„Přípravou na soutěž se můžete skokově posunout.“

„Žijeme v době, kdy chtějí všichni porovnávat, chtějí vidět medaili, vítěze.“

„Možná ještě před třiceti lety se dalo mluvit o národních školách, ale to je dnes všechno pryč.“

Po uplynutí prvního kola oboru hoboj v 71. mezinárodní soutěži Pražské jaro už známe jména dvanácti soutěžících postoupivších do druhého kola. Členové poroty tak mohli před vypuknutím druhého kola využít volného pátku k odpočinku. Vilém Veverka, který v porotě představuje společně s Vladislavem Borovkou české křídlo, poskytl v té době rozhovor, ve kterém poodhalil taje, které skýtá členství v porotě na mezinárodní hudební soutěži. Rozhovor je veden v neformálním duchu – jeho autor se s Vilémem Veverkou osobně zná.

Dokázal bys definovat sám pro sebe, jaký je význam soutěží v dnešním světě vážné hudby?

To je v podstatě otázka, která by vydala na samostatnou diskuzi jako takovou, protože je poměrně komplexní, ale já se přesto pokusím odpovědět stručně. Můžeme se na to dívat z několika úhlů pohledu – význam soutěže pro interpreta jako takového, to znamená pro toho kandidáta, a význam soutěže ve smyslu propagace konkrétního nástroje, jakási osvěta, pokud to není příliš silné slovo. Vrátil bych se ale k tomu prvnímu významu. Tam to vidím jednoznačně v tom, a teďka mluvím ze své zkušenosti, že jde o možnost během krátké doby nastudovat více či méně nového repertoáru, a skrze tu velmi intenzivní přípravu se během krátkého času výrazně posunout a zkvalitnit. To je asi ten důvod, proč by se tím studenti či absolventi měli zabývat. I když někdo může být třeba proti, tak já v tom stejně vidím důvod se připravovat, protože je to všechno mnohem intenzivnější; takový doping, jiný druh motivace, výrazně intenzivnější práce, je tam jeden konkrétní cíl – studium toho repertoáru. Mám pocit, že se člověk může během půl roku vyhoupnout jako jindy za celý rok či rok a půl. Zkrátka chci říct, že se může skokově posunout.

Pokud vezmeme v úvahu, že úspěch v soutěži může pomoci v kariérním postupu, tak bych se chtěl zeptat, jestli lze udělat kariéru koncertního sólisty i bez té soutěže? Znáš případ, kdy nějaký slavný sólista žádnou soutěž nikdy nevyhrál, ale stejně udělal úspěšnou kariéru?

Těžko říct. Zase budu mluvit ze své zkušenosti. Ta soutěž je určitý puvoár k tomu, aby člověk mohl zaklepat na ty které konkrétní dveře a říct, tady jsem, něco umím, mám tady k tomu určité vysvědčení o tom, že to umím. To znamená, že já to beru jako vstupenku do dalšího světa, do té skutečné champions league. Není to asi podmínka, ale je to rozhodně potom legitimnější. Bavíme se o vítězství, a jak mně bylo vždycky v Berlíně vtloukáno do hlavy, počítá se jen první cena, ale je to myšleno samozřejmě s nadsázkou, ale více či méně to tak je, protože historie si potom pamatuje jenom ty vítěze. V tom je to možná trošku nefér. The winner takes it all – to jistě známe. Takže úspěch na soutěži rozhodně legitimizuje nějaký další postup a další ambici, je-li ta ambice, protože mnohdy někdo třeba tu soutěž vyhraje, ale nemá tu ambici, nebo se na něm porota v daný moment shodla jako na nejméně kontroverzním a dostal tu první cenu, ale pak se zpětně ukáže, že na tom podiu nemá zas tolik co říct. I takové známe příklady. Ale pokud se vrátím k otázce, tak dělat kariéru bez soutěže není to ono. Žijeme v době, kdy chtějí všichni porovnávat, chtějí vidět medaili, vítěze, a abych ti řekl pravdu, tak třeba z mé generace, kdo dělá kariéru a nemá za sebou soutěž, bude spíše výjimkou. Je předpokládáno, že soutěž máš v biografii a že jsi se taky někde dohrabal na ten vrchol.

Dokázal bys odkrýt svůj proces hodnocení během například prvního kola? Stává se ti, že při poslechu konkrétního soutěžního výkonu máš ještě v hlavě silný dojem z výkonu jiného soutěžícího, který tě třeba silně zaujal, a tím pádem používáš metodu srovnávání, nebo se snažíš ke každému jednotlivému výkonu přistoupit s čistou hlavou?

Snažím se to i ono. To znamená, že proces komparace těch kandidátů je nedílnou součástí toho celého posuzování. To tak zkrátka je. Já se snažím v tom první kole, kdy těch kandidátů jsme měli 46, hodnotit ve dvou úrovních. Nejdříve ve smyslu ano/ne, to znamená, jestli si dovedu představit toho kandidáta ve druhém kole a jestli ho vůbec chci slyšet ještě jednou, anebo ne. To ano/ne je dost černo-bílý, ale pro mě je to určitý pomocný pilíř, avšak na tom lístku samozřejmě nemohu odevzdat ano/ne nebo možná, potřebujeme to mít vyjádřeno nějakou matematickou hodnotou, jakousi známkou, která je co možná nejméně subjektivní. Objektivita je potom plus mínus v tom průniku těch známek a v průměrné hodnotě. Ale když se vrátím k tvé otázce, tak se samozřejmě snažím ke každému přistupovat individuálně. Tímto se dostávám k té druhé úrovni hodnocení. To, co očekávám, je pochopitelně komplexní výkon – výkon od někoho, kdo má mít tu ambici být mezi dvanácti v Evropě nebo v rámci generace do třiceti let. Chci objektivně komplexní výkon ve smyslu, že to není jenom někdo, kdo zvládá docela slušně hrát na hoboj (to by bylo prostě málo, i když, jak se ukazuje, tak jsme někdy třeba i jen za to rádi), nýbrž je to někdo, kdo předvede nějaký svůj autentický pohled ve smyslu interpretace a je schopen sdělení. To, že někdo ovládá nástroj, je jen řemeslo. Znovu opakuji, že chci spíš vidět komplexní osobnost, které klidně odpustím i nějakou drobnou chybu, než někoho, kdo zahraje sice bezchybně, ale to sdělení je daleko plošší a málo mě to osloví.

Máš nějakou metodu na posílení a udržení koncentrace během toho velmi dlouhého prvního kola, kdy musíš hodnotit 46 výkonů?

To se asi nedá nějak naplánovat nebo rozvrhnout. Organizace ze strany Pražského jara funguje, řekl bych, s německou důkladností. Harmonogram nám vycházel na minuty, takže tohle dobře funguje, a to je základ. Máte tedy skvělé podmínky k práci. Co se týče toho nachystání se na soutěž, když jsi porotce, tak jde o psychické nastavení, že víš, do čeho jdeš a co tě čeká. Musím říct, že jsem neměl během těch dvou dnů, kdy jsme slyšeli přes tisíc minut hudby, nějakou krizi či ztrátu koncentrace. Také si píšu komentáře ke každému výkonu, což je pak také součástí mého hodnocení.

Pozoruješ během posledních dvaceti let nějakou zásadní proměnu u hobojových soutěží?

Pozoruji zde určitou tendenci, a myslím, že už to není vychýlení. To, co vnímáme na tom globálním poli, kdy se mluví o určitém vyklízení pozic Evropy, tak mám pocit, že se děje i zde. Když vezmeme v úvahu, že jako centrum dění v oblasti hry na hoboj figurovalo vždy Německo a Francie, kde jsou také jedny z nejlepších škol, tak je paradox, že v prvním kole jsme měli, tuším, jen dva nebo tři kandidáty z Německa, a nikdo z nich není v druhém kole, takže – o čem to svědčí? Přijde mi to varovné v tom smyslu, že v tradičních evropských kulturně nejvyspělejších zemích jako je Německo a vlastně i Česko (Pražské jaro je toho symbolem) vidím do budoucna značný pokles obecného zájmu o studium hudby. V tom spatřuji tu proměnu – zájem studovat hudbu bude menší a menší, a i velmi elitní školy už nemají tolik na výběr při přijímacím řízení a berou leckoho. Do toho zásadně vstupuje Asie, což nejvíc demonstruje Korea, která získává obrovskou dominanci. O čem to teda svědčí?  Podle mě o proměně společnosti jako takové, a to v rámci celé Evropy i u nás. Obecný zájem o studium hudby už tady tolik není jako před dvaceti lety.

Existuje podle tebe rozdíl ve stylu hry evropských a asijských soutěžících? Často slýchávám kritiky na adresu korejských hráčů, že hrají bezchybně, ale strojově a bez vlastního emocionálního vkladu. Mně ale spíše připadá, že jejich pojetí evropské hudby je tím právě zajímavé a že právě ta strojovost, kterou my v tom můžeme slyšet, je vlastně zápal a maximální koncentrace na dokonalou realizaci skladby, jakési sledování vyššího principu v hudbě.

Myslím si, že dnes v éře globalismu se ty rozdíly stírají. Korejská ekonomika je evidentně velmi silná a skoro všichni korejští studenti si dneska mohou dopřát studium u těch nejlepších pedagogů na Západě a osvojit si i ten západní neboli tradiční či, chceme-li, ještě stále autentický pohled na hudbu a výklad hudby. Já bych dneska neviděl v podstatě žádné deficity. Ale také musím říct, že řada výkonů evropských kandidátů mi nepřišla nějak emočně bohatá a že by to byla nějaká exploze kreativity. Nemyslím si, že by byli asijští kandidáti nějak výrazně neemoční, nebo že by ti evropští byli nějak více nabití emocemi a dávali to najevo. Dneska v éře globalizace se to všechno stírá. Jedině, pokud máme uchazeče z Koreje, Uzbekistánu a Norska, tak tam mohou nějaké národnostní povahové rysy hrát svou roli, ale v omezené míře. Dneska jsou všechny informace přístupné, můžeš studovat, u koho chceš. Nikdo už dneska nežije ve skleníku. Možná ještě před třiceti lety se dalo mluvit o národních školách, ale to je dnes všechno pryč.

Před pěti lety jsem byl na hobojové soutěži Pražské jaro svědkem případu, kdy soutěžícímu selhal strojek a porota mu dovolila mezi skladbami zaběhnout do zákulisí pro nový. Taková situace dokáže interpreta velmi rozhodit a v podstatě zmařit postup do dalšího kola. Může mít podobný případ vliv na hodnocení?

Letos se nic takového zatím nestalo, ale každopádně by to nemělo ovlivnit hodnocení, jsme přeci lidé. Za celou porotu mohu říct, že kdyby něco takového nastalo, a doufám že nenastane, rozhodně by to nemělo vliv na hodnocení.

Dokážeš si během prvního kola vytipovat kandidáta na úplné vítezství?

Letos zatím ještě ne.

Foto: Pražské jaro, Supraphon, Český rozhlas D-dur, archiv V. Veverky