„Vyrostl jsem na Beethovenovi, Bachovi, Mozartovi… Ti jsou mými hudebními kořeny.“

„Ano, i v krizi a v těžkostech se dají najít silné momenty, něco, co lze vzít jako příležitost.“

„Osudová? Hudba, kterou teď právě potřebujeme víc než jindy.“

Přijel z Francie, aby dirigoval dnešní open air koncert na zámku Sychrově. Na místě především pro zdravotníky, v televizi pro všechny další. Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov v rozhovoru pro portál KlasikaPlus uvažuje o případných pozitivních stránkách koronakrize, přibližuje, jak ten čas vnímá a jak ho využil, ale hlavně hovoří o skladatelích, jejichž hudbou se teď zabývá, o České filharmonii a o svých mladších českých kolezích Jakubu Hrůšovi a Tomáši Netopilovi. A prozrazuje, jak byl šťastný, když mu nedávno Simon Rattle po vystoupení s jeho orchestrem dával najevo, jak dobře mu filharmonici hráli…

Mohl jste přicestovat, takže koronakrize už je pryč?

Možná ano, možná ne… Při zběžném pohledu není už problém překročit hranice do České republiky. Na letišti šla pasová kontrola rychle. Měl jsem pro případ nutnosti dokonce dopis ministra kultury, ale nebyl potřeba. Každopádně je to velký pokrok oproti době před několika týdny. Když jsem cestoval z Francie do Frankfurtu, měl jsem dokumenty, které vysvětlovaly, proč tam jedu, měl jsem je ukázat, ale byly v němčině. Chudák francouzský policista se na to díval a evidentně nerozuměl ani slovo. Pak povídá: mám kolegu, ten umí německy.Tak mu to dal, ten také evidentně neuměl ani slovo německy, ale dělal, že čte a že rozumí… Ve Frankfurtu byla potom dlouhá, dlouhá fronta lidí na pasovou kontrolu, ale nakonec všechno proběhlo, jak mělo. Dneska už to není potřeba.

Takže něco už je za námi.

Ale ne všechno. Pro nás jako soukromé osoby některé základní jednoduché věci už nejsou problémem. Musíme si mýt ruce, proč ne, jsou to nezbytné minimální věci. Ještě není všechno u konce, jsou země, které jsou na tom hodně špatně. Tady u vás v České republice je velmi působivé, jak se vláda i celá společnost od začátku se situací vyrovnává. Zavedla se striktní opatření, byla nezbytná, výsledek teď vidíme: Jste napřed před mnoha zeměmi – před Británii, před Amerikou, samozřejmě před Brazílii… Tak špatně, jak je na tom Brazílie, jste na tom nikdy nebyli. Situaci se tady daří mít pod kontrolou, ale stejně zdaleka ještě není úplný konec. A může to přijít zpátky, pokud budeme příliš bezstarostní.

Vy už jste měl nějaké koncerty, ale bez publika, že?

Ano, ve Frankfurtu jsme měli s rozhlasovým orchestrem streamovaný koncert, bez publika, hráli jsem Beethovenovu Druhou a Sedmou. A minulý týden jsem byl v Amsterdamu u Concertgebouworkest, také šlo o stream a smělo u toho být třicet lidí.

Takže Sychrov je pro vás prvním koncertem po mnoha týdnech zase s opravdovým publikem. To je určitě velmi emotivní po tak dlouhé době.

Přesně tak, ano – je to úžasné. Ale na druhou stranu, a možná to záleží na temperamentu, já zkouším se stejnou intenzitou, jako když diriguji koncert, takže i když jsme neměli teď publikum, tak ať to byly zkoušky, nebo stream ze studia, pro mě to nebyl žádný velký rozdíl. Samozřejmě, když se můžete s lidmi sdílet, je to nádherné, ale u streamu mně příliš nevadilo, když nebylo přítomné publikum. Dokonce musím říct, že jsme objevili díky covidu, že streamované koncerty, protože jsou live, může sledovat hypoteticky celá planeta. Měl jsem teď při těch streamech krásnou zkušenost, když lidé píší vzkazy: z Iráku, z Brazílie, z Japonska, z Číny a Ruska… odkudkoliv z celé Země. Hráli jsme a bylo to pro nás zcela nové a velmi působivé. Zjistíte, že namísto malého společenství najednou máte obrovskou komunitu, i když samozřejmě jiného typu.

A působivost streamů…?

Po frankfurtském koncertě mi manželka řekla – ona nebyla se mnou, ale sledovala ho doma – že bylo velmi působivé po doznění Beethovenovy symfonie, když se neozval žádný potlesk a bylo jenom ticho… Je to úplně nová situace a není nezajímavá. Když jsem sledoval, jak moji kolegové tady v Praze na začátku koronakrize dirigují komorní koncerty, bylo neuvěřitelně silné vnímat atmosféru v setmělém sále… Ano, i v krizi a v těžkostech se dají najít silné momenty, něco, co lze vzít jako příležitost, jak můžu lépe věřit. Je v tomto období až nápadné, jak lidé na venkově bydlí lépe než lidé ve městě, blíž k přírodě. Platí to pro mě samotného i pro mnoho lidí, se kterými jsem mluvil. Pro mě z toho vyplývá, že můžeme žít lépe. A tohle vědomí nás může posilovat. Celá tato situace se přece dá chápat jako protest přírody proti způsobu, jakým žijeme.

Přesně to jste vzkazoval hned na jaře ve svém poselství…

Ano. A opravdu jsem o tom přesvědčen. Když vidím, jak špatně zacházíme s naší planetou, která nám dává život, když vidím, jak špatně zacházíme sami se sebou, říkám si, že to nedává smysl…! Když vezmete v úvahu, kolik plastů plave po hladině světových oceánů nebo kolik odpadků poletuje na oběžné dráze… Kdo tyhlety věci stvořil? Byl to snad Bůh?? Samozřejmě že ne, byli to lidé, takže když začnou být nebezpečné už pro nás osobně, začneme snad přemýšlet a nacházet odpovědi.

Využil jste ten darovaný volnější čas třeba i k tomu, že jste něco zvláštního nového nastudoval?

Já studuji neustále. I v tomhle zvláštním čase jsem hodně studoval, ale ještě jsem k tomu chodil do lesa, plaval jsem a řádně jsem se stravoval. Doma, tak jak to mám rád. Byl to opravdu dar.

Vy jste docela pozitivní člověk!

Spíše jsem realista.

Pro koncert na Sychrově jste připravil také Beethovenovu Osudovou symfonii. Jak je vám tento skladatel vlastně blízký? Nemáte větší přátelé třeba v Čajkovském nebo ve Wagnerovi?

Ne, já jsem vyrostl na Beethovenovi, Bachovi, Mozartovi… Ti jsou mými hudebními kořeny. Do doby před nějakými dvaceti lety byl Beethoven v mých programech neustále přítomen. Jeho Pátou jsem poprvé dirigoval už někdy v osmnácti. Byla to prostě absolutní součást mého repertoáru, až potom jsem se jim začal věnovat o trochu méně, přicházely další a další věci: více Richarda Strausse, více Wagnera… Ale fundament mám v této hudbě. Víte, je celkem jasné, že hudba je stále stejná, ale člověk sám se proměňuje.

Vracíte se k některým věcem nově?

Ano, dneska můžu přijít zpět, vrátit se a dokonce vidět některé věci jinak, nově. Představte si, co se mi stalo v pondělí. Měl jsem před první zkouškou, vstal jsem brzo a připravoval jsem se na ni – a dívám se do partitury a najednou v poslední větě Beethovenovy Páté na tom místě, kde před codou začíná rychlé tempo, Presto, tak tam přichází zrychlení, accelerando… Mně se doposud ještě nepodařilo dosáhnout uspokojivého řešení tak, aby accelerando bylo natolik rychlé, že plynule přejde do toho rychlého tempa, do Presta. Ale teď jsem najednou dostal nápad: ano, accelerando tam bude, ale do toho Presta nevstoupíme postupně, ale náhle, skokem…! Tisíckrát jsem to hrál a promýšlel, ale nikdy jsem s tím accelerandem nebyl spokojen. Tak proč to nezkusit takhle, říkám si. A představte si, zafungovalo to. A po zkoušce přišel jeden kolega a říká: děkuji, poprvé v životě se mi stalo, že jsem hrál Presto tak rychle, jak bych chtěl… Tak tohle se mi podařilo v pondělí v šest ráno. Takže ještě jednou: Hudba je stejná, my se proměňujeme. To je privilegium, ne?

Pro Sychrov jste nastudoval Osudovou symfonii…

…a jestli vás napadá, že hrajeme Beethovena kvůli tomu, že je Beethovenův rok, tak musím říci – ne. Když začala koronakrize, tenhle koncert jsme vůbec neplánovali, stejně jako nebyl v plánu můj stream ve Frankfurtu. Ale když jsme ten koncert začali připravovat, bylo jasné, že právě teď potřebujeme tenhle typ hudby víc než kdy jindy, protože proměňuje náš život. Zdaleka ne všichni skladatele nám dávají takové vzkazy jako Beethoven, Bach, Mozart… Velmi základní vzkazy. Proto tu symfonii chceme zahrát. Buďte šťastní, že jste naživu, vzkazuje nám. My se vždycky cítíme silnější, když jsme v nebezpečí, ať už individuálně, nebo kolektivně, jako společnost. Takže tohle je hudba, kterou teď právě potřebujeme víc než jindy.

Když se teď zeptám na natáčení Čajkovského symfonii a na nadcházející natáčení kompletu Mahlerových symfonií, jsou to pro vás dva zcela odlišné, rozdílné úkoly? Nacházíte pro sebe mezi těmi dvěma autory nějaké spojitosti?

Samozřejmě, že jsou to rozdílní skladatelé, ale oba jsou to skladatelé autobiografičtí. Mahler píše o Mahlerovi, o Mahlerovi ve světě, případně také o světě v Mahlerovi. A u Čajkovského je to úplně stejné! Ano, jsou mezi nimi podobnosti. Čajkovského kořeny jsou samozřejmě v Rusku a Mahlerovy kořeny jsou tady, v českých zemích. České filharmonii se Čajkovskij v posledních pěti letech stal skladatelem, kterého si přivlastnila. Je to naše hudba. A Mahler? Ten je zcela přirozeně také náš.

Možná jím byl dokonce dřív?

Ano, na druhou stranu ale znáte přece tu historku o Čajkovském… popisuje ji v jednom z dopisů. Seděl ve vlaku, jel do Prahy a když vlak zastavil na nějaké první stanici v Čechách, tak uviděl místní občany, jak stojí na nástupišti a zdraví ho. Slyšeli, že pojede okolo. To je úžasné, ne? Když pak dojel do Prahy, na nástupišti byl dav lidí. Přišli, aby ho pozdravili, vyzvedli ho na ramena nad hlavy… Neznali ho ještě osobně, ale znali jeho hudbu a líbila se jim… Tak jak ještě hlubší ten vztah může být…?

Využil jste uplynulé období třeba i k tomu, že byste se sblížil s některým dirigentem? Běžně to asi nejde, dirigenti se nepotkávají a nepřátelí, každý má ten večer úkol někde jinde… Nestalo se vám něco takového?

Máte pravdu, my dirigenti se moc často nesetkáváme, ale v tomhle minulém období to nebylo nějak moc jiné, já jsem vždycky zvědavý na to, co a jak moji kolegové dělají, jak pracují. Bylo to pro mě samozřejmé i v době, kdy není koronakrize. Nějaký čerstvý příklad teď najdu. První se týká oslavovaného, právem oslavovaného dirigenta Bernarda Haitinka. Pracoval jsem docela hodně na Mahlerově Sedmé symfonii, připravuji se na to, že ji budu dávat a bude to poprvé v mém životě, takže jsem opravdu do hloubky začal studovat, hledal jsem si všechno možné o historii premiéry, která byla v Praze, četl jsem články od lidí, kteří byli tehdy u toho… a samozřejmě jsem také poslouchal různá provedení. Jedno z nich mě zasáhlo opravdu silně, bylo Haitinkovo, s orchestrem Concertgebouw. Vzpomínám si také, že jsem před několika lety byl na koncertě, když dirigoval Chicagský symfonický orchestr. A tak, když jsem teď poslouchal a sledoval jeho provedení Mahlerovy Sedmé s amsterdamským orchestrem, rozhodl jsem se mu napsat. Moc hezky mi odpověděl. Druhým příkladem může být z nedávné doby mladý španělský dirigent Gustavo Gimeno. Pouhý týden předtím, než jsem jel do Amsterdamu, jsem sledoval jeho streamované vystoupení, při kterém dirigoval Dvořákovou Osmou symfonii. Byli jsme s manželkou doma, bylo to úžasné. Hráli jako bozi a on dirigoval úplně nádherně. Bydlí v Amsterdamu, tak když jsem tam jel, napsal mi, jestli bychom se mohli potkat. Byl na zkoušce, pak jsme spolu poobědvali a moc hezky jsme si povídali. Takže to jsou dva příklady, ale ani jeden nějak moc nesouvisí s koronakrizí. Člověk by prostě měl vědět, co druzí dělají s hudbou, jak žijí.

A pokud se týká vašich dvou nejbližších kolegů v České filharmonii – Jakuba Hrůši a Tomáše Netopila – máte přesné představy, jak si rozdělovat úkoly a sféry zájmu?

To je velmi nekomplikované. Oni jsou čeští dirigenti, ale rozhodně to neznamená, že by museli dirigovat jenom českou hudbu. To by bylo zjednodušující, příliš primitivní. Ze stejných důvodů, když já nejsem Čech, tak to přece nemá znamenat, že bych nemohl dirigovat českou hudbu, tu kterou mám rád. Takže je to jednoduché: oba dva řeknou, jaký repertoár je blízký a milý, a to v tomhle okamžiku. Co by rádi dělali. Proč ne, platí to o všech, každý z nás je v nějaké životní etapě a zrovna se v ní zabývá nějakou skladbou, hodně, třeba až obscesivně, ať je to třeba Mahlerova Sedmá, nebo v nějaké jiné životní etapě třeba Straussova Ariadna na Naxu. Má pocit, že ji musí dělat, je to naprosto existenciální problém…! Takové sny má každý. Samozřejmě. A protože oba zmiňovaní čeští dirigenti patří do naší filharmonické rodiny, tak je celkem přirozené, že kdyby se v tom okamžiku objevil nějaký hostující dirigent, ať už odkudkoliv, a Jakub či Tomáš (a stejně tak i ten host) by rád dirigoval nějakou konkrétní věc, tak že výhodu měl dostat člen naší rodiny. Musím říci, že jsem zatím nezaznamenal žádné konflikty, žádná napětí. Co mě zajímá? Aby byli oba doma vítáni, protože patří do rodiny. Druhá věc, na které mi záleží? Aby pracovali s orchestrem opravdu do hloubky, aby nebyli příliš brzy spokojeni, protože Česká filharmonie je samozřejmě úžasný orchestr, ale čím víc požadujete, tím víc také dostanete. Takže mi ještě záleží i na tom, aby můj orchestr s nimi a pro ně hrál (a platí to i o hostujících dirigentech) tak, aby od něj dostávali to, co od něho dostávám já. Je to všechno jednoduché. Lidé si občas myslí, že dirigenti spolu jenom soupeří, že se vzájemně nenávidí. Ne ne, nic takového není pravda. Opravdu mě nic nečiní šťastnějším, než když můj orchestr hraje fantasticky pro hosta, pro nějakého dalšího, jiného dirigenta. Ne jenom pro mě. Když tady byl nedávno Simon Rattle – já tu nebyl, ale sledovali jsme koncert z domova – tak jsme si posílali SMS: během zkoušky, před koncertem, po koncertě… Byl jsem šťastný a hrdý, že můj orchestr je schopen dát mému kolegovi své mimořádné umění. A nejen schopen, ale také ochoten. Jsou dvě věci, bez kterých se nedá žít: touha a schopnost. Pokud jedna z toho chybí, je to špatně, ale Česká filharmonie má obojí. Jen musíte naslouchat a prostě to požadovat. Je to jednoduché…!

Foto: Petr Kadlec, Marco Borggreve