„Snažím si představit, jak by asi Bach hrál své skladby na moderní klavír.“

„Celý program mého recitálu je koncipován jako kontrast světla a temnoty v dílech tří mistrů.“

„Asi půl roku půstu od Chopinovy hudby šlo vydržet, pak jsem to vzdal.“

V kalendáři Marka Kozáka figurují v nadcházejících měsících klavírní i varhanní recitály, protože paralelně udržuje v běhu dráhu hráče na oba nástroje. Cestuje do Olomouce a do Zlína, vrací se na rodné Ostravsko, ale letí také do Alžíru. Úplně nejdřív ho však v pondělí čeká sólové vystoupení v Anežském klášteře v Praze, kterým začíná další sezona tamního cyklu recitálů „Hybatelé rezonance“ pořádaných pod hlavičkou výrobce klavírů C. Bechstein. Marek Kozák koncipoval program koncertu jako hold Johannu Sebastianu Bachovi a k tomu i jeho pozdějším obdivovatelům z řad komponujících interpretů – Ferrucciu Busonimu a Sergeji Rachmaninovovi. Na Francouzkou suitu tak navazují dvě odlišné transkripce Bachových houslových skladeb, v druhé polovině představí pak sólista oba autory přepisů Bachovy hudby prostřednictvím jejich vlastních skladeb. V rozhovoru pro KlasikuPlus se Marek Kozák mimo jiné dotýká způsobů interpretace staré hudby, pojmu česká klavírní škola i svého vztahu k Chopinově hudbě a k tvorbě Johanna Sebastiana Bacha.

Jste také obdivovatelem Bacha?

Samozřejmě. Bachova hudba mne provází neustále a nepřestává mne překvapovat svou nadčasovostí.

Vymezujete se u moderního klavíru proti poučené interpretaci a dobovým nástrojům či jejich kopiím?

Není mým zvykem se bez důvodu vymezovat. Pojem historicky poučené interpretace je velmi složité téma a u klavíru to platí dvojnásob. Proměna klávesových nástrojů od doby Bachovy je obrovská. Hrát jeho díla na dobové nástroje či jejich kopie, nebo na moderní klavír, znamená dvě naprosto odlišné interpretace. Snažím si představit, jak by asi Bach hrál své skladby na moderní klavír. Nakonec člověk stejně zjistí, že je důležité, jakým způsobem interpretace promlouvá k posluchačům, než jestli je historicky poučená.

Spojení jmen Bach – Busoni z různých úprav známe. Jakou spojnici pro svůj recitál nacházíte v případě Sergeje Rachmaninova?

Chtěl bych publiku představit vedle Bacha také jeho velkého obdivovatele Ferruccia Busoniho, jehož transkripce jsou velmi známé. Podstatně méně známé jsou ovšem transkripce od Sergeje Rachmaninova, jejichž kompletním nastudováním a nahrávkou se budu zabývat v rámci svého doktorského studia, které letos zahajuji na AMU. Suita z Bachovy houslové Partity E dur, kterou Rachmaninov sám prováděl na svých recitálech, tvoří jakési projasnění po temné Chaconne d moll v Busoniho úpravě. Celý program mého recitálu je koncipován jako kontrast světla a temnoty v dílech těchto tří mistrů.

Poznamenala Vás účast na Chopinově soutěži v kombinaci s vlivem Vašeho učitele Ivana Klánského větším příklonem k Chopinově hudbě?

Poznamenala je slabé slovo. Chopin patří stále k mým nejmilejším skladatelům. Měl jsem období, kdy jsem si po soutěži ve Varšavě jeho díla nějaký čas zakazoval, protože jsem si byl vědom svého „dluhu“ vůči ostatním autorům. Asi půl roku půstu od jeho hudby šlo vydržet, pak jsem to vzdal. Nicméně svůj dluh vůči ostatním se snažím postupně splácet a věnuji se intenzivně studiu skladeb dalších mistrů. V tom je bohatství klasické hudby úžasné a dá se říct nekonečné. Stále je co objevovat…

Existuje něčím typická česká klavírní škola? Nebo jsme byli a nadále jsme pod vlivem školy ruské?

Typicky česká klavírní škola byla záležitostí spíše devatenáctého století a první poloviny dvacátého století – postavy jako Proksch, Smetana, Hoffmeister, Mikeš a hlavně později Kurz… Dnešní česká klavírní škola je syntézou mnoha světových vlivů, z nichž nejsilnější je nepochybně vliv ruské klavírní školy. Tento vliv zajisté „zpečetila“ svým působením v Praze Valentina Kameníková, čímž se dostáváme do současnosti. Mnoho z jejich žáků, včetně mého profesora, Ivana Klánského, působí v Praze dodnes.

Řešíte, na jaký hrajete nástroj? Nebo se přizpůsobíte, případně využijete dané přednosti, aniž byste nějak víc prožíval značky a výrobce?

V momentě, kdy sedím za klavírem na koncertě, mi nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit. Vždy se snažím s daným nástrojem co nejvíce „skamarádit“. Ne vždy se totiž podaří, že má člověk k dispozici bezchybný nástroj. V momentě, kdy začne klavírista hrát, je potřeba, aby zapomenul na všechny jeho případné nedostatky a nenechal se ničím rozptýlit.

Jste teď v nějakém bodě. Jak ho pro sebe pojmenováváte? Konec etapy vzdělávání? Nebo začátek?

Nedávno jsem nad touto otázkou sám přemýšlel. Rozhodně bych svůj aktuální stav nenazýval, že jsem na konci etapy vzdělávání. Myslím, že se člověk nesmí nikdy přestat vzdělávat. Vnímám to spíš jako začátek hledání své vlastní cesty. Musím říct, že jsem měl vždy v životě obrovské štěstí na své profesory i lidi, kteří mne ovlivnili a inspirovali.

Začal jste učit. Berete si z toho něco i pro sebe?

Už dva roky působím na Gymnáziu a hudební škole hlavního města Prahy a moc mne to baví. Mám totiž v životě štěstí nejen na své profesory a lidi kolem sebe, ale taky na své studenty. Jsem rád, že s nimi můžu sdílet svůj pohled na hudbu. Výhoda pedagogické činnosti je mimo jiné také v tom, že si člověk sám tříbí své názory.

A co dál?

Jak jsem zmínil v úvodu rozhovoru, letos nastupuji ke studiu doktorského programu na HAMU v Praze. Ve své disertační práci se budu věnovat hlouběji problematice interpretací transkripcí Sergeje Rachmaninova, které plánuji kompletně natočit. Vedle dalšího studia mne čeká řada koncertů. Budu hrát hudbu, která mne těší, a přeji si, aby i potěšila moje posluchače. K tomu částečný úvazek na Gymnáziu a hudební škole hlavního města Prahy a moji studenti. Co více si můžu přát…?

—

Kozákovým učitelem je Ivan Klánský, spojovaný s interpretací Chopinovy hudby. Pětadvacetiletý interpret sám v životopise zmiňuje vedle vítězství v Evropské klavírní soutěži v Brémách a vedle druhého místa v soutěži Pražského jara i účast v semifinálovém kole uznávané chopinovské soutěže ve Varšavě. A letos se dostal mezi finalisty prestižní Busoniho klavírní soutěže v italském Bolzanu.

Foto: archiv M.Kozáka