„Pokud chceme pochopit například gregoriánský chorál, musíme zkoumat byzantskou hudbu.“

„Je obdivuhodné, jak Bohuslav Martinů přijímá vlivy byzantské hudby, ale neztrácí přitom svůj jazyk…“

„Sakrálnost je nedílnou součástí a potřebou každého člověka, ať už je vědomá, či nevědomá. A chce ji uspokojit.“

Název festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos můžeme přeložit jako “starobylá krása”. Pro upřesnění se uvádí, že “v pojmosloví svatých otců východní křesťanské církve znamená archetypální neboli původní krásu, tedy krásu, kterou spatřil člověk v ráji a kterou sám po stvoření měl”. Přičichnout k této kráse můžeme i během letošního, opět pestrého programu. V nabídce jsou od 2. do 10. října koncerty z duchovní hudby v rámci pravoslavné bohoslužby, koncerty demonstrující vlivy byzantské hudby, a to i v díle Bohuslava Martinů, koncert, který připomíná přínos a vztah významného českého sbormistra Miroslava Košlera k pravoslavné hudbě, nebo večer s lidovou hudbou, která i přes svůj světský nádech nezapře inspiraci v hudbě sakrální. Mezi účinkujícími jsou například Philokallia Ensemble, Pražský smíšený sbor nebo sbor Piccolo coro, Pražský mužský komorní sbor, kyperský soubor Santouto, významný protopsaltis Grigorios Anastasiou a další. Nechybí projekce, výstavy a přednášky. Na své si tak mohli a mohou přijít skladatelé, nadšenci pro duchovní (a to nejen) pravoslavnu hudbu, laická veřejnost i odborníci. Umělecký vedoucí festivalu, dirigent a skladatel Marios Christou v rozhovoru pro portál KlasikaPlus vypočítává, jaké jsou stěžejní body letošního ročníku a myšlenky, které může přinést, a hovoří o tom, jak byzantská hudba ovlivňuje nás, obyvatele střední Evropy. Jak říká, je nám bližší, než si často myslíme.

Jak se Řek z Kypru ocitne v Praze? Učarovala vám okamžitě, nebo jste si k ní hledal déle cestu během studií, abyste v ní nakonec zůstal žít?

Do Prahy jsem se zamiloval ihned, žádnou cestu jsem hledat nemusel a děkoval jsem Bohu! Jednak je to tím, že Praha je opravdu krásná. A z rodinných důvodů jsem se na Kypru hudbě nemohl věnovat profesionálněji, takže pro mě znamenala uskutečnění mého snu.

Neměl jste hudební kořeny v rodině, které by vaši touhu podpořily?

Ze strany mého tatínka, který zemřel, když mi bylo šest, ano; hrál na kytaru. A dědeček, který později vstoupil do kláštera v Palestině, hrál na housle a zpíval v kostele (psaltis). Byly tam tedy geny, nebyl však prostor k jejich vývoji. Proto jsem byl moc rád, že jsem na pedagogické fakultě UK mohl studovat klavír, dějiny hudby a další předměty hudebního vzdělání, které mi daly základ. Poté jsem pokračoval na konzervatoři v oboru dirigování a kompozice, v jejímž studiu jsem pokračoval na Hudební fakultě AMU.

Festival pravoslavné hudby Archaion Kallos od roku 2010 úspěšně šíří povědomí o byzantské a pravoslavné hudbě. Tyto pojmy se asi někdy zaměňují, i když se ovlivňují. Mohl byste načrtnout jejich význam?

Pravoslavná hudba není jen byzantská hudba. Je to asi jako s katolickou hudbou, která je sama o sobě také širokým pojmem, zahrnujícím gregoriánský chorál, Notredamskou školu, epochu Ars Nova, vrcholnou vokální polyfonii včetně Palestriny a tak dále. Byzantská hudba je tedy v podobném principu součástí pravoslavné hudby, důležitou, ale je jen jednou z mnoha vlivných tradic.

V programech máte vždy široký výběr od duchovní po lidovou hudbu. Co mohou českému posluchači dát a jak ho obohatit?

V rámci festivalu bychom chtěli opět představit široké spektrum pravoslavné hudby a každá z jejích tradic nás může obohatit jinak. Jednou z nich je byzantská hudba. Ti, kteří poukázali na její význam, což byl například geniální muzikolog Egon Wellesz, dokázali, že jde o nedílnou součást evropské kultury. A nejde pouze o obohacení, ale dokonce o nutnost. Pokud chceme pochopit například gregoriánský chorál, musíme zkoumat byzantskou hudbu. Gregoriánský chorál je ovlivněn byzantskou hudbou a modalita G CH používá řeckou terminologii. Dále jsou zajímavé mezinárodní vlivy a „dialogy“. Například jak italská hudba sedmnáctého a osmnáctého století ovlivnila ruskou hudbu, v ní to byl skladatel Maxim Berezovskij, jehož jazyk je velmi podobný Myslivečkovu. Nebo později Rachmaninov a jeho Celonoční bdění a Liturgie svatého Jana Zlatoústého, kde můžeme vnímat setkání ruského, pravoslavného ducha a toho našeho, středoevropského. A další dimenzí je soudobá hudba. Na koncertech festivalu, které jsou ovlivněny hesychasmem (pravoslavným mystickým směren) a na kterých zní kombinace elektroakustické a byzantské hudby, jsou právě tím obohacením, o kterém jsem prvně mluvil.

Těmi “nejsledovanějšími” koncerty budou asi dva, Pocta Miroslavu Košlerovi, který měl vztah k pravoslavné hudbě, a Byzantská hudba Bohuslava Martinů, v souvislosti s objevem, týkajícího se opery Řecké pašije…

Neřekl bych úplně, že by nějaký koncert byl sledovanější a některý méně. Každý koncert je jiný a má jinou cílovou skupinu a zájemce. Ale ano, tento rok se zaměřujeme na Martinů v souvislosti s jeho výročím šedesáti let od jeho úmrtí a uvedeme jeho hudbu z opery Řecké pašije. A co se týče onoho „objevu“… Napsal mi pan Jaroslav Mihule, odborník na dílo a život Bohuslava Martinů, že by se za mnou rád s něčím zastavil. Krátce po setkání mi dal mi do ruky originální rukopis Martinů s byzantskou hudbou s tím, že si jej mohu prostudovat. Bylo jasné, že se jedná o zdroje a přípravu k práci na této opeře. Nevíme, kdo s těmito zdroji propojil Kazantzakise, autora románové předlohy k opeře, který je poskytl Bohuslavu Martinů, ale jisté je, že to musel být vynikající odborník na byzantskou hudbu. Zápis je velmi pečlivý včetně ornamentiky a mikrointervalů. Rukopis má význam pro muzikology, zabývající se dílem Martinů, i pro muzikology, zabývající se byzantskou hudbou. Jedná se také o svědectví toho, jak se interpretovala byzantská hudba v padesátých letech dvacátého století, kdy Martinů Řecké pašije komponoval.

Co tedy na tomto koncertě uslyšíme?

Rád bych podotkl, že skladby zazněly v rámci festivalu Archaion Kallos už v roce 2017, na výročí úmrtí Nikose Kazantzakise. Zazněly původní nápěvy z rukopisu Martinů v podání protopsaltise Achillease Chaldaiakise. Víme, že se Martinů po těchto nápěvech sháněl. Nyní ale díky rukopisu víme určitě, že je získal. Jedná se o doslovné citace, které hrají velmi důležitou formotvornou roli v opeře. Rukopis ještě čeká na detailní studium, rozhodně si ho zaslouží, protože přímo ovlivňuje nebo by mohl ovlivňovat interpretaci, kdyby tyto poznatky měly širší dosah.

Víme tedy díky tomu, že se Martinů věnoval podrobnému studiu pravoslavných hymnů a teorii řecké hudby, snažil se je nasát, pochopit a použít. Řecké pašije zpracovávají mimo jiné téma migrace, které se jistě Martinů dotýkalo v jeho životním osudu…

Osobně si myslím, že dílo není o migraci. Ano, je to současné téma, ale jeho myšlenku bych spíš vyjádřil onou větou „Pane Bože, kde jsi?!“. Připomíná mi to Žert Milana Kundery, ve kterém zaznívá myšlenka „živote, proč je to tak?“ Je to pochopitelné, Kundera vyrůstal v ateistickém ovzduší. Zde můžeme najít právě analogii u Kazantzakise. Ten velmi provokoval pravoslavnou církev a psal proti ní, ale odborné studie zároveň říkají, že snad neexistuje řecký spisovatel, který by se více zabýval Bohem. Je to jako by dítě mělo špatný vztah s otcem, což ale potvrzuje existenci otce, který ho poznamenal… Z mého subjektivního pohledu je tedy Kazantzakisův román a předloha k Řeckým pašijím spíše o tomto tématu, i když migrace je jeho součástí a propojuje se s aktuálním děním současného světa.

Je ponor skladatele do problematiky příkladem úsilí poznat a zpracovat neznámé, aniž bychom ztratili identitu vlastní kultury?

To je velmi zajímavá otázka. Martinů v opeře zpracoval řecký tropar „Spasiž bože lid svůj“. Ten je postaven na jednom principu v původním hymnu, který je typický pro první modus byzantské hudby. Martinů tento princip použil a nikdo z odborníků byzantské hudby, se kterými jsem mluvil, však tento hymnus nerozpoznal. Martinů tento princip přijímá, přetváří a podává ho „á la Martinů“. Ano, je obdivuhodné, jak přijímá vliv byzantské hudby, ale neztrácí přitom svůj jazyk… A to je obecně základem komunikace. Musíme přijmout, pochopit – a přitom neztratit svou osobnost.

Globalizace a prolínání kultur nadhazují otázku na poli umění. Jaké jsou možné důsledky tohoto fenoménu v hudbě? Neberou například překlady liturgického jazyka byzantské hudby- řečtiny její jistou osobitost a typického ducha?

V mých mladých letech se o tom hodně mluvilo, o globalizaci a jeho vlivu, říkalo se, že dost možná národní identitu ztratíme. Ale když se podíváme kolem sebe, tak zjistíme, že to není možné. Jsou tu asi nějaké tendence, aby se vše propojilo, ale něco proti tomu bojuje a je to lidská přirozenost. A co se týče překladů liturgického jazyka řečtiny, je to trochu jiná dimenze. I když nejsem filolog, v případě jeho překladů do češtiny si myslím, že čeština dokáže velmi přesně vyjádřit teologické pojmy a liturgické texty, například české překlady ze starořečtiny jsou trefnější, než kdybychom je překládali do moderní řečtiny.

Martinů tedy svou poslední operou propojil českou a byzantskou hudbu. A byzantská hudba je sama o sobě takovým mostem mezi Evropou a Asií. Cítíte vy jako svůj úkol být prostředníkem mezi dvěma kulturami? Je to i důvod, proč jste zůstal v Praze?

Nebylo to přímo důvodem. Studoval jsem tu, nabídli mi práci v chrámu, vyplynulo to přirozeně a nepřemýšlel jsem o tom. Říká se, že Praha nebo Česká republika stojí mezi Východem a Západem. Z mého pohledu je střední Evropa Západ, což dokazuje i hudba… Avšak Řecko je právě tou zemí, která se nachází mezi Východem a Západem, můžete slyšet pravoslavnou hudbu v kostelích, ale všude na Kypru i muezziny. Most jako takový je přirozenou součástí nás, naší kultury a hudby. Stejně jako mé působení v Praze. Necítím to jako rozhodnutí, ani jako úkol nebo cíl, ale jako osud.

Jak už jsme zmínili, každý rok – od roku 2016 – je závěrečný koncert festivalu Archaion Kallos věnován hudbě inspirované hesychasmem, pravoslavným mystickým směrem. Loni jsem si z něj odnesla velmi hluboký a dojemný prožitek. Při něm mi vyvstala myšlenka, že bychom měli více vyhledávat duchovno a že tak my Češi činíme málo…

Myslím si, že je to opět antrolopologická záležitost, ne národnostní. Každý člověk má různé potřeby, fyzické či duchovní. Krásně to ve svých myšlenkách vyjádřil Ross Daly, irský hudebník, specializující se na hudbu východu, hráč na krétskou lyru. Sakrálnost je nedílnou součástí a potřebou každého člověka, ať už je vědomá, či nevědomá; a chce ji uspokojit. A bude jí nějakou formou vyjadřovat. Myslím, že Češi také tuto potřebu mají. A konkrétně z hudby mohu zmínit z našich současných skladatelů Slavomíra Hořínku, Jana Trojana, Martina Klusáka nebo člověka, který mi zprostředkoval silné mystické zážitky, skladatele Miloslava Kabeláče… Ti všichni a mnoho dalších to měli nebo mají a hledají.

Daří se festivalu přiblížit českým uším řecko-byzantskou hudbu? Nebo je pro nás stále spíše orientální, vzdálená?

Tato otázka mi připomíná první koncert festivalu, který se konal v roce 2010 a představil byzantskou hudbu, možná vůbec poprvé v Čechách, spolu s řeckým souborem Psaltikis Diakonoi. Pamatuji si do dneška reakci publika. Po koncertě nám přišli někteří lidé pogratulovat a měli slzy v očích. Říkali, že poprvé v životě slyšeli tak silnou duchovní hudbu. Jiní nám řekli, že si s tímto koncertem uvědomili, že tato hudba je ta „pravá liturgická hudba“, ta nejvhodnější pro liturgii. Přišli ale i tací s myšlenkou, že se jim to nelíbilo, hlavně pěvecká technika, ornamenty, intonace a tak dále. A toto všechno platí i obecně: byzantská hudba často oslovuje velmi silně české publikům, a také je velmi zajímavá z hlediska „řemeslného“ pro české skladatele, muzikology a podobně. Byzantská hudba však nemůže oslovit každého. Jsou i lidé, kteří říkají, že je jim to stále vzdálené.

Foto: Marios Christou, archiv festivalu Archaion Kallos, Martin Pilpach, Petr Omelka