„Je vzrušující být u toho, když současní autoři něco píši.“

„Je mnoho skladatelů, kteří si přejí, abych něco od nich zahrála; pochopitelně si musím hodně vybírat.“

„Čeká nás výročí Györgyho Ligetiho, takže se – konečně – učím jeho Houslový koncert.“

Americká houslistka Leila Josefowicz přijela po letech opět do Prahy, tentokrát jako sólistka Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Dnes a ještě jednou v úterý večer hraje v Rudolfinu pod taktovkou Alexandera Liebreicha Houslový koncert Albana Berga. Český rozhlas vysílá dnešek v přímém přenosu na Vltavě a ve středu v záznamu na stanici D-dur. Po dopolední veřejné generální zkoušce se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus houslistka zamýšlela nad Bergovou pozoruhodnou skladbou ze třicátých let dvacátého století a obecněji i nad houslovým repertoárem, který podle ní nemůže ustrnout jen na klasických dílech. Iniciativami vedoucími k integrování hudby současnosti je už proslulá.

Můžete si od začátku být jistá, že nová skladba bude tak dobrá, že ji budete hrát i dál, opakovaně?

Většinou mám naději, že ano. Prostě musím doufat. Na druhou stranu – mám klasické hudební vzdělání, takže dobře znám veškerý dřívější repertoár, který předcházel tomu současnému a nejnovějšímu. Takové znalosti jsou důležité, stejně jako je v dějepise dobré vědět, co bylo dřív, aby člověk mohl chápat, co se děje teď. Jsem přesvědčená, že současní autoři berou tvorbu vážně, a snažím se už delší dobu sbírat příklady, jak se dnes komponuje. Objednávat nové skladby a hrát je, a to proto, aby v budoucnu byla běžná nějaká další velká díla.

Berete si velkou odpovědnost…

Rozhodně bych nechtěla jen přispívat k tomu, aby se rozvíjela houslová hra, ale i k tomu, aby houslisté měli další repertoár. Potřebujeme velké skladby, abychom hru na housle a vůbec tuhle formu hudebního umění udrželi a mohli nést dál. Klasickou hudbu musíme rozvíjet dál, musíme v ní pokračovat; nemůžeme hrát jen hudbu minulostí, hudbu mnohdy i dvě staletí starou. To by nestačilo. Je nezbytností do tohoto typu hudby přispívat nově. A je samozřejmě vzrušující být u toho, když současní autoři něco píši. A je úžasné dokonce se na tom podílet tím, že je k tomu podněcuji.

Jde vždy o vaše objednávky? Jak to bylo vlastně s Johnem Adamsem a jeho Houslovým koncertem? Přišla jeho nabídka, abyste skladbu hrála, nebo šlo o vaši iniciativu?

Musím říci, že zrovna v tomto případě byla skladba hotová ještě předtím, než jsme se setkali a poznali. Je z poloviny devadesátých let. Takže ne úplně všechny skladby, které hraji, jsou výsledkem mé objednávky. Hodně jich takových je, ale ne všechny. Rozhodně bych ani nechtěla říkat, že hraju nebo chci hrát a budu hrát jenom takové skladby, které jsem si objednala. Chci prostě hrát skvělé nové věci. Ostatně, mezi ta největší mistrovská díla dvacátého století patří i Bergův koncert… A jsou další úžasná díla, která lidé příliš neznají, například houslový koncert od Bernda Aloise Zimmermanna. Fantastická věc! Takže se ráda věnuji věcem úplně novým, ale i těm, které nejsou dostatečně často hrány. To dělám – a to chci dělat i dál.

Dostáváte hodně nabídek od skladatelů, abyste něco od nich zahrála?

Samozřejmě, že je mnoho skladatelů, kteří si přejí, abych něco od nich něco zahrála, autorů, kteří mi něco nabízejí, něco pro mě chtějí napsat… Pochopitelně si musím hodně vybírat. Objednávám si nebo hraji něco nového v podstatě každý druhý rok. Nastudovat novou věc dá neuvěřitelně velkou práci, protože každá ze soudobých kompozic má svůj vlastní hudební jazyk, který se musím naučit. Každý skladatel má svou vlastní hudební řeč, kterou je potřeba si osvojit. Opravdu novému jazyku porozumět, to vezme velmi mnoho času, takže vybírám. Nemůžu si toho naložit příliš…

Vnímáte Bergův Houslový koncert s podtitulem Památce anděla jako současnou hudbu, jako hudbu moderní?

Úplně soudobá, současná hudba to není, skladbě bude pomalu devadesát let. Pokud budeme uvažovat o slově moderní, tak záleží na tom, jak si ho kdo definuje. Je to v každém případě Druhá vídeňská škola. Nemusíme debatovat o tom, jestli to je hodně moderní hudba, každopádně to je hudba geniální. A nevadí, že je komponována s pomocí dodekafonie, tedy dvanáctitónové metody. Je to prostě mistrovské dílo, plné výrazovosti.

Takže to není jenom abstraktní hudba?

Víte, je možné, že to někomu tolik neříká, ale já jsem přesvědčená, že emoce a pocity, které Berg do této skladby vložil, se dají sdílet, že je možné je komunikovat. Bez toho, aby lidé nutně rozuměli podstatě kompoziční metody. To je jenom technikálie. Není potřeba ji chápat pro to, aby člověk cítil, co hudba sděluje. A navíc to ani není úplně typická dodekafonie. Tahle skladba je vlastně docela hodně romantická.

Hrajete Bergův koncert už dlouho?

Studovala jsem ho ještě s Felixem Galimirem, který ve třicátých letech s Galimirovým kvartetem premiérově natočil, za skladatelova života, Bergovu Lyrickou svitu. Ten jeho hudbu znal opravdu dobře. Bylo mi nějakých šestnáct, jemu přes osmdesát… Měla jsem opravdu štěstí!

Bergův koncert jste tedy začala studovat a hrát docela brzy, ne až poté, co jste ovládla veškerý starší klasický repertoár?

Ne, byl opravdu jednou ze skladeb, které jsem studovala už na Curtisově institutu, když jsem byla ve Philadelphii. Takže vlastně docela dost mladá. Mimochodem, to je skvělá škola! Studovala jsem tam v devadesátých letech, ale v té době ještě díla jako právě Berg nebo Bartók byla ještě stále jakoby nová… Takže zdaleka ne všichni je hráli nebo chtěli hrát. Na rozdíl od mnoha jiných jsem se o tuhle hudbu už tehdy hodně zajímala. Byla jsem nadšená, že mohu takové zkušenosti sbírat.

Od začátku jste tedy byla orientovaná hodně na novější hudbu a nehrála jste jenom klasiku jako Bacha, Brahmse….

Standardní repertoár je úžasný, obdivovaný, také jsem ho měla a mám ráda, ale zároveň jsem už tehdy měla občas pocit, že je ho až příliš mnoho, že je to občas trošku moc stejné… a že je potřeba trochu prolomit hranice a být trochu víc spontánní.

Ale hrajete všechny Mozarty, Beethovena… a tak dále, viďte?

Víte, že teď vlastně tak často ne! Nemusím. Častěji hraju hudbu dvacátého a jedenadvacátého století. Jsem na ni soustředěná, mám tu hudbu ráda… Mnoho, mnoho mých kolegů hraje spíš ten standardní repertoár, ne to, co hraju já. Jde o mou vlastní volbu.

Takže repertoár není padesát na padesát?

Ne, to určitě ne. Určitě víc než padesát procent mého repertoáru tvoří novější hudba.

Dovolte otázku na váš nástroj. Máte jenom jeden, nebo nástroje střídáte? Třeba podle repertoáru, nebo z nějakých jiných důvodů…

Ne, mám jen tyhle housle, co vidíte. Jsou mým partnerem. Pro různý repertoár měním styl, ale nástroj zůstává stejný.

Jak dlouho je máte?

Jsou to docela nové housle, mám je od roku 2013. A jsou stále lepší a lepší. Užíváním se zdokonalují.

A ovlivňují housle zpětně i vás?

Myslím že rosteme spolu. Mám v hlavě nějaké zvuky, ty se snažím realizovat a mám k tomu moc dobrý nástroj, jsem s ním opravdu šťastná.

Co vás čeká po pražských koncertech?

Vracím se domů, to znamená do státu New York. Na konci března mám ale vystoupení v Hamburku a v dubnu další evropská vystoupení.

Studujete teď nějaká nová díla? Čekají vás nějaké premiéry?

Čeká nás výročí Györgyho Ligetiho, takže se – konečně – učím jeho Houslový koncert. Jsem tou hudbou nadšená. Také pro mě teď něco píše současný americký skladatel Andrew Norman.

A to je objednávka?

Ano, tohle ano. A také pro mě a pro sebe komponuje skladbu pro housle a klavír Thomas Adès. Všichni teď pracují! Andrew pokračuje na skladbě, kterou máme uvést na podzim. A s Thomasem budeme novinku hrát už příští měsíc. Nejprve v Paříži a potom s ní, jak předpokládáme, pojedeme do Tokia.

V porovnání počtu evropských a amerických závazků to máte padesát na padesát?

Řekla bych, že ano.

A pokud se týká hraní s orchestry a hraní sólového, tedy recitálů s klavírem, případně komorní hudby?

Tam je to úplně jinak. Devadesát procent mých koncertů je s orchestry.

Neplánujete v tom žádné zásadní proměny?

Ráda hraji s kolegy, se kterými si hraní opravdu užiji. Takže s těmi bych ráda vystupovala co nejvíc. Hudba je podle mého hodně o sdílení. Sdílení s publikem i mezi námi muzikanty vzájemně… Moc krásná stránka našeho lidství.

S Alexanderem Liebreichem už se znáte dlouho?

Ano, ano. Dovoluji si o něm hovořit jako o dobrém příteli. Hráli jsme spolu v Německu, v Curychu, v Americe…

A v novém sále v Katowicích, kde byl šéfdirigentem, také?

Tam jsem nebyla… Je skvělý, práce s nim je moc pěkná. Váš pražský rozhlasový orchestr má štěstí, že ho má.

—————–

Leila Josefowicz pochází z Kanady, vyrůstala v Kalifornii, studovala ve Philadelphii, žije v newyorském regionu. Od debutu v newyorské Carnegie Hall v roce 1994 cestuje a koncertuje po Evropě, Americe i Asii. Už jako teenager podepsala exkluzivní smlouvu s nahrávací společností Philips. Její první nahrávkou byl houslový koncert Čajkovského, spolu se Sibeliovým. Dotkla se a dotýká veškerého obvyklého repertoáru, ale během let se čím dál víc stává proslulou tím, že iniciovala a hraje soudobé nové skladby. Jednou z těch nejvýraznějších byl Houslový koncert Johna Adamse, amerického minimalisty, který vzbuzuje pozornost jako skutečně světoznámý skladatel. Ale byli i další žijící autoři, jejichž hudbu skvěle uvedla a dál, většinou s nejlepšími světovými orchestry, hraje: jen namátkou Oliver Knussen, Thomas Adès, Luca Francesconi, Steven Mackey, Colin Matthews, Esa-Pekka Salonen, Bernd Alois Zimmermann…

Foto:  archiv SOČR, Chris Lee, rateyourmusic