„Na rozdělení programní/absolutní hudba upřímně moc nevěřím.“

„Připomíná se neúspěšné politické hnutí z roku 1968, těší mě, když nezapomínáme ani na to úspěšné, které vyvrcholilo rokem 1918.“

„Nechtěl jsem vyřešit otázky typu, co je to česká hudba nebo kde jsme se vzali a kam směřujeme. Rád bych však poukázal na to, že i v dnešní době mají tyto otázky smysl.“

Ve středu 17. října pořádá HAMU a AuraMusica slavnostní koncert, kterým připomene sté výročí vzniku Československa. V Břevnovském klášteře se představí Kateřina Javůrková, Leoš Čepický a studentský orchestr Akademičtí komorní sólisté pod taktovkou Leoše Svárovského. Vedle děl Leoše Janáčka nebo Josefa Suka přitom zazní i jedna premiéra, kompozice mladého autora Jana Dobiáše, studenta doktorandského studia HAMU. O své skladbě, inspiracích, oslavách vzniku Československa i o tom, co to vlastně je česká hudba, víc prozrazuje v rozhovoru s Lucií Maloveskou. 

Tvá skladba se jmenuje Variace na rytmus českých dějin. Jak názvu rozumět?

Variace na rytmus českých dějin je desetiminutová kompozice, ve které sleduji dvě symbolické roviny. Ta první spočívá v tom, že deset minut skladby představuje časovou osu, na kterou je promítnuto 1400 let doložené české historie, včetně třinácti zlomových událostí. Dá se tedy říci, že jedna minuta skladby odpovídá 140 letům ve skutečnosti. Jednotlivé události přitom skladbu člení na třináct nestejných dílů, variací, z nichž každá svou délkou odpovídá jednomu dějinnému období. Jednotlivé variace jsou od sebe pokaždé odděleny zvukově odlišným prvkem, který souvisí s druhou symbolickou rovinou, jíž jsou jména předhistorických českých knížat z Kosmovy kroniky.

Prvním milníkem, který ve skladbě zohledňuješ, jsou první historické prameny z roku 618, posledním 2018. Podle čeho jsi se rozhodoval, které události do skladby začleníš?

U roku 618 se nejedná o nějaké konkrétní datum, spíš o přibližnou dobu, kdy se dá poprvé mluvit o jakýchsi českých dějinách. Při volbě dat jsem se nejvíce rozhodoval podle toho, které z událostí považuji za důležité, ať na základě jejich historické váhy, nebo jejich symbolického významu. Radil jsem se také s historikem Zdeňkem Doskočilem, k vlastnímu dokonalému porozumění bych potřeboval roky studia… Na drtivé většině událostí jsme se ale přesto shodli. Myslím, že prostá volba důležitých momentů z našich dějin skladbě dodává jistou objektivitu, nejde pak jen o to, jak na naši historii nahlížím já sám.

Považuješ svou skladbu za v jistém smyslu programní?

Já na rozdělení programní/absolutní hudba upřímně moc nevěřím. I absolutní hudba přináší prožitek, do kterého si posluchač může promítat příběh, a naopak, hudba programní má, respektive měla by mít, svou hodnotu, aniž bychom znali autorem stanovený program. Určitě jsem nechtěl, aby má skladba byla spjata s konkrétním programem tak úzce, jako například Má vlast. Podle mého názoru nám detailní mimohudební popis jednotlivých symfonických básní často brání vnímat hlubší úrovně Smetanovy hudby. Jednotlivé variace ve své skladbě chápu jako jakási časová okna, do kterých si každý může vložit svůj význam: jestli už je to interpret, nebo posluchač… Samozřejmě, že i já si tam své osobní asociace promítám, ale nechci, aby skladba byla „o nich“.

Druhou symbolickou rovinou jsou jména předhistorických knížat, z nichž pomocí tónového přepisu jejich formantů získáváš harmonický materiál skladby. Mohl bys tento proces vysvětlit?

Tak jako v hudbě nikdy nezaznívá tón sám, nýbrž se svými alikvotními tóny, tak zaznívají hlásky se svými formanty. V obou případech se jedná o určité tónové spektrum, které je u každého tónu nebo hlásky specifické. V řeči se tedy spektrum formantů logicky liší i podle jazyka: česká hláska „e“ zní jinak a bude tedy mít trochu jiné formanty než například ta anglická. Formanty hlásek, které se nacházejí ve jménech uvedených knížat, jsem přepsal do tónů, a tak jsou tato jména ve Variacích skutečně přítomna: na začátku každé variace zazní tónový přepis jednoho z nich a z těchto tónů pak v daném dílu sestavuji harmonii. Důvodem, proč jsem se rozhodl pracovat s těmito jmény, však není pouze tvorba souzvukového světa skladby; má i symbolickou rovinu. Tou je svérázná teorie historika Vladimíra Karbusického. Ten tvrdí, že jména jsou ve skutečnosti zkomolenou větou, která mohla původně představovat nabídku míru vůči ostatním národům a zároveň vyjadřovat neústupnost, nebude-li tato nabídka vyslyšena. Například jména Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav by mohla být pozůstatkem slov „nezmýšlíme na tě vojny ni zla“.

Co tě vedlo k tomu, abys skladbu napsal? Jak se vůbec stavíš k tomu, že se jako skladatel připojuješ k připomínce tak významné události?

Když jsem zjistil, že Katedra skladby vypsala soutěž na skladbu k této příležitosti, velmi jsem to uvítal. Obvykle svou hudbu nespojuji se žádným politickým tématem, nicméně mě těší, že se k oslavě takto významného výročí můžu vyjádřit prostřednictvím svého specifického média, hudby. Umělec obvykle nemůže konkurovat historikovi či politologovi na poli konkrétních znalostí, přesto má jeho sdělení svou hodnotu, třeba v souvislostech, které „vycítí“. Nezáleží mi příliš na tom, zda mé dílo vyvolá nějaké reakce, třeba diskusi. Chtěl jsem zkrátka něco říci a velmi si vážím toho, že se tak může stát v roce, kdy si připomínáme nejedno důležité výročí. Hodně se připomíná neúspěšné politické hnutí z roku 1968 a v tomto kontextu mne velmi těší, když nezapomínáme ani na to úspěšné, které vyvrcholilo rokem 1918.

Na koncertě zazní díla významných českých a slovenských autorů. Jak vnímáš sám sebe v kontextu české hudby a jak vnímáš českou hudbu samotnou?

Já se až tak nevnímám jako součást české skladatelské tradice, co konkrétně by dnes tou českou tradicí vlastně mělo být? Inspiraci čerpám z hudby české, zahraniční, současné i staré. Umělci si dnes již nestanovují program, jak tomu bylo dříve, neurčí si dopředu, že budou vycházet, řekněme, z národního folkloru. Také si myslím, že to, co dnes vnímáme jako národní, často vzniklo tak, že někdo vzal to, co považoval v té době za nejsvětovější a nejaktuálnější, a osobitým způsobem to zpracoval – zde bych opět mohl zmínit Bedřicha Smetanu.

Myslíš si tedy, že v české hudbě, nebo v hudbě jakéhokoli jiného národa, už dnes nelze vyčlenit žádné osobité rysy, které by byly v dané zemi vlastní většině skladatelů?

Jistá specifika vysledovat lze. Mluvíme o „americkém“, nebo o odlišném „východoevropském“ minimalismu, o „polské“ avantgardě 60. let, o spektralismu, který vznikl ve Francii a posléze se rozšířil mezi skladatele z mnoha jiných zemí… Například v Litvě skladatelé často inklinují k různým formám minimalismu, určitě se na tom však programově nedohodli a už vůbec to po sobě navzájem nevyžadují. Je to prostě jejich přirozené směřování. V české a slovenské hudbě žádného takového společného  jmenovatele nevidím, přijde mi velmi pestrá, ale to mi možná jen chybí dostatečný odstup. Určitě však neuvažujeme tak, jako v 19. století, kdy i ti nejlepší autoři měli problémy, protože se „zpronevěřili národnímu programu“. Dnes autoři řeší jiné otázky. Navzdory této, doufejme, neautoritativní atmosféře jsem však přesvědčen, že v každé jednotlivé kultuře je něco zvláštního, jakási „energie“, která sice může být zcela neuchopitelná, nehmatatelná a časem se vyvíjí, ale určitě bychom se neměli přestat pokoušet jí vnímat. Pak by zanikla rozmanitost, svět by se stal mnohem unifikovanějším, jakousi jednotou bez jedinečnosti. Takže abych se vrátil ke své skladbě: nechtěl jsem v ní vyřešit otázky typu, co je to česká hudba nebo kdo my, Češi, potažmo Slováci, jsme, kde jsme se vzali a kam směřujeme. Rád bych však poukázal na to, že i v dnešní době mají tyto otázky smysl.