„Osobně jsem optimista a věřím, že se festival uskuteční.“

„Jsem rád, že se nám podařilo jako rezidenční festivalový orchestr angažovat právě SOČR“

„Hudba má úžasnou moc“

Zatímco Evropou obchází koronavirus, naděje neuhasíná a na plné obrátky se připravují jarní hudební festivaly. Jedním z nich je Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, který v Moravskoslezském kraji patří od konce května po začátek prázdnin k neodmyslitelným a tradičním akcím. O festivalu, jeho účinkujících, hudbě, obavách a nadějích jsme si povídali s panem ředitelem Jaromírem Javůrkem.

Ačkoli v Evropě aktuálně zuří koronavirová infekce, přípravy na MHF Leoše Janáčka jsou v plném proudu. Jaká je Vaše prognóza stávající situace? Nemyslíte, že i nad osudem vašeho festivalu visí Damoklův meč?

Vážený pane doktore, hned v úvodu rozhovoru jste mi položil těžkou otázku. Ale přesto: přípravy festivalu jsou opravdu v plném proudu, a i když v souladu s nařízením a doporučením vlády ČR všichni pracujeme z domu, tak pracujeme. Sály jsou zajištěny, rekonstrukce amfiteátru v Hukvaldech je těsně před dokončením, všichni účinkující mají smlouvy atp. Osobně jsem optimista a věřím, že se festival uskuteční. Ale toho Damoklova meče jsem si opravdu řádně vědom a připravuji se svým týmem i náhradní krizová řešení.

Programové schéma letošního ročníku je impozantní. Zahajovací koncert přinese kombinaci klasické a současné hudby. Janáčkovu Sinfoniettu a Beethovenovu „Osudovou“ symfonii doplní dílo skladatele Giji Kančeliho. To je jméno, které většině čtenářů zřejmě moc nepoví. Kdo byl Gija Kančeli a čím vás jeho tvorba natolik oslovila, že jste ji zvolili na slavnostní zahájení?

Gija Kančeli je pro mne osobně symbolem typického „sovětského“ umělce, který musí z důvodu tvůrčí i osobní svobody opustit, eufemisticky řečeno, Sovětský svaz. Narodil se roku 1935 v Tbilisi a stal se brzy představitelem nového proudu „sovětské hudby“ druhé poloviny 20. století. Kvůli tomu, že nechtěl akceptovat oficiální trendy tehdejší hudební estetiky, odešel do zahraničí a dlouhou dobu žil v Belgii. Ale zemřít se vrátil do rodného města a rodné Gruzie. Je to silný příběh a jeho hudba o tom jednoznačně vypovídá. Navíc jeho hudební řeč, byť komplikovaná a skutečně soudobá, je posluchači přístupná a srozumitelná. Věřím, že i v Ostravě nalezne silnou a pozitivní odezvu.

Patrně nejznámější český operní pěvec Adam Plachetka je jednou z hvězd letošního ročníku. Představí se v mozartovsko-salieriovském programu po boku Czech Ensemble Baroque. Připadá Vám hudební srovnání Mozarta a Salieriho zajímavé? Jak z toho vychází konspiracemi pošramocená pověst tohoto konkurenta geniálního Amadea?

Adam Plachetka je skutečně mimořádná osobnost, protože mezi smluvně vázanými představeními ve Vídni, New Yorku a dalšími světovými operními scénami je schopen se vracet domů a realizovat svébytné projekty. Adam je se souborem Romana Válka spjat delší dobu a vždy z této spolupráce vznikly mimořádné koncerty. Nejinak tomu bude zcela jistě i v tomto případě. A k druhé části Vaší otázky: díky legendám, mýtům i geniálnímu Formanovu filmu Amadeus má široká veřejnost Salieriho za skladatelské béčko. Není tomu tak! Neměl genialitu Mozartovu, ale byl velmi kvalitním a ve své době vysoce ceněným skladatelem. To, že byl oficiálním dvorním skladatelem na vídeňském císařském dvoře, nebyla náhoda ani korupce. Znám několik jeho děl, a tak mohu s čistým svědomím prohlásit, že je to velmi kvalitní hudba 18. století. Myslím, že posluchači mi dají za pravdu.

Rezidenčním umělcem festivalu je letos violoncellista Daniel Müller-Schott. Čím Vás oslovila jeho hra a interpretační pojetí?

Daniel Müller-Schott je jedním z umělců, kteří chtějí krásy klasické hudby přiblížit širokému, především mladému publiku. Jeho interpretační mistrovství je na takové úrovni, že by se klidně mohl věnovat pouze klasickému repertoáru a rozšiřovat – pokud to ještě lze – spolupráci se světovou interpretační špičkou. A měl by takzvaně „vystaráno“. Ale on iniciuje vznik nových skladeb, hraje vlastní transkripce koncertů skladateli určených původně jiným nástrojům, například flétně nebo houslím (!), a je aktivně zapojen do programů pro mladou generaci. Hlásí se k Rostropovičovu odkazu, a to nejen tomu violoncellovému. Je to pro mne opravdu umělec 21. století.

Programovou skladbou logicky prorůstají díla Leoše Janáčka. Na které skladby geniálního hukvaldského rodáka se letos můžeme těšit?

Leoš Janáček je mimořádnou osobností světového hudebního fóra. Pro nás, pořadatele neoperního hudebního festivalu, ale přináší problém: co z něj každý rok hrát, když jeho symfonické ani komorní dílo není ani rozsáhlé, ani kvalitativně vyrovnané? Pro letošní rok, kromě jistě nesmírně zajímavého provedení symfonické rapsodie Taras Bulba mladými adepty dirigování (mistrovské dirigentské kurzy ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií Ostrava), to budou dva akcenty. Po nezarostlém chodníčku bude ten první. Půjde o Janáčkovy originální folklorní inspirace v provedení renomovaných folklorních souborů v amfiteátru hukvaldské obory. A ten druhý, zcela netradiční, bude Moravská lidová poesie v trojím podání, z nichž asi nejosobitější bude to Ivy Bittové.

To zní zajímavě! Rezidenčním orchestrem MHF Leoše Janáčka je SOČR. Na jednom z koncertů se představí po boku excelentního pianisty Jeana-Efflama Bavouzeta. Je francouzský program tomuto umělci blízký?

Jednoduchá a pravdivá odpověď by zněla: samozřejmě. Ale trochu šířeji. Jednak jsem rád, že se nám podařilo jako rezidenční festivalový orchestr angažovat právě SOČR, orchestr hrající s velkou dynamickou škálou, stylovou orientací a hráčským zaujetím. Pod vedením svého nového šéfdirigenta Alexandra Liebreicha navíc podává opravdu vynikající výkony. A sólista? Před lety na Janáčkově máji hostoval – uvidíme, zda si vzpomene. Za tu dobu se vypracoval ve světovou špičku, a tak bude, určitě nejen pro mne, velmi zajímavé porovnat jeho hráčské mistrovství a interpretaci v tom nejlepším slova smyslu. K francouzské hudbě má tento klavírista bytostně blízko. Jsem rád, že jsme se na tomto repertoáru dohodli. Jistě mi dáte za pravdu, že festival cíleně zve interprety k danému programu. V tomto případě to nebylo jinak.

Taková koncepční řešení mají smysl. Velmi zajímavým projektem je hudební monodrama Zdeňka Geista s názvem Piš mi. Tvoje Alma. Jaký příběh přináší?

Jihlavský rodák Zdeněk Geist je v tom nejlepším slova smyslu patriot a zpracovává literárně témata úzce související s Vysočinou. Až v Kanadě nalezl v archivech dokumenty k příběhu neteře Gustava Mahlera, Almy Rose. Tato skvělá houslistka, která byla manželkou našeho houslového virtuóza Váši Příhody, utíká před fašismem, který ji ovšem stejně dohoní a ona končí svou životní pouť v Osvětimi. Je to nesmírně silný příběh s nadčasovou platností.

Jednou z objevných linií festivalu je i zapomenutá hudba starších slohových epoch. Jednou z ní je i oratorium Galathea Leopolda Koželuha. Hudba rodáka z Velvar, který ve své době patřil k vídeňské hudební elitě, poslední dobou zní čím dál častěji. Čím to je?

Domnívám se, že jde o celkový větší návrat k české hudbě 17. a 18. století. Iniciativy našich předních interpretů v oblasti tzv. poučené interpretace směřují k renesanci děl konkrétních českých mistrů, jejichž jména jsme znali pouze ze slovníků a díla jen jako nic neříkající tituly. V tomto ohledu odvedli neocenitelnou práci dirigenti Václav Luks, konkrétně s hudbou Jana Dismase Zelenky, a Roman Válek, který zase znovuobjevil hudbu Franze Xavera Richtera. A Koželuh zase patří „do dílny“ Jiřího Štilce, který se zabývá českými autory 18. století působícími ve Vídni. Jistě, časem se jejich díla z koncertních pódií vytratila, ale dnes opět můžeme obdivovat jejich vysokou kvalitu, která ve své době jednoznačně ovlivňovala úroveň hudebního života Evropy a rovněž nejslavnější představitele hudebního klasicismu – Haydna, Mozarta a Beethovena.

Většina diváků se asi těší na koncert největší pěvecké osobnosti letoška – sopranistky Patricie Petibon. Čím Vás osobně tato charismatická dáma uhranula a v jakém programu se představí?

Zcela upřímně, na tuto zpěvačku mne upozornil kolega Ondřej Sikora. Teprve pak jsem začal sledovat její poslední výrazné úspěchy na světových koncertních pódiích a její sezónu, která zahrnuje například i Musikverein ve Vídni apod. Program jejího ostravského festivalového koncertu bude výjimečný. Nepůjde o klasické operní gala s výběrem nejoblíbenějších árií, ale o speciální program převážně španělských písní a latinsko-amerických písní. Myslím, že to pro mnohé posluchače bude inspirativní a objevné.

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka má čím dál větší crossoverový přesah a jedním z nich je i folklor. Jaké projekty jsou v tomto ohledu pro letošní program připraveny?

Amfiteátr hukvaldské obory, mimochodem letos bude po generální rekonstrukci, přímo vybízí k tomu, abychom symbolicky kráčeli po Janáčkově zarostlých chodníčcích, abychom se vraceli k jednomu ze silných zdrojů jeho tvorby: lidové písni a tanci. Jeden velký folklorní pořad se dokonce jmenuje Po nezarostlém chodníčku s Leošem Janáčkem a všechny folklorní soubory v něm účinkující (Kašava, Strážničan, Mladý Danaj, Valašský vojvoda) budou hrát a tančit původní, Janáčkem zpracované melodie. Druhý velký večer bude patřit Hradišťanu, který provede legendární a nadčasový pořad „O slunovratu“ Jiřího Pavlici a Ladislavy Košíkové.

Nechybí ani dnes již neodmyslitelné besedy s umělci. S kým je letos možné se vidět?

Ohlas na besedy s umělci byl v loňském roce až překvapivě velký a pozitivní. Proto v nich pokračujeme i v letošním ročníku. V ostravském Centru Pant si budu střídavě s Jiřím Vejvodou povídat s Adamem Plachetkou, Danielem Raiskinem, Martinem Kasíkem, Danielem Müllerem-Schottem, Lukášem Oravcem a členy Guarneri tria.

Festival nezapomíná ani na nejmladší skladatelskou generaci. Její zástupci mají svůj pravidelný prostor na koncertě, který je výstupem mezinárodní skladatelské soutěže Generace. Jak vlastně vnímáte postavení a možnosti mladých skladatelů v současnosti? Mají dost příležitostí k prezentaci své tvorby?

Náš festival se již tradičně snaží dávat příležitost všem generacím českých skladatelů a přitom nezapomínat ani na ty, kteří již nežijí – jmenujme například Otmara Máchu, Ilju Hurníka, Petra Ebena, ale i Rudolfa Kubína, Václava Trojana a další. Mladá skladatelská generace do třiceti má díky festivalu i svou soutěž ve formátu Visegrádské čtyřky. Oceněná díla pak zaznívají na speciálním festivalovém koncertě. Ale i tato generace nachází uplatnění, byť nepříliš často či pravidelně, v dalších festivalových programech. Jsem přesvědčen, že v celkovém programovém zaměření festivalu nalézají díla soudobých skladatelů adekvátní prostor.

Myslelo se v programu také na děti? Čím nejmladší publikum letos potěšíte?

Na děti pamatujeme každoročně a myslím, že těch dětských či rodinných programů dokonce přibývá. Letos to bude Smetanova Prodaná nevěsta v podání skvělého ostravského Divadla loutek a v provedení operního souboru Národního divadla Brno pohádková opera Jiřího Temla Kocour v botách. Děti si také budou moci pod vedením odborných pedagogů nakreslit přímo v oboře legendární Lišku Bystroušku.

Které koncerty jsou pro Vás osobně nejzajímavější a na které se nejvíce těšíte?

Osobně se velmi těším na koncert sopranistky Barbory Jiráskové a varhanice Michaely Káčerkové v intimním prostředí „Janáčkova“ kostela v Rychalticích, jazzový koncert letošního jubilanta a vynikajícího basisty Františka Uhlíře a koncert z koncertních a méně frekventovaných árií Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena v podání slovenských pěvců Jany Kurucové a Gustáva Beláčka.

Zaujalo mne hravé grafické schéma vašeho programového bulletinu. V něm se myslelo i na doporučené večerní oblečení. Půjdete v tomto sám příkladem? Vás totiž člověk bez saka snad ještě v životě neviděl…

Jsem rád, že se Vám líbí nejen obsah, ale i grafická tvář našeho festivalu. V programové brožuře jsme se snažili podat posluchačům co největší a nejpodrobnější informace. K těm patří i doporučené (vhodné) oblečení. Máte pravdu – bez obleku nebo alespoň bez saka jsem k vidění výjimečně jen v době léta a volna. Ale zmíněným doporučením se budu určitě řídit!

Závěr festivalu přinese kultovní dílo Carla Orffa. Počátek jeho kantáty Carmina Burana znají patrně všichni. Čím Vám je klíčová skladba skladatele, z jehož díla prakticky nic dalšího na světových pódiích nepřežilo, blízká? A proč vlastně tento autor zabodoval jenom svou Carminou?

Jako student jsem byl přítomen prvnímu provedení této Orffovy skladby v Ostravě. Dílo nastudoval a řídil můj pozdější profesor a skvělý dirigent Otakar Trhlík. Provedení bylo pro všechny přítomné zjevením, musel se přidávat další koncert… Dodnes si tu atmosféru pamatuji. A možná i proto s uváděním tohoto nejpopulárnějšího autorova díla šetřím. Myslím si, že by se z něj neměl stát konzumní hit. Nezaslouží si to. A k druhé části Vaší otázky – pohrávám si s myšlenkou časem uvést i Catulli carmina a Trionfo di Afrodite.

To by bylo skvělé a velmi objevné! Ostatně, Orff tato scénická oratoria zamýšlel jako triptych. Pane řediteli, velmi upřímně bych Vám a všem lidem přál, aby se festival letos mohl odehrát a rozeznít. S hudbou se dají těžké chvíle přečkat snáz, nemyslíte?

Hudba má úžasnou moc. Dovede rozesmát, pobavit, ale i potěšit či vehnat slzy do očí. Každý, kdo má jen srdce a uši a chce (!), v ní nalezne to, co právě potřebuje. Jsem přesvědčen o tom, že bez hudby byl náš život byl daleko prázdnější a smutnější.

Foto: Vojtěch Vladár, archiv MHF Leoše Janáčka, Wikipedie (George Mel derivative work – CC BY-SA 2.0)