„To, co před dvaceti lety hráli soutěžící ve třetí kategorii, se dnes hraje v kategorii druhé.“

„Pokud bude Daniel Matejča dále takto pokračovat a eventuálně časem zkusí studium někde v cizině, může se stát špičkou další generace.“

„Organizační výbor Kocianovy soutěže dává všem zúčastněným velkého plyšáka – a z toho mají všichni největší radost.“

Pavel Hůla, poslední desetiletí každým rokem na jaře předseda poroty Kocianovy houslové soutěže, je s Ústím nad Orlicí spjat vlastně už celé půlstoletí – byl v ní jako začínající malý houslista úspěšný v první polovině šedesátých let. Nyní se vyjadřuje k letošnímu již uzavřenému 61. ročníku i k úrovni účastníků v posledních letech, uvažuje o odkazu slavného houslisty Jaroslava Kociana a oceňuje úlohu Pavla Šporcla jako uměleckého ředitele festivalu Kocianovo Ústí a patrona mezinárodní soutěže. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus se Pavel Hůla také vrací k pětatřiceti letům stráveným u prvního pultu Kocianova kvarteta, připomíná několik let v Pražákově kvartetu i působení v čele orchestru Praga Camerata. S ním právě odjel na zájezd do Španělska.

Kolikátým rokem jste byl v porotě? Kolikrát jste ji vedl?

Do poroty KHS jsem byl poprvé pozván Ivanem Štrausem v roce 2003. Od roku 2009 jsem předsedou poroty, s velkou úctou ke svým předchůdcům Ivanovi Štrausovi a Václavu Snítilovi, který byl předsedou plných pětadvacet let.

Vnímáte za tu dobu vývoj soutěže? 

Vývoj soutěže je poměrně znatelný, na Kocianku přijíždějí opravdu jen ti nejlepší. Je to poznat i na náročnosti repertoáru. Například to, co před dvaceti lety hráli soutěžící ve třetí kategorii, se dnes hraje v kategorii druhé. Každý rok stoupá počet zahraničních účastníků a počet zúčastněných zemí.

Vzbuzuje vyváženou mezinárodní pozornost?

Určitě vzbuzuje. Je to také dáno tím, že je možné sledovat přímý přenos ze všech soutěžních dnů na webových stránkách KHS. Ve svém logu proto má i „soutěž, která překračuje hranice“.

Je ještě živé Kocianovo jméno?

Kocian měl smůlu, že koncertoval v době, kdy nahrávání bylo teprve v plenkách. Takže se skoro nic z jeho nahrávek nedochovalo. Existuje jen pár snímků ze začátku dvacátého století. Ale rád vypravuji historku s houslistou Riccim. Setkali jsme se s ním v anglickém Dartingtonu, kde jsme měli s Kocianovým kvartetem kurzy. Přijeli jsme do hotelu a v recepci seděl slavný Ruggiero Ricci a čekal na taxi. Řekl jsem kolegům, že se mu půjdeme představit a rychle jsem v hlavě spřádal myšlenky, co říci – a především něco o Kocianovi. Šli jsme za ním, řekli, že jsme z Prahy – často v Praze vystupoval –  a on okamžitě vstoupil do mé řeči a vychvaloval Kociana a jeho málo početné nahrávky, které ale znal. Zároveň mluvil velmi příznivě o naší houslové škole, což nás samozřejmě potěšilo…

Jaká byla letošní úroveň?

Úroveň Kocianovy soutěže je každým rokem velmi dobrá, podmínky jsou poměrně náročné, takže přijíždějí opravdu jen ti nejlepší. Během soutěže prakticky nezazní slabý výkon. A v letošním roce k mému překvapení, kdy jsem předpokládal menší počet po loňském jubileu, přijelo rekordních šestašedesát účastníků! Zaujala nás vítězka první kategorie, Švýcarka Estelle Presler, která hrála nejlépe i povinnou skladbu Bohuslava Martinů. Litevka Ugné Katinskaite zase kralovala ve čtvrté kategorii, kde zvítězila koncentrovaným provedením Čajkovského koncertu a nejlepší interpretací Serenády Jaroslava Kociana.

V nejmladší kategorii soutěží opravdu malé děti. Jak to snášejí?

Myslím, že velmi dobře. Letos jsme měli malou Mongolku, které bylo teprve šest let. A nevedla si špatně. Nakonec může do první kategorie přijet ještě dvakrát, takže si myslím, že ji ještě uslyšíme. Myslím, že celkově ti nejmenší nemají vůbec problémy se svou prezentací. Horší jsou spíše jejich rodiče a částečně i pedagogové. Organizační výbor soutěže dává všem zúčastněným velkého plyšáka – a z toho mají všichni největší radost.

Podle jakých kritérií vybíráte jednoho nositele titulu laureát?

Podle statusu soutěže je laureátem ten, kdo získá v průměru nejvíce bodů. Může to být teoreticky houslista z jakékoliv kategorie. A tak se už několikrát stalo, že laureátem byl někdo z první, tedy nejmladší kategorie. V loňském roce například desetiletý Emrik Revermann z Kanady. A letos při zahajovacím koncertě, kdy s Komorní filharmonií Pardubice přednesl Mendelssohnův koncert, potvrdil, že titul dostal naprosto zaslouženě. V jedenácti letech je prakticky hotový houslista.

A je letošním laureátem Daniel Matejča jednoznačně?

Byl jasně nejlepším, bylo to jednomyslné rozhodnutí celé poroty.

Ivan Štraus ho má jako privátního žáka. Už to naznačuje výjimečnost…!

Ano, je tedy v dobrých rukách už od mládí, což je velmi důležité.

Jak silnou má budoucnost?

Sleduji ho již asi tři roky, pokud bude dále takto pokračovat a eventuálně časem zkusí studium někde v cizině, může se stát špičkou další generace, po generaci Špačka, Vodičky a Mráčka. 

Posílilo pozici soutěže její spojení s festivalem a souhrnná umělecká záštita obou akcí Pavlem Šporclem?

Vstup Pavla Šporcla do dění okolo Kocianovy soutěže a současného Festivalu Jaroslava Kociana vidím jako velké pozitivum. Pavel opravdu sleduje soutěž se zájmem, letos vyslechl prakticky všechny výkony. Rád se podělí o své dojmy s mladými houslisty, ale i s jejich pedagogy či rodiči. S porotou také rád diskutuje, i když do vlastního jednání poroty nezasahuje. A Festival díky zajímavé dramaturgii je přitažlivý pro místní publikum, takže koncerty jsou vyprodány. Festival je rozhodně velkým přínosem pro ústecký kulturní život.

„Kocianka“ se koná od roku 1959. Jak vy sám vzpomínáte na svou účast v jejích počátcích?

Na svoji účast v soutěžích vzpomínám rád, protože vítězství mně naznačila, že má smysl ve hře na housle pokračovat. Takže Kocianově soutěži jsem vděčný za to, že nastartovala moji houslovou budoucnost. Coby malý houslista jsem se zúčastnil Kocianovy soutěže dvakrát. V roce 1963 jsem vyhrál svoji kategorii, v roce 1964 se první cena dělila mezi mnou a Václavem Hudečkem. Titul laureáta se tehdy ještě neuděloval. Později jsem do Ústí jezdil nejprve jako posluchač, poté s Kocianovým kvartetem a nyní jako předseda poroty. K soutěži mám tedy velmi vřelý vztah. A s Kocianem mne pojí i to, že moje paní profesorka na AMU Marie Houňová byla jeho žákyní.

Jak pohlížíte na dráhu Kocianova kvarteta?

S kvartetem jsme za pětatřicet let činnosti vystoupili zhruba na třech tisících a dvou stech koncertech ve dvaatřiceti státech. To je samozřejmě na dlouhé povídání… Kocianovo jméno jsme si vybrali právě proto, aby bylo více v povědomí hudební veřejnosti. To se také stalo díky našim nahrávkám, nejprve pro Supraphon, potom Orfeo a především pak pro Pragu Digitals, kde jsme vytvořili přes padesát CD se zásadním repertoárem. Naše nahrávky získaly mnoho ocenění v prestižních hudebních časopisech, například několik Diapason d´or. Velmi si vážím ceny Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros za kompletní nahrávku Hindemithových kvartetů, také ocenění za kompletní nahrávku takzvaných terezínských skladatelů… či komorní hudby Ernö Dohnányiho. Činnost kvarteta jsme ukončili v roce 2011.

Pak jste hrál s Pražákovci…

Ano, byl jsem ještě přizván kolegy z Pražákova kvarteta, v době, kdy primárius Václav Remeš ze zdravotních důvodů musel z kvarteta odejít. Mohl jsem samozřejmě využít svůj repertoár, ale Pražákovci se vyznačovali i repertoárem Druhé vídeňské školy, musel jsem tedy nově nastudovat skoro všechna tato díla. Za pět let spolupráce jsme společně odehráli přes 360 koncertů, na kterých zaznělo 159 různých skladeb, pro mě jich bylo čtyřiasedmdesát nových. Bohužel mně ale lékaři objevili čirou náhodou vážnou nemoc a ta se bohužel neslučovala s velmi častým cestováním po světě. Byl jsem nucen zmírnit svoje aktivity. A tak jsem v březnu 2015 svoji činnost s Pražákovci ukončil…

Ale v hudebních aktivitách pokračujete…!

Ano, ale ve větší pohodě. Učím již od roku 2006 na Hudební fakultě AMU a občas si samozřejmě zahraji nějakou tu komořinu, a to i v rámci rodiny – dcera Lucie a její manžel Martin Sedlák hrají v souboru Kinsky trio Prague. Od roku 2003 jsem uměleckým vedoucím a dirigentem komorního orchestru Praga Camerata. Hrajeme také v zahraničí, nyní odjíždíme na šesté turné do Španělska, kde máme třináct koncertů. A hned na tom prvním v krásném Palau de la Música v Barceloně hraji populární Čtvero ročních dob Antonia Vivaldiho.

Z hodnocení 61. ročníku Kocianovy houslové soutěže 2019 Pavlem Hůlou:

Mysleli jsme, že po úspěšném jubilejním ročníku dojde k určitému poklesu počtu soutěžících, ale opak byl pravdou a byl vlastně vytvořen novodobý účastnický rekord. Problém pouhých 22 účastníků z České republiky však stále přetrvává… Výběr laureáta byl letos poměrně snadný a porota se na něm shodla jednomyslně. Daniel Matejča vystupuje na pódiu naprosto suverénně, soustředí se pouze na svou hru. Ve svém věku už má bohaté koncertní zkušenosti a tím získává velkou výhodu. I volba repertoáru mu byla jaksi “ušita na tělo”… Úroveň je neustále velmi vysoká, na Kocianku přijíždějí opravdu jen ti nejlepší. Během letošní soutěže jsme neslyšeli vyloženě slabý výkon… Co se týká povinných skladeb pro příští rok, vracíme se k českým skladbám. Lákavé budou pro mladé houslisty hlavně skladby Kociana a Martinů, protože bude opět vypsána finanční cena za nejlepší provedení skladeb těchto autorů. Povinné skladby pro 62. ročník KHS v roce 2020 budou tedy následující:

1. kategorie: A. Dvořák: Sonatina G dur, op. 100, 1. věta

2. kategorie: J. Kocian: Jarní píseň, op. 19, č. 2

3. kategorie: B. Martinů: Arabesky č. 4, 6 a 7

4. kategorie: J. Suk: Un poco triste a Burleska ze Čtyř kusů pro housle a klavír, op. 17

O soutěži

Foto: Kocianovo Ústí, Archiv Pavla Hůly, Guy Vivien, Petr Veber