„První z českých soutěžících se jmenuje Martin Daněk. Vylosoval si číslo čtyři.“

„Asi tak tři čtvrtiny soutěžících znám – od vidění, ze soutěží.“

„Byl jsem vděčný, že mi dnes strojek fungoval.“

Úderem deváté hodiny ranní v Sále Martinů už nic nebrání tomu, aby vypuklo první kolo 71. mezinárodní soutěže Pražské jaro v oboru hoboj. Připravené porotě, která musí během dvou dnů vyslechnout 46 soutěžních výkonů, dělá teď v sále společnost jen několik málo zájemců, kteří si přišli soutěžící poslechnout. Jejich počet ale bude během dne různě narůstat a klesat. Fungují zkrátka jako fluidní obecenstvo.

Jedna členka týmu Pražského jara už vyhlašuje začátek soutěže a také jméno soutěžícího, který si vylosoval číslo jedna. Kandidát z Francie jménem Emelien Lefevre nastupuje na pódium, aby předvedl své pojetí dvou soutěžních skladeb, jimiž jsou Sonáta c moll pro hoboj a continuo RV 53 Antonia Vivaldiho a Tři romance pro hoboj a klavír op. 94 Roberta Schumanna. Tyto skladby mohou soutěžící interpretovat v libovolném pořadí, přičemž novinkou letošního ročníku je cembalový doprovod ve Vivaldiho sonátě. Byl letos rozdělen mezi přední české cembalisty Moniku Knoblochovou a Filipa Dvořáka.

Podle slov Moniky Knoblochové tak pražskojarní soutěž sleduje trend většiny světových hudebních soutěží, kde je doprovod barokní hudby na cembalo samozřejmostí, což je dáno čím dál více se zvětšujícím požadavkem mladších členů soutěžních porot na poučenou interpretaci barokní hudby. Vzhledem k povaze cembalového doprovodu barokních sonát, kdy hráč realizuje zápis číslovaného basu, vzniká prostor pro rozličné pojetí skladby ze strany hráčů na cembalo. Každý soutěžící má možnost instruovat svého zvoleného doprovazeče na cembalo, jakým způsobem by měl sonátu pojmout, čímž tak může ovlivnit nejen kvalitu provedení, nýbrž i koncepci interpretace.

V druhé soutěžní skladbě už jde pouze o kvalitu intepretace. Jedna z nejtěžších skladeb hobojového repertoáru představuje pro sólistu extrémní výzvu po stránce udýchání dlouhých táhlých melodií, a to při zachování čistého tónu a dynamického vývoje skladby. Na rozdíl od Vivaldiho sonáty musí soutěžící zvládnout Schumannovy romance zpaměti. Klavírního doprovodu se zhostily Alena Grešlová a Andrea Mottlová, avšak soutěžící mají možnost si přivézt vlastního korepetitora.

První kolo se odehrává ve středu a ve čtvrtek vždy od devíti hodin ráno do  deseti hodin večer. Výsledky prvního kola budou oznámeny 9. května pozdě večer. Soutěžící tvoří pestrou paletu národností z celé Evropy, Asie a Jižní Ameriky.

První z českých soutěžících se jmenuje Martin Daněk. Vylosoval si číslo čtyři. Studoval nejprve v Praze na hudebním gymnáziu na Žižkově (dnes Gymnázium a hudební škola hlavního města Prahy), kde maturoval v roce 2009, poté se odebral na studia do Berlína, kde v loňském roce dokončil magisterský studijní program na Hochschule für Musik „Hanns Eisler“. V současné době žije v Curychu a nedávno zdárně vyhrál konkurz do Lucernského symfonického orchestru.

Kolika mezinárodních soutěží ses už zúčastnil?

Tohle je asi pátá. Pražské jaro dělám podruhé. Jinak jsem byl třeba před dvěma týdny ve Švýcarsku na soutěži a také v Japonsku, ale to už je pár let. Teď jsem měl pět let pauzu od soutěží, spíš jsem hrál po orchestrech a dělal konkurzy, což také zabere hodně času. Uvědomil jsem si ale, že všechny tyto soutěže jsou do třiceti let – a teď mi akorát třicet bude, tak jsem to chtěl rychle zkusit. Je to dobrá motivace, cvičit, připravovat se a něco se sebou dělat. A také, jak jsem starší, už to beru víc uvolněně. Celé si to víc užívám, ale nervózní jsem tak jako tak. Dělal jsem už ale asi čtyřicet konkurzů do různých orchestrů, takže jsem celkem zvyklý na hraní před komisí.

Vyhovuje ti pořadí, které sis vylosoval? Myslíš, že může mít nějaký vliv na výkon denní doba?

Určitě. Třeba teď, jak jsem hrál v deset ráno, jsem měl pocit, jako kdybych měl málo času se pořádně probudit, jinak bych musel vstát ve čtyři ráno, abych byl dostatečně duchapřítomný. Ale naopak, když jdeš na řadu večer, tak jsi nervózní celý den, ale můžeš se zas více zkoncentrovat… Ráno je to takový šok. Ale já si na všech soutěžích vždy vylosuju takhle nízké číslo. Naštěstí jsem zvyklý vstávat ráno do orchestru.

Když jsi přišel po soutěžním výkonu do zákulisí, měl jsi zajímavý postřeh, že porota sedí v sále velmi blízko podia, což tě znervózňovalo. Vyhovovalo by ti více, kdyby seděla za jedním stolem u stěny za hledištěm, jako tomu bylo v minulosti?

Chápu, že chce mít stejnou pozici pro poslech jako publikum. Pro mě osobně je ale těžký zvláště ten moment, když nastupujete na podium a uvědomujete si, že několik porotců osobně znáte. Přijde mi lehčí přijet někam do cizího prostředí, kde člověk nikoho moc nezná. Takhle jsem vystaven skutečnosti, že jsem vlastně na domácí scéně. A ještě hraji před lidmi, kteří mě znají. Čili o to je ten tlak situace větší.

Jak dlouho ti trvala příprava na tuto konkrétní soutěž?

Některé skladby cvičíš pořád a do toho jsem se ještě připravoval na jinou soutěž, a tak jsem tu přípravu různě kombinoval, protože repertoár byl na obě soutěže úplně jiný. A do toho ještě orchestry. V prosinci, potažmo v lednu, jsem na soutěž začal víc myslet. Některé skladby už znáš roky, třeba toho Schumanna jsem poprvé hrál snad v patnácti, ale pak v druhém kole jsou skladby, které jsem nikdy nehrál, například Suita pro hoboj a klavír Klementa Slavického… A také povinná skladba zkomponovaná českým autorem speciálně pro Pražské jaro, kterou nám poslali někdy v únoru. Ale času je na to dost, pokud si ho člověk zorganizuje.

Znáš osobně některé ostatní soutěžící, například z jiných soutěží či ze studií?

Jistě, mnoho, asi tak tři čtvrtiny soutěžících, od vidění ze soutěží.

První kolo soutěže je z hlediska repertoáru koncipováno jako kontrast mezi barokní hudbou a raně romantickou hudbou první poloviny 19. století. Myslíš, že tyto dva opačné póly mají za cíl prověřit muzikální všestrannost soutěžících? Aa myslíš, že ji prověřují dostatečně?

Já bych řekl, že ano. Je to docela těžké kolo, obě skladby jsou náročné. Ten Schumann je asi nejtěžší skladbě pro hoboj, která vůbec existuje. Jednou jsem hrál v Berlíně na školním koncertě tyto tři romance, všichni ostatní hráli všechno možné, i hodně moderní skladby, ale nakonec jsme se se všemi spolužáky shodli, že ten Schumann je stejně nejtěžší, na výdrž a kontrolu. Vivaldi je také náročný technicky – a rozdíl mezi skladbami je samozřejmě velký. Co porota očekává, nevím. Nevím, jestli jde po rozdílu těch stylů nebo po zvuku. Každý porotce má svá kritéria, ale já jsem se samozřejmě snažil to rozlišit. Musím říct, že na pódiu je to velký skok, napřed začít Vivaldim a pak přejít na Schumanna, je to docela hodně protipól.

Existují nahrávky soutěžních skladeb od jiných slavných hobojistů, kterými se necháváš ovlivňovat v interpretaci?

Ano. Já například hraji také na barokní hoboj. Vivaldiho jsem poslouchal na nahrávkách s barokním hobojem, z nichž moje nejoblíbenější je od Paola Grazziho a Alfreda Bernardiniho. Člověk z toho pochopí, co na to jde, a co nejde, utříbíš si stylistickou a zvukovou představu. Existuje ale i mnoho dobrých nahrávek s moderním hobojem, například od Ramóna Ortegy. Barokní hudba mě baví a nemohu poslouchat nahrávky barokních skladeb, které jsou pouze dobře zahrané, ale postrádají správnou barokní koncepci interpretace. Co se Schumanna týče, tak jsem poslouchal i nahrávky s houslemi a s violoncellem, protože i na tyto nástroje se ta skladba hraje. Byla původně napsaná pro hoboj nebo housle. Poslech takové verze člověku rozšíří představu, jak skladbu realizovat. Kdyby sis to pouštěl jen s hobojem, tak se můžeš nechat snadno ovlivnit daným interpretem, což je v prvním stádiu dobré, ale potom je dobré od toho upustit. Také jsem slyšel jednu teorii, podle které je dobré poslouchat špatné nahrávky, abys zjistil, která místa mohou být potenciálně nebezpečná, ale podle mě klidně můžeš kopírovat ostatní, pokud uznáš za vhodné. A pokud se ti něčí interpretace opravdu hodně líbí, můžeš si z ní vzít třeba jednu věc.

Jak ti dneska fungoval strojek?

(smích) Byl jsem vděčný, že fungoval. To je hodně dobrá otázka. Je to hodně citlivá věc. Myslím, že my všichni, co tu soutěžíme, se toho bojíme. Je to věc, která hraje velkou roli. Může se ti dařit, pokud máš dobrý strojek, ale když máš špatný strojek, je to utrpení – a nic s tím nezmůžeš.

Foto: Martin Daněk, archiv Pražské jaro