archiv Jana Mráčka a KlasikyPlus