„Pohled do rozhlasové fonotéky je pro mnohé pastvou pro oči.“

„I další historické nahrávky by si jistě zasloužily prezentaci.“

„V každé nabídce by se měly do určité míry objevovat skladby známé či povědomé, které pomáhají prolomit nedůvěru posluchačů.“

Muzikologa Bohuslava Vítka zná podle hlasu snad každý milovník vážné hudby, který poslouchá rozhlas. Posluchači ho vnímají jako autora a moderátora stanice D dur a dříve i pořadů na stanici Vltava. Působil také jako dramaturg orchestru FOK a Komorní filharmonie Pardubice. Aktuálně stojí za projektem Gold Edition – sérií CD s živými nahrávkami z festivalů Pražské jaro. První deska edice, která obsahuje nahrávky z prvního desetiletí festivalu, nedávno vyšla v Radioservisu. Zeptali jsme se na vznik a další pokračování.

Připomenout prostřednictvím nosičů hvězdné okamžiky a historii Pražských jar jako „zlatou“ sérii je skvělý nápad. Co Vás k němu motivovalo?

S myšlenkou řady živých nahrávek z koncertů Pražského jara Gold Edition přišel sám festival. V minulosti některé historické nahrávky uvedli v život různí domácí i zahraniční vydavatelé. V tomto případě došlo k činorodé dohodě festivalu s rozhlasovým vydavatelstvím Radioservis. Oba tyto subjekty věděly, že historickými nahrávkami jsem se zabýval po celou dobu svého působení v Českém rozhlase, a proto mě ke spolupráci na této edici pozvaly.

Stála za tímto projektem i Vaše dlouholetá rozhlasová zkušenost a vědomí, že v archivu ČRo je velké bohatství nahrávek z pražskojarních koncertů, které stojí za to připomenout a které nejsou a ani nemohou být využity ve vysílání?

Rozhlasový archiv má velkou historickou, ale i uměleckou hodnotu. Mikrofony Českého, dříve Československého rozhlasu byly přítomny zvláště v minulosti u většiny koncertů Pražského jara. Zachytily mnoho jedinečných okamžiků a i přes pochopitelné redukce dodnes přinášejí důkaz světové úrovně této hudební slavnosti. Osobně mě velmi těší, že díky oběma institucím budou mnohé umělecké počiny alespoň částečně zpřístupněny široké veřejnosti.

Jako autor dramaturgické koncepce musíte jistě velmi pečlivě vybírat, protože nahrávek je bezpočet. Jaká jsou hlavní kritéria Vašeho výběru?

Koncepce tohoto projektu je záležitost poměrně náročná. Nejsem jejím autorem. Jde o týmovou práci, která se dá koncipovat více teoreticky než prakticky. Pohled do rozhlasové fonotéky je pro mnohé pastvou pro oči a vede k mylnému dojmu, že škála konkrétních snímků je bezedná. Při sebedůslednější práci „od stolu“ však zjišťujeme, že přání je jedna věc a realizace druhá. Zvukový mistr Miroslav Mareš dokáže se starými nahrávkami činit zázraky, avšak velmi často i on musí kapitulovat a třeba i sebezajímavější snímek nedoporučit, protože v něm chybí takt či jeho část. Přesto máme s kolegy snahu o určitou tematičnost. První dvojalbum například nabízí nahrávky z koncertů v prvním desetiletí festivalu, které pořídila Česká filharmonie vesměs se slavnými světovými dirigenty.

Na co dál se můžou posluchači těšit?

I další nejstarší historické nahrávky než ty, které máme v prvním plánu, by si jistě zasloužily prezentaci. Ale chceme postupovat průběžně a dostat se dál. Šedesátá a sedmdesátá léta byla velice bohatá na velké umělecké počiny. Také nechceme zůstávat pouze u České filharmonie, ale dávat prostor našim dalším orchestrům, dirigentům a sólistům a dle možností zavzpomínat na jedinečné festivalové hosty ze zahraničí.

Nedávno vyšlo první CD. Kolik jich celkem bude a v přibližně jakých intervalech budou vycházet?

Na tuto otázku teď bohužel neumím odpovědět – vzhledem k tomu, jak komplikovaná situace pro nás nastala. Prioritu dnes mají především řešení zásadních problémů týkajících se hlavní činnosti obou institucí. Přesto v ediční oblasti nezahálíme. Takřka konkrétně se už programově rýsuje druhé dvojalbum, které by podle plánu mělo vyjít letos na podzim, ve výhledu je rovněž dvojalbum třetí. Původním předpokladem bylo každým rokem přijít s novým projektem.

Sérii vydává Radioservis, vydavatelství ČRo. Spolupracujete s Českým rozhlasem i při výběru nahrávek či ještě jinak? Určitě Vám pomáhá i Vaše dlouholetá praxe hudebního redaktora ČRo…

Ano. Z dramaturgického hlediska má ovšem zásadní slovo i management Pražského jara. Postup je takový, že připravím vždy prvotní návrh, o kterém potom v obou institucích diskutujeme. Tomu samozřejmě předchází individuální poslech dotyčného snímku. Už od roku 1993, kdy jsem nastoupil do Českého rozhlasu, jsem se podílel s kolegy v Redakci vážné hudby a s hudebními režiséry a zvukovými mistry na obnově starých, často historicky cenných snímků. Musím tu jmenovat zvláště Svatoslava Rychlého a již zmíněného Miroslava Mareše. Od té doby řada nahrávek zazněla ve vysílání.

Když už zmiňujeme spolupráci s rozhlasem: jste také oblíbeným moderátorem stanice D dur. Co především určuje Vaši volbu skladeb, které tu ve svých pořadech uvádíte?

To je téma na dlouhé povídání. Každý z nás, kteří se na vysílání této stanice coby dramaturgové a moderátoři podílíme, máme své oblasti zájmu, které posléze preferujeme ve vysílání, čímž dochází k určité pestrosti a obohacení celkové nabídky. Po celou dobu své praxe v rozhlase i dramaturgické práce při koncertech jsem veden pro leckoho možná poněkud konzervativní snahou: zaujmout nejen posluchače vyspělé, ale v neposlední řadě i nezkušené, kterých je velké množství. K tomu přispívá i nezbytný, ale nepsaný dramaturgický požadavek: v každé nabídce by se měly do určité míry objevovat skladby známé či povědomé, které pomáhají prolomit nedůvěru posluchačů. Osobně jsem si vytknul za úkol věnovat pokaždé jeden ze čtyř bloků českým skladatelům, kteří bývají v dnešní době kosmopolitismu stále více přehlíženi.

Jedna trochu osobní: zdá se mi, že ve své bohaté dráze muzikologa jste celoživotně věrný regionu, ze kterého pocházíte, například jako zásadní osobnost, dlouholetý souputník a jeden čas i šéf Komorní filharmonie Pardubice. Co pro Vás tento kraj znamená? Které významné hudební osobnosti, jež odsud pocházejí – samozřejmě kromě Smetany –, byste jmenoval jako důležité pro Vás i obecně?

Východočeský region je velice bohatý. A na nás je, abychom si toho vážili a hodnoty minulosti i vše, co u nás vzniklo v dobách novějších, náležitě propagovali. Jsem patriotem východočeských tradic; kromě litomyšlského Smetany je dalším zdejším rodákem poličský Martinů a celá řada dalších zajímavých rodáků z oblasti kompoziční i interpretační. Mám nesmírnou radost, že se daří držet laťku umělecké úrovně Komorní filharmonie, kterou už před půlstoletím nasadili její šéfdirigent Libor Pešek a dramaturg Jiří Pilka. Tím jsem už částečně zodpověděl i otázku týkající se osobností, pro mě v životě velmi důležitých. Bylo jich samozřejmě ještě mnohem více a zdaleka nejen z našeho regionu.

—————–

CD 1

Maurice Ravel: Španělská rapsodie

Česká filharmonie, André Cluytens – dirigent

Natočeno živě ve Smetanově síni Obecního domu, Praha, 30. května 1955

Béla Bartók: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 Sz 119

Annie Fischer – klavír, Česká filharmonie, Antonio Pedrotti – dirigent

Natočeno živě ve Smetanově síni Obecního domu, Praha, 24. května 1956

Bohuslav Martinů: Symfonie č. 1 H 289

Česká filharmonie, Charles Munch – dirigent

Natočeno živě v Dvořákově síni Rudolfina, Praha, 27. května 1946

CD 2

Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll op. 53 B 108

Josef Suk – housle, Česká filharmonie, Wolfgang Sawallisch – dirigent

Natočeno živě ve Smetanově síni Obecního domu, Praha, 26. května 1958

Vítězslav Novák: Jihočeská suita op. 64

Česká filharmonie, Erich Kleiber – dirigent

Natočeno živě ve Smetanově síni Obecního domu, Praha, 20. května 1955

———–

Ač technickou úroveň některých z nich poznamenal již zub času, dokážou nás podle Bohuslava Vítka snímky z historie Pražského jara mnohdy doslova zaskočit vysokou úrovní uměleckou, jíž se leckdy nemohou pochlubit ani dokonalé snímky studiové. Každá nahrávka dvojalba je zároveň jedinečná svým historickým významem – první festivalové vystoupení Wolfganga Sawallische na Pražském jaru, česká premiéra První symfonie Bohuslava Martinů, slavný pražský návrat dirigentské legendy Ericha Kleibera… Obal a booklet CD byl navržen studiem Dynamo Design. Čisté linie stavějí na nadčasovém logu Pražského jara, které navrhl legendární český typograf František Muzika. Vzdávají hold tradici, zároveň ji však moderní barevností aktualizují. Koncept je navržen tak, aby na něj bylo v dalších letech možné navázat s ucelenou ediční řadou, v níž Pražské jaro neplánuje vydávat pouze historické nahrávky, ale i významné snímky z aktuálních ročníků.

Foto: Pražské jaro – Zdeněk Chrapek, Petr Veber