„Chtěl bych, aby to bylo hezké, milé a otevřené těm, co chtějí vnímat hudební i obrazovou krásu.“

„Když se držíte hudby, jde to téměř samo.“

„Dokážu si představit, že se jednou bude opera odehrávat i ve vesmíru.“

Ve čtvrtek večer se v pražské O2 aréně sejdou tisíce posluchačů a diváků. Chtějí se nechat potěšit galakoncertem Adama Plachetky, prvním mezi tuzemskými operními pěvci, který pořádá podobně velké vystoupení na místě nespojovaném s klasickou hudbou. Adama na pódiu podpoří několik hostů z jeho i z jiných hudebních žánrů a moderátor Leoš Mareš, doprovod obstará multižánrové uskupení Epoque Orchestra s dirigentem Janem Kučerou. O celkovou vizuální koncepci se stará Michal Caban. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz podotýká, že show rozhodně nebude šokující, ale že nebude ani konzervativní. Hlavnímu sólistovi vyjadřuje úctu jako interpretovi i jako milému člověku. A moc pěkně uvažuje o operním žánru – pokud na operu společnost má, není to podle něj tak špatné…

Na pódiu bude docela pestrá společnost, že…?

Velmi pestrá. Jan Smigmator, Kateřina Kněžíková, Tomáš Klus, vokální soubor Skety, Dagmar Pecková, Ondřej G. Brzobohatý a pochopitelně Adam Plachetka… A musím říci, že čím více se koncertu věnuji, zkoušíme i s tanečníky, tím více se nám ta různorodost líbí. Zvláště v tak nádherné interpretaci.

Postavil před Vás koncert, v němž se vedle sebe potkávají osobnosti různých hudebních žánrů, nějaké zcela jedinečné úkoly?

Naopak, je to výzva, jak koncert dramaturgicky poskládat. A když se držíte hudby, jde to téměř samo. Ale po pravdě, na začátku byl nějaký záměr od Adama Plachetky a spolupořádající agentury Camerata. Ten jsem pak trochu upravil, pak jej trochu „upravil“ zdravotní stav některých interpretů a nakonec předvánoční schůzka s hlavním interpretem a s moderátorem Leošem Marešem s programem zcela zatočila…

Koncert se jmenuje Bez mantinelů. Pokud bychom je viděli jako obvyklou přehradu mezi jevištěm a hledištěm, tak čím vším se bude ta pomyslná hranice překračovat?

Ne, ne. Bez mantinelů je myšleno bez přehrady mezi hudebními žánry, hosty, atmosférou. V žádném případě ne mezi diváky a účinkujícími. A tím překročením výše uvedeného je prostě široký záběr, a myslím i velké srdce, Adama Plachetky. Je to prostě kvalitní most!

K jakému řešení jste sáhl? Opulentnímu, nebo minimalistickému? Konzervativnímu, nebo šokujícímu?

Doufám, že adekvátnímu. Ano, jsme v O2 aréně, která se chová jinak než klasická koncertní síň, takže minimalistické to být nemůže. Rozhodně to nebude šokující, ale ani opulentní či konzervativní. Chtěl bych, aby to bylo prostě hezké, milé a otevřené těm, co chtějí vnímat hudební i obrazovou krásu.

Může se publikum těšit na velká překvapení?

Pokud jde divák pouze na Adama Plachetku, tak bude jistě překvapen množstvím hostů i hudebních žánrů, ale také zajímavě řešenou projekcí a choreografickou složkou, jak jsem už zmínil. A během večera zazní i světová premiéra skladby Ondřeje G. Brzobohatého „Tóny“, kterou zazpívá společně s Adamem Plachetkou.

A nebo spíše jen nenápadně sloužíte protagonistovi koncertu… a vzbuzení hlavního dojmu necháváte na něm samotném, na jeho hlasu a projevu?

Přestože jsem na předchozí otázku odpověděl, jak jsem odpověděl, tak je pravdou, že jsem k celému projektu přistupoval s pokorou, že hvězda svítí sama a není třeba ji více nasvětlovat. Ale v tak velkém prostoru i hvězdu nasvítit musíme, i když? Otázkou jste mě inspiroval k tomu, že zvažuji, jestli Adama Plachetku nenechám zpívat jen v temné aréně. Dokážu si to představit.

Stavíte zde vědomě mosty mezi žánry?

Pravděpodobně ano, ale moc to neřeším. Mám totiž od svého mládí jednu zkušenost, která mě v tomto směru dost zformovala. Měl jsem to štěstí, že jsem v roce 1985 spolu s mým bratrem stopnul na silnici ve Švýcarku ženu, která si v autě pouštěla neuvěřitelnou rozhlasovou stanici, u nás v té době, ale ani dnes, naprosto nevídanou. Z etéru se ozývala vedle sebe, za sebou, vážná hudba, country, pop, jazz, blues, rock… a ono to fungovalo. Tedy asi pro posluchače, kteří mají široký záběr, a díky hudebnímu dramaturgovi, který to uměl za sebou dobře poskládat.

Jaký vliv mívá na vyznění koncertů sál, místo, prostředí… ve kterém se odehrávají?

Zcela zásadní. Ostatně, obecně se u jakýchkoli projektů ptám, kde se mají odehrát, protože prostředí jednoznačně dojem ovlivňuje. Program, který bych připravil například pro Rudolfinum, bych si do O2 arény netroufl přenést.

A jaký vliv scénografie, režie…?

Neděláme příběh nebo představení, nýbrž koncert. A tomu musí vytvořit scénografie funkční prostředí. A tak je ve vrstvách. V popředí všeho je hlavní interpret, pak úžasný dirigent Jan Kučera, skvělý Epoque Orchestra a v zadním plánu je široká platforma pro tanečníky. A za tím vším zmiňovaná projekce, která je významným prvkem režie.

Jak vnímáte Adama?

Moje první pracovní setkání s Adamem Plachetkou se uskutečnilo na projektech „Pocta Jarmile Novotné“ v roce 2014 na zámku v Litni a v roce 2017 v Rudolfinu. Pochopitelně jsem už dávno věděl, že Adam Plachetka je mistr svého oboru, ale na těchto koncertech jsem zjistil, že je i velmi milý a otevřený člověk. Proto jsem nabídku od hudební agentury Camerata přijal s nadšením.

Opera ve sportovní hale…?

Odpověď na tuto otázku nevztahuji k našemu projektu, ale obecně. Pak odpovídám klidně ano, opera je velká věc, realizuje se v exteriérech, na jezerech, v horách, dokážu si představit, že se jednou bude odehrávat i ve vesmíru… Obecně vnímám operu jako nadstandard umění. Pokud na ni společnost má, není to tak špatné.

Říkává se, že hudba je jenom jedna. Je to i Váš názor?

Přeci dvě? Dobrá a špatná…

—————–

ZDE čtěte rozhovor s dirigentem večera Janem Kučerou.

Foto: Archivy Michala Cabana, Adama Plachetky a KlasikyPlus, Zdeněk Chrapek