„Snažíme se, aby výsledkem bylo komplexní divadlo. Aby od sebe svět hudby a svět divadla nebyly odtržené.“

„Liberecká opera je má domovská scéna a já k ní cítím velkou zodpovědnost. Těšilo by mě, kdyby si Liberec Leoše Janáčka zamiloval.“

„Jako kdyby nám Janáček v Lišce Bystroušce dopřával jakýsi druh terapie.“

Poslední operní premiérou roku 2019 jsou v Liberci Příhody lišky Bystroušky. Poprvé se hrají dnes a v neděli. Režisérka inscenace Linda Keprtová v rozhovoru pro portál KlasikaPlus uvažuje o důvodech nadvlády režisérů v některých zahraničních operních projektech a o své vlastní práci pro divadlo. Protože na počátku ledna soubor hostuje v Praze na festivalu Opera, tak odpovídá také na otázky týkající dvou aktovek Sergeje Rachmaninova, které před rokem nastudovala a s nimiž liberečtí do metropole pojedou. Ale hlavně se zamýšlí nad Leošem Janáčkem a nad tím, jestli jeho příběh už nezestárl, nebo jestli je naopak ještě stále tak moderním skladatelem.

Divadlo F. X. Šaldy upozorňuje diváky, že představení je do dvanácti let nevhodné. Opravdu?

Představení může dozajista zhlédnout i dětský divák, v podstatě jako skoro každou operu, ale přece jen u Lišky Bystroušky mohou někteří předpokládat, že jdou se svými ratolestmi na pohádku, a proto jsme raději, preventivně, napsali ono upozornění. Aby diváci nebyli tolik překvapeni, že to pohádka tak úplně není… Před samotným zkoušením jsem velmi přemýšlela o tom, co znamená Liška Bystrouška jak pro nás, tak především pro samotného Janáčka. Osobně se domnívám, že jde o jeho dílo bilanční. O operu, ve které shrnuje celý svůj život, popisuje lidské charaktery a osudy. A především vykresluje „obyčejné věci člověka“.

Jde tedy ve vašem vidění o jakési podobenství?

Ano! Děkuji za to přesné pojmenování.

Vy se v jednom textu zaobíráte tím, jestli Janáček po téměř sto letech od premiéry už nezestárnul. Ono se to ale dá otočit, protože pro mnohého diváka ještě stále platí paradox, že Janáček i po sto letech je ještě stále hodně moderní. Stárnutí se u něj asi opravdu nemusíme bát…

Máte pravdu, že pro řadu lidí je Janáček trochu nestravitelná muzika. I já se s tím názorem často potkávám. A ve svém textu píšu, že Janáček nikterak nezestárnul. To je zkouška, kterou si musí projít každý tvůrce, každé umělecké dílo.

Vede vás tenhle stále existující předsudek, totiž že Janáček je moc moderní, k tomu, jak operu promýšlíte? Chcete Bystroušku i proto podat takovým způsobem, aby podobné obavy mizely?

Přiznám, že takové ambice mnou necloumají. Na druhou stranu, liberecká opera je má domovská scéna a já k ní cítím velkou zodpovědnost, ať už z pozice režiséra, nebo z pozice dramaturga. A těšilo by mě, kdyby si Liberec Leoše Janáčka zamiloval.

V Liberci už se Bystrouška dlouho nehrála?

Poslední inscenace měla derniéru v roce 2004.

Jak jste vlastně v Liberci dlouho vy sama?

V dubnu tomu budou čtyři roky, kdy jsem v liberecké opeře ve stálém angažmá. Předtím jsem se se souborem potkávala pohostinsky, mou první režií zde byl Massenetův Don Quichotte, který byl mou první „opravdovou“ operní režií v profesionálním divadle.

Od té doby jste režírovala větší část libereckých inscenací.

To určitě ne, dělám průměrně jednu až dvě inscenace do sezóny. Bystrouška je v Liberci mou inscenací v pořadí devátou.

Vy jste v Liberci také režírovala jednoaktovky Francesca da Rimini a Lakomý rytíř, dvojici oper Sergeje Rachmaninova. (Dvakrát do pekla se Sergejem Rachmaninovem). Soubor s nimi jede na festival Opera 2020 do Prahy, vystoupí 5. ledna na scéně Národního divadla. Jak na ten úkol vzpomínáte? Nebyl úplně obvyklý, že?

Projekt „Rachmaninov“ byl pro mě osobně, a troufám si říct, že pro celý soubor, velkou výzvou. Zdánlivě rozdílná témata se spojila v jeden večer, v jeden příběh, to se člověk přemýšlení nevyhne… Víte, já ale obecně po premiéře pokaždé zapomenu na všechna úskalí. Během zkoušení se vždy dostanu do fáze, kdy si říkám, že je to nejtěžší úkol, který mě potkal. A pak uplyne nějaký čas a všechno je jinak a já vzpomínám jen na to dobré. A s Liškou jsem teď před premiérou právě v této fázi, kdy mi chybí jakýkoliv nadhled, kdy si na něj musím přirozeně počkat.

Uvažujete nad tím, jestli pražské publikum Rachmaninovovy opery přijme, nebo nepřijme?

Já tyhle obavy takto neprožívám. Vždycky, když se inscenace přenáší do jiného divadla, není to příjemné, protože se jedná o jiný prostor, o jiné technikálie. A jaké budou reakce publika – nejsem si jistá, jak moc je pražské publikum jiné, než liberecké, a jaký typ diváka vlastně do Národního divadla přijde.

Rachmaninov napsal dvě docela temné opery. Vyhovují vám?

Asi ano. V temnotě se dokážu orientovat.

Liška Bystrouška takhle temná není…

Ne, to není. Práce na ní byla také pochopitelně jiná. V Lišce se musíte prokousat vrstvami, tématy a hlavně – Liška se od jiných oper, ale snad je to i typický znak pro Janáčka, vyznačuje tím, že nezpracovává velké, monumentální téma, často málo pravděpodobné. Liška mluví o „obyčejných věcech člověka“. A když říkám „obyčejné“, myslím tím „důležité“ věci člověka. A to je na Lišce to podstatné, důležité a pro mě osobně dojemné. Když jsem s ní každý den, stále a intenzivně, připadá mi, jako kdyby nám Janáček dopřával v Lišce Bystroušce jakýsi druh terapie.

Takže vlastně nejde o to, jestli je Bystrouška pohádka, jestli je pro děti. Je to hlavně opera docela hodně vážná, viďte?

Ano, v Lišce se objevují vážná a důležitá témata. Důležitá proto, že se s nimi v našich životech potkáváme denně. Mluví o lásce, o lásce v různých podobách. Mluví také ale i o svobodě a o malém českém člověku, který se dokáže přizpůsobit raz dva.

Své inscenace v Liberci připravujete vždy s panem šéfdirigentem Martinem Doubravským. Pracujete ve shodě?

Snad ano. V tuto chvíli společně připravujeme devátou inscenaci, myslím, že to je trochu znát: víme, co od sebe čekat. Vždy spolu o inscenaci hodně mluvíme, Martin je můj první dramaturg, protože spolu rozebíráme konkrétní charaktery, konkrétní situace; a snažíme se, aby výsledkem bylo komplexní divadlo. Aby od sebe dva světy, tedy svět hudby a svět divadla, nebyly odtržené, ale aby spolu naopak přirozeně komunikovaly.

Aby pan dirigent nemusel říkat, že se raději nahoru na jeviště nedívá, když diriguje.

Nebo aby nemusel říkat: tuto část zpívejte lyricky, když já to mám postavené dramaticky, a naopak – zjednodušeně řečeno… Teď ale samozřejmě mluvíme o nějakém ideálním stavu.

Dáváte liberecké opeře styl a směr?

Tohle asi nedokážu sama za sebe říci, ale vím, že jde v mém životě o zásadní etapu.

Já se vlastně ptám, jestli v těch devíti společných inscenacích vnímáte nějaké společné znaky, nebo jestli je každé dílo tak jiné, že nemá smysl hledat váš režijní rukopis.

Inscenátor se v díle vždycky nějak projeví, tomu se nevyhne. Asi nějaký rukopis mám, alespoň pokud něco slýchávám od druhých, ale sama se takto nedokážu a vlastně ani nechci charakterizovat.

V současnosti se často hovoří o tom, že režiséři příliš vládnou opeře, hovoří se o svévoli, o režisérismu. Měl by mít režisér velkou svobodu?

Tak v liberecké opeře režiséři určitě nevládnou… Ale obecně jde myslím o docela logickou reakci, protože operní forma se v určitém období od divadla jaksi distancovala, rezignovala na něj. A já myslím, že když se nacházíme v nějakém extrému, přirozeně se přechází do extrému druhého. Zároveň se ale stále setkávám s klišé, že v opeře se nedělá to a ono, že na operu už je toto moc, že opera musí být přece krásná a ušlechtilá… Ano, to všechno opera může být. Ale také nemusí.

Hovoříte takhle proto, že se sama snažíte o operu jako divadlo?

Operu vnímám jako hudebně-dramatický žánr. Chytří muzikologové ji takto pojmenovali – a tím myslím dali nám inscenátorům docela jasný návod.

Foto:  Archiv Divadla F. X. Šaldy, Fb L. Keprtové