„Mít takovou techniku, abyste byl schopen zazpívat nekonečné legato, velké forte a vzápětí něžné piano.“

„Německý repertoár je u mě takový odříkací evergreen.“

„Mými zamilovanými jsou jednoznačně Princ v Rusalce, Laca v Jenůfě a Mario Cavaradossi v Tosce.“

Chtějí po něm Janáčka, italský repertoár, ruskou hudbu i Prince v Rusalce. Také německé role, ty ale doposud odmítal. Tenorista Pavel Černoch je kvůli celosvětové nemoci v těchto týdnech a měsících neplánovaně v Česku. Zpíval v Litomyšli, v Praze, vystoupí v Českém Krumlově, zazpívá pro festival Zlatá Praha, na podzimních beneficích… A čeká ho řada představení v Národním divadle, respektive ve Státní opeře. Pucciniho Tosca, první už devátého září. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad zpíváním, rolemi, pěveckými obory a repertoárem, dává nahlédnout do svých plánů, bez nadšení krčí rameny nad dobou poznamenanou virem, vzpomíná na léta v brněnském dětském sboru Kantiléna… a připomíná i nám, že je třeba se učit akceptovat svůj věk, své tělo a vůbec věci, které život přináší.

Pucciniho Tosca třikrát v září… Co dalšího Vás čeká v pražském Národním divadle?

Těch představení Toscy bude celkem osm. Budeme hrát ještě v říjnu a poslední bude sedmého listopadu. Od října je jiné obsazení pro role Toscy a Skarpii, Světlanu Aksenovou i Claudia Scuru dobře znám, s oběma jsme již v zahraničí vystupovali, se Světlanou v Paříži v Rusalce a s Claudiem na Bodamském jezeře v Hamletovi. Moc se na ně těším a jsem nadšený, že Národní divadlo začíná zvát i takovéto zpěváky ze zahraničí.

Zpíváte a hrajete Cavaradossiho rád? Je to vzrušující úkol?

Pro mě je každá role vzrušující. Puccini o to více, že je to můj srdeční autor. Miluji jeho hudbu, příběhy, smysl pro gradaci, ty návaly emocí. A v roli Cavaradossiho se můžu přímo vyžívat: je tam všechno, láska, vášeň, zuřivost, pomsta… a nakonec i smrt.

Pomáhají velké emoce v hudbě veristů, bráno čistě pěvecky, intenzitě a kvalitě zpěvu?

To je dobrá otázka. Záleží na tom, jaká jste povaha, jaký typ hlasu, jakou máte techniku a jak vládnete italským jazykem. Ty emoce Vám mohou velice pomoci a naopak Vás mohou zcela zabít. Verismus se na první pohled zdá být jako lehký úkol, ale není tomu tak. Nejdůležitější je, umět přesně frázovat, perfektně rozumět všemu, co zpíváte vy i vaši partneři, a především mít takovou techniku, abyste byl schopen zazpívat nekonečné legato, velké forte a vzápětí něžné piano. V Pucciniho hudbě má každá fráze svůj směr, jdete odněkud někam a má to velký význam; když neznáte přesně, co zpíváte, nikdy to tak nevyzní. Pro mě je to můj celoživotní úkol, fascinuje mě italská hudba.

Když budete trochu rekapitulovat, která role je od Vás nejžádanější?

Nad tím se musím zamyslet. Zdálo by se, že je to Janáček, Števa, Laca a Boris, ale velmi často i ruská literatura, Lenskij a Sergej z Lady Macbeth. Nyní rád přijímám i Prince v Rusalce; pár let jsem ho nezpíval a snažil se do role ještě dozrát, nyní se cítím, že je můj čas, těším se na něj do Drážďan, Paříže, Amsterdamu. A z italského repertoáru je to nejvíce Don Carlos.

A co Jeník?

Jeník je moje srdcovka, ale bohužel se v zahraničí často neuvádí. Paradoxem je, že jsem dělal vlastně jenom jednu novou produkci, to bylo v Paříži. V Mnichově loni uváděli Prodanou nevěstu v němčině, do toho by se mně nechtělo. V Praze jsem jako Jeník v minulosti vystoupil pouze dvakrát, a to téměř bez zkoušek. To je pro mě problém, nejsem na tento způsob zvyklý.

Vzpomínáte výrazněji z poslední doby na některé hostování v Janáčkovi?

Samozřejmě. Mám za sebou překrásnou spolupráci s Richardem Jonesem v Královské opeře v Londýně, dělali jsme Káťu Kabanovou; s Katie Mitchell v Amsterdamu byla moc zajímavá Jenůfa, dělal jsem Lacu a bylo to skvělé… Letos nám Covid přerušil krásnou produkci opět v Londýně, byla to Jenůfa s úžasnou Asmik Gregorian a s Karitou Mattilou, dirigovat měl Vladimir Jurowski; bylo to krásné a o to více smutné, že jsme došli k hlavní zkoušce a osud zasáhnul… Věřím, že se podaří tuto nedokončenou práci dovést do konce a divákům tento klenot ukázat.

Určitě byste řekl, že nejraději máte roli, kterou právě zpíváte. Ale přesto: která je Vaší zamilovanou? Alfredo v Traviatě?

Myslím, že neřekl! Za posledních deset let jsem dělal několik rolí, kde jsem byl vděčný za možnost si je vyzkoušet, ale vracet se k nim již nechci. – A mojí zamilovanou nebo spíše zamilovanými jsou jednoznačně Princ v Rusalce, Laca v Jenůfě a Mario Cavaradossi v Tosce. Nesmírně miluji i Carlose, Dona Jose, to je vždycky velká výzva – a to mám rád.

Pohybujete se v oblastech italského, francouzského, ruského i českého repertoáru. A co německý?

Ano, a co německý? Já hodně pracuji v životě s intuicí a je o mně známo, že když se mně do něčeho nechce, tak to prostě neudělám. Německý repertoár je u mě takový odříkací evergreen. První nabídku jsem odřekl už před pěti lety, byl to Erik v Bludném Holanďanovi. Další dva roky na to to byl Parsifal, následovala nabídka na Stolzinga do Londýna a Říma, potom dokonce na roli Paula do opery Die Tote Stadt od Kornogolda do Bruselu… Vždycky jsem se tou myšlenkou zaobíral a nakonec odřekl, necítím se na to mentálně, paradoxně i přesto, že mluvím německy nejlépe ze všech cizích jazyků, které používám. Nyní jsem přijal nabídku na Maxe v Čarostřelci. Měla by to být nová produkce v Mnichově v režii Dmitrije Černjakova. Tak nyní je to spíše na osudu, jak si s námi ještě pohraje tato podivná covidová doba. Když vše dobře dopadne, premiéra by měla být v Bavorské státní opeře v únoru 2021.

Paolo De Napoli je nadále Vaším mentorem?

Ano, je – a je to krásný dlouhý příběh.

Co Vám dal? A co Vám ještě stále dává?

Jsme dnes již více přátelé než student a profesor. A co mě dal. On mě naučil to, co mě dnes živí. Jemu vděčím za to, že mohu stále ve svém věku zpívat a jsou stále operní domy, které mě zvou a chtějí mi za to zaplatit. A věřte mně, to není samozřejmost… A co mě dává dnes? Neustále s ním konzultuji a je to skvělé, stejně jak se proměňuje časem vaše tělo, mění se i hlas a člověk potřebuje někoho, komu důvěřuje a může na tyto změny reagovat.

Jak byste popsal rozdíl mezi čistě lyrickým oborem a oborem spinto?

Já na toto nejsem úplně odborník, to by bylo určitě lepší, kdybyste se zeptal právě mého pana profesora De Napoliho, ten by Vám o tom mohl udělat celou přednášku. Já to vnímám tak, že záleží samozřejmě na fyzických předpokladech každého zpěváka, na jeho hlasivkách a potom na tom, jak má zvládnutou techniku, a to především dechovou. To je alfa a omega všeho. Obecně: lyričtější role jsou psány ve vyšší tesituře a orchestr bývá menší. Spintové role mají hodně centrálních pasáží s poměrně velkým orchestrem a vždy vlastně jde o to, aby Vás bylo co nejlépe slyšet, a hlavně, abyste dozpíval až do konce. V opeře se až na výjimky (open air produkce) mikrofony nepoužívají – a o tom to je.

A platí tyto obory i v českém repertoáru, nebo je zcela „svůj“?

Určitě platí. Většina „českého“ repertoáru je dnes vlastně repertoárem světovým. Janáček a Dvořák se hrají téměř stejně často jako Verdi nebo Puccini. A paradoxně se mně zdá, že tato oborovost je více vnímaná ve světě než v naší domovině. Možná to je dáno tím, že u nás je menší možnost výběru z českých zpěváků. Je to nesmírně krásné, když Káťu nebo Rusalku slyšíte zpívat zralejší zpěvačku s krásným velkým dramatickým hlasem a belcantovou školou.

Kde všude budete zpívat ještě letos na podzim?

Mám takový klidný „covidový“ režim. Nyní jsem měl být ještě v Salcburku na festivalu a v září na koncertním turné s Bostonskými symfoniky s Andrisem Nelsonsem. Jak vidíte, tak jsem v Praze – a musím říct, že toho vůbec nelituji. Potřeboval jsem si už odpočinout a to se mě podařilo a navíc jsem dostal opravdu krásné nabídky u nás doma. O Tosce jsme již mluvili, devatenáctého září mě čeká můj vlastní velký operní koncert na festivalu v Krumlově, hned na to třiadvacátého září zahájím festival Zlatá Praha, rovněž operním koncertem, čtyřiadvacátého září bude na Nové scéně Národního divadla premiéra dokumentu, který o mně více jak dva roky točí Olga Špátová. Vystoupím i na dvou benefičních koncertech, jeden je pro varhany ve svatém Vítovi a druhý bude první adventní pro Českou televizi. Od prosince už bych měl zkoušet zase v Mnichově… a dál se uvidí, co nám Covid povolí. Příští rok bych měl být v Paříži, Oslu, Lipsku, Hamburku, Londýně a i v Praze, jsem zvědavý, co se z toho podaří.

Vzpomenete ještě někdy na brněnskou Kantilénu…?

Ani nevíte, jak často. Právě díky dokumentu s Olgou Špátovou jsme minulou neděli leželi ve starých fotkách a bylo to moc pěkné.

Nepotkával jste se tam mimochodem tehdy s Magdalenou Koženou?

Jistě že ano. Vyrůstali jsme společně. Magdalena byla můj takzvaný mentor. Když jsem byl přijatý do koncertního oddělení, dostala mě na starost a doučovala mě celý repertoár. Pamatuji si, jak jsem jezdil k ní domů v Brně do Maloměřic a jak mě to moc nešlo, ona byla skvělá a trpělivá. Pamatuji si i na jejich krásného buldočka.

Kam se hlasově vyvíjíte? Nebo raději zůstáváte tam, kde jste…?

Vyvíjím se, každý se někam vyvíjíme, ale u mě je to dnes spíše otázka mentálního vývoje než hlasového; učím se akceptovat svůj věk, své tělo, spoustu věcí, které život přináší, snažím se je pochopit, rozumět jim a to stejné se děje i v umění. Nedokážu Vám nyní říct, kam se budu posouvat a co budu zpívat za pět nebo deset let. Možná Wagnera – a možná nic.

—————

Pavel Černoch (1974) byl v dětství členem sboru Kantiléna a na brněnské JAMU vystudoval kulturní management. Současně se účastnil studijních programů a operních projektů v zahraničí, zejména v Itálii. Rozhodujícím pro něj bylo setkání se známým pěveckým pedagogem Paolem De Napoli. Kolem roku 2000 začal častěji vystupovat v tuzemských divadlech, nakonec se po záskoku v Rize v roce 2005 prosadil v cizině. Už více než deset let je žádaným sólistou hostujícím po světě v hlavních rolích na prestižních operních scénách a spolupracujícím s předními koncertními orchestry.

Foto: archiv Pavla Černocha