„Bylo to, jako když jdete na procházku někde, kde to dobře znáte, ale najednou objevíte stezku, které jste si nikdy předtím nevšimli, a která vás zavede k novému výhledu.“

„Tvořit pro tolik skvělých umělců byla jízda!“

„Není dne, kdy bychom se ze Slunce a Deště neradovali.“

Patří k nejoslnivějším úkazům českého hudebního nebe. Ostravská rodačka Nikol Bóková se dlouhá léta profilovala jako klasická pianistka. Před několika lety se však začala otevírat jazzu a dalším hudebním žánrům. Během krátké doby vydala pět vysoce ceněných autorských nahrávek, které byly hodnoceny s velkým uznáním odbornou kritikou i veřejností. K jednomu albu se Nikol nedávno vrátila, aby mu dala novou orchestrální tvář. Její Prometheus zazní už 1. dubna v podání Pražských komorních sólistů pod vedením dirigenta a hornové ikony Radka Baboráka.

„Muzika má úžasný dar postavit vás znovu na nohy.“

„Snažil jsem se každé dílo poctivě vstřebat.“

„Za vše, co teď umím, vděčím opernímu souboru a orchestru Národního divadla moravskoslezského.“

Mladý český dirigent Jiří Habart exceloval na světové dirigentské soutěži Donatella Flick Conducting Competition v Londýně. Rodák z Frýdku-Místku a dirigent operního souboru Národního divadla moravskoslezského prošel náročnou soutěží až do finále a stal se jedním ze tří nejlepších uchazečů o titul. Nakonec zvítězil italsko-německý dirigent Nicolò Foron, ale zahrát si s London Symphony Orchestra je splněný sen. Jméno Jiří Habart v povědomí prestižního orchestru a světových uměleckých agentur určitě nezapadne.

„Řekla bych, že styl Ofera Ben-Amotse je ohromující svojí jednoduchostí.“

„Záleží mi na tom, abychom něco nedegradovali, opatrně zacházíme zejména se symboly.“

„Přeji si, aby dílo přineslo posluchačem klid, aby se zastavili a zamysleli.“

Příběh Židů na pozadí metafyzické úvahy o času. Tak bychom v několika slovech mohli popsat ambiciózní projekt mladého vokálního souboru Ben-Amots Ensemble s názvem Srdce a fontána. Prokomponovaný program, jehož hudební složku tvoří kompozice soudobého židovského autora Ofera Ben-Amotse, bude mít premiéru již 26. března v pražském Rudolfinu. Záštitu nad událostí převzalo Velvyslanectví státu Izrael. Jedna z hlavních protagonistek, klavíristka Kateřina Dvorská, přibližuje vznik projektu, jeho cíle a zaměření a říká, že o něm i v kontextu současné situace uvažuje jako o jisté formě katarze.

„Snažím se detailně promyslet dramaturgii – a přípravu neuspěchat.“

„Pēteris Vasks miluje ticho a napětí v tichu. Pro mne – věčně zrychlenou osobu – největší úkol…“

„My klavíristi, kdybychom hráli jen na klavír, hrajeme v podstatě na bicí nástroj, jak říkával Bartók.“

V pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance vystoupí 3. dubna v Anežském klášteře pianistka Terezie Fialová. Recitál postavila na rozsáhlém cyklu Roční doby současného lotyšského skladatele Pēterise Vaskse, jehož čtyři části kontrastně proloží sonátami Domenica Scarlattiho. Klavíristka, jedna z dcer brněnského skladatele a sbormistra Petra Fialy, je – spolu s houslistou Romanem Patočkou a s violoncellistou Jiřím Bártou, svým životním partnerem – členkou komorního souboru Eben Trio. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz popisuje rozdíly mezi sólovým hraním a spoluprací v komorní hudbě, vzpomíná, co jí do života dalo studium u Ivana Klánského, a přibližuje, co všechno musí obsáhnout hra na klavír, aby nešlo jen o bicí nástroj. Hlavně však popisuje, čím ji oslovila a nadále přitahuje hudba Pēterise Vaskse.

„Sbor nesezpíváte do určité podoby za rok či za dva, je tu důležitá kontinuita a dlouhodobá, trpělivá, stabilní práce. Člověk musí myslet pozitivně, s vizí do budoucna. Dokud se zpívá, je dobře!“

„Napsal jsem vokálně-instrumentální kompozici pro violu sólo, smíšený sbor a orchestr, Stabat mater, na liturgický text. V rámci mého jubilea ji budou uvádět české symfonické orchestry, samozřejmě s Českým filharmonickým sborem Brno.“

„Běžně jsou skladby na toto téma zpracovány pro pěvecký kvartet, sbor a orchestr. Já jsem eliminoval sólovou pěveckou složku a nahradil ji sólovou violou. Viola je tedy Mater Dolorosa, která dojímá svým nářkem a zpěvem, ale je meditativní, ne koncertantní.“

Český filharmonický sbor Brno založil Petr Fiala před 33 lety a dokázal ho vypracovat na přední české a evropské těleso. Přitom byl schopen si najít čas i na komponování a mnohé skladby vznikly právě pro jeho sbor. Letos 25. března slaví skladatel a sbormistr 80. narozeniny a k jubileu bude 22. a 26. března ve Zlíně a v Brně uvedeno v premiéře jeho nové dílo – Stabat mater. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Petr Fiala hledí dopředu i bilancuje a především podrobněji přibližuje svou novou skladbu s velikonočním textem.

„Dříve se hodně odlišovalo, jestli se hudebník specializuje na hudbu barokní a hraje na staré nástroje, nebo jestli se věnuje moderním nástrojům. Mám pocit, že tato hranice se postupně vytrácí.“

„Ideální by bylo, kdyby se barokní hoboj mohl v Česku vyučovat na konzervatořích a akademiích třeba jako volitelný předmět.“

„Já se v sále, kde se za normálních okolností procházejí tisíce turistů, ocitla naprosto sama. To byl pro mě asi nejkouzelnější moment celého covidu, na který nikdy nezapomenu.“

Česká hobojistka Michaela Hrabánková, žijící v Paříži, je členkou prestižního orchestru Královské opery ve Versailles. Po studiích v Praze, Karlsruhe, Paříži a Bruselu se rozvinula její koncertní činnost a sólově vystoupila už nejen v řadě zemí Evropy, ale i v Alžírsku, Koreji, Brazílii nebo Argentině. Pravidelně je zvána ke spolupráci s předními evropskými soubory věnující se historicky poučené interpretaci. Hraje však nejen na historické hoboje, ale i na moderní hoboj. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz se hodně točí kolem tohoto tématu, ale zmiňují se v něm i rozdíly mezi podmínkami práce hudebníků ve Francii a v České republice, postřehy z pedagogických aktivit i zážitky z doby boje proti covidu.

„Nejhorší je, když dirigent lpí na své představě navzdory tomu, ač vidí, že nefunguje.“

„Myslím, že zpívání je pro člověka niternější než hra na nástroj. Když člověk zpívá na pódiu, více se otevírá.“

„V osobě sbormistra se asi vždy snoubily role dirigenta, produkčního i personalisty.“

Dirigenta Jakuba Piklu mám to štěstí znát od počátků studia na HAMU. Vždy jsem přitom obdivovala, jak pečlivě a s rozvahou k hudbě přistupoval. A jelikož byl jeho hluboký zájem o obor vždy naprosto zřejmý, nepřekvapilo mě, že se již brzy po studiích stal sbormistrem prestižního Kühnova smíšeného sboru. Zároveň byla jeho nová pozice dobrou příležitostí k rozhovoru, v němž prozrazuje více o tom, jak se se sborem sžívá nebo jak vnímá svoji roli sbormistra, ale i o studiu dirigování a pohledech na různé podoby interpretačního umění.

„Jinak než na nejvyšší kvalitě nemá smysl operu dělat.“

„Jenůfa je mistrovské dílo. Jsem dokonce přesvědčen, že je to dílo, které si musí každý zamilovat.“

„Janáček vytvořil ve svých postavách skutečné lidské bytosti. To nejsou nějaké černobílé figury, špatné a dobré, to jsou prostě živí lidé, kteří na sebe vzájemně reagují.“

Sevillské divadlo Teatro de la Maestranza mělo v únoru na programu Jenůfu – Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Koprodukční projekt propojil proslulou inscenaci režiséra Roberta Carsena s dirigentem Willem Humburgem, orchestrem Real Orquesta Sinfónica de Sevilla a mezinárodním pěveckým obsazením. Javier Menéndez, ředitel divadelní scény v šestisettisícové kulturní metropoli španělského jihu, v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje obvyklý repertoár divadla a v zamyšlení nad operami Leoše Janáčka neskrývá přesvědčení o jejich mimořádných hodnotách, ani silné osobní zaujetí. Dá se proto čekat, že by mohly v budoucnu v programu v Seville následovat i některé další tituly.

„Snad by náš koncert udělal radost i jemu.“

„Jeho tvorba je zaujímavá jak v rannom, tak v neskoršom období. Proste bol dobrý.“

„Zkrátka mě to baví, je to osvěžující skladba!“

Přišel čas přepsat historii, protože začal rok Viktora Kalabise. Jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů 2. poloviny 20. století by 27. února oslavil sté narozeniny. Kalabis Quintet je jedním z prestižních českých souborů, který jeho hudbu rozeznívá také v přítomnosti. U příležitosti koncertu, na kterém zazní mimo jiné legendární Nonet č. 2, jsme proto členky význačného souboru přizvali k rozhovoru. Koncert Kalabis Quintet se uskuteční 28. února v Sále Martinů na pražské HAMU. V případě Zuzany Leimer, Jarmily Jermářové, Adély Psohlavcové, Denisy Beňovské a Anny Sysové ovšem suchopárnou pietu nečekejme. Dámy ví, že Kalabisova hudba dokáže interprety nejen bavit, ale i rozesmát.

„Lidé velmi pozitivně reagují na pestrost a určitou plasticitu koncertů. Nechceme je šokovat za každou cenu, ale přinést kontrast. Něhu, energii i vášeň.“

„U Viléma je vždycky na prvním místě hudba, zápal a obrovské nasazení. On je někdy na zabití, ale je to člověk, který vás posouvá.“

„Hoboj má s lidským hlasem hodně společného. Ať už je to tvorba tónu, práce s dechem. Propojování a prolínání nás dvou bude něco, na co se moc těším.“

O novém projektu hobojisty Viléma Veverky Ekstase, hovoří harfistka Kateřina Englichová a sopranistka Alžběta Poláčková. Kateřina Englichová je dlouholetou Veverkovou uměleckou partnerkou, pro Alžbětu Poláčkovou to bude vůbec první profesionální setkání s nekompromisním interpretem. Co posluchače v jejich Ekstasi čeká a jaké jsou nejbližší plány obou umělkyň, to se dočtete v následujícím rozhovoru.

„Všechny tyhle obory jsou nádherné, je to takové to klasické řemeslo bez počítačů… A právě tou historií já se rád obklopuju. To je můj život."

„Muselo se začít ve velkém propouštět, což vzbudilo mylný dojem, že personálu je stále dost. Na školství se tím pádem nějak pozapomnělo. Přestalo se plánovat, kdo to bude dělat v budoucnu. Pro všechny existenční starosti těch podniků se přestala řešit otázka další generace." 

„Semináře organizujeme, ale zatím jen pro odborníky. Kruh klavírníků je obrácen spíš dovnitř oboru, než pro veřejnost… Musí se totiž zapracovat na zvýšení kvality samotných varhanářů, klavírníků a ladičů."

Kruh klavírníků a varhanářů byl založen v roce 1990 s cílem sdružovat aktivní profesionály ve stavitelských a opravářských oborech klávesových nástrojů. V současné době spolek pořádá zahraniční zájezdy, semináře pro odbornou veřejnost a především se snaží udržovat povědomí a zájem o tyto obory u mladé nastupující generace. Předseda spolku Jakub Zahradník je sám velice aktivním propagátorem oborů klávesového nástrojářství, kromě jiného je sám klavíristou, hudebním skladatelem, básníkem, majitelem obchodu s klavíry „Pianotéka Zahradník“ a také iniciátorem vzniku nového oboru „klavírník“ na Konzervatoři a střední škole Jana Deyla v Praze. Právě v inspirativních prostorách Pianotéky jsme si s Jakubem Zahradníkem povídali o budoucnosti nástrojářských oborů, jejich současné popularitě a vlivu Kruhu klavírníků a varhanářů na její zlepšení, a také o novém filmu o klavírech PIANO NA KŘIŽOVATCE, který vznikl v době koronavirové pandemie.

„Programy koncertů jsou sestaveny ze tří částí – zazní hudba brněnská, tedy Leoš Janáček a jeho Glagolská mše, Taras Bulba a Sinfonietta, hudba česká, Antoním Dvořák a Bohuslav Martinů a soudobá hudba americká.“

„Zajímavostí budou dvě skladby Bohuslava Martinů, Thunderbolt P-47 z roku 1945 je o legendárním americkém bojovém letounu a měl premiéru již v prosinci roku 1945 ve Washingtonu a Sinfonietta La Jolla, kterou si objednali představitelé kalifornského města v roce 1950.“

„V Carnegie Hall zazní v americké premiéře Symfonie Lodger od Philipa Glasse, Sólový pěvecký part je určen pro hvězdu world music Angélique Kidjo a v Kansas City a Amelia, dílo Laurie Anderson, která rovněž bude s námi svoji skladbu hrát. Skladba je věnována Amelii Earhard, první ženě, která přeletěla oceán a za devět let i s letadlem nadobro zmizela.“

Filharmonie Brno je příspěvkovou organizací Města Brna, která je založená s jasným posláním. „Provozovat veřejnou koncertní činnost z oblasti hudebního umění, formou pořádání koncertů v tuzemsku i v zahraničí, pořádat festivaly a další kulturní akce“. Tolik ve stručnosti zřizovací listina instituce. Filharmonie je zařízením Města Brna, ale má především krajskou působnost. Jako taková v roce 1956 vznikla, a od té doby si vydobyla pověst špičkového symfonického tělesa, které rádi vítají v sálech Evropy, Asie a nyní, po padesáti létech, míří orchestr také do Ameriky. Ředitelka instituce Marie Kučerová se netají radostným očekáváním, které se mísí s obavami, plynoucími především z vědomí zodpovědnosti.

„Její síla a odhodlání, s jakými čelila v posledních letech svého života následným životním strastem, musí zaujmout každého citlivého člověka.“

„Navštívila jsem i místa, která jsou s Almou a její rodinou spjata, i to dává člověku další duchovní rozměr.“

„Od chvíle, kdy jsem si přečetla knihu Heleny Dunicz Niwińské, jsem se začala vším, co mělo něco společného s tímto příběhem, intenzivně zabývat a stalo se to v podstatě tak trochu i součástí mého života.“

První inspirací k rozhovoru s houslistkou Silvií Hessovou bylo CD Nocturne natočené s harfistkou Kateřinou Englichovou. Když jsem pak navrch viděla výborné představení …because of Alma, které Silvie obrazně řečeno přivedla na svět, objevila se dvě témata, o kterých bylo nutno mluvit. Začněme hudebně-divadelní inscenací, jejíž přípravě se umělkyně intenzivně věnovala a která se před vyprodaným hledištěm hraje od loňského listopadu v pražském inscenačním prostoru Venuše ve Švehlovce.

„Dirigování je fascinující, protože přináší radost.“

„Provedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův se Orchestr Národního divadla zhostil v Praze v sezóně 2004/2005 skvěle.“

„Stravinského Oidipus Rex je geniální dílo a má v sobě neuvěřitelnou sílu.“

Americký dirigent John Fiore, který působil v mnoha významných světových operních domech a koncertních síních v USA a Evropě, se vrátil v lednu k Orchestru Národního divadla, se kterým nastudoval díla Sergeje Rachmaninova a Igora Stravinského. U příležitosti hostování v Praze poskytl portálu KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor. Vzpomíná v něm i na newyorskou Rusalku s Gabrielou Beňačkovou nebo na přelomové pražské uvedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v sezóně 2004/2005. 

„Generace dirigentů, kteří jsou dnes na vrcholu, vystudovala na AMU. Jakub Hrůša, Tomáš Hanus, Jakub Klecker a ještě i já, všichni pocházíme z moravské metropole a šli jsme do Prahy za možnostmi, které AMU poskytovala.“

„Především vím, že nikdy nesmím orchestr podceňovat. Hráči poznají hned, jak je dirigent připraven a taky jak slyší. Poznám, kdy mne zkouší a kdy si dělají legraci, nebo naopak mlží.“

„Mám rád nová prostředí a kolektivy a rád poznávám jejich specifika, která jsou dána jednak krajem, kde orchestr působí, a samozřejmě hlavně lidmi, kteří tu hrají.“

Robert Kružík je dirigent, který vzešel z brněnského hudebního prostředí a přes své mládí se už stačil etablovat u několika divadel a orchestrů. Všude překvapuje svým nadhledem, precizností a spolehlivými uměleckými výkony.

„Cítím závazek odvést co nejlepší práci tam, kde Zuzana Růžičková odvedla tu svou.“

„Ve Wigmore bude vždy něco zajímavého, dokud tam bude existovat tak vizionářská umělecká koncepce.“

„Mám velmi rád celý tým této koncertní síně. Vždycky se u nich zastavím na šálek čaje, když jsem ve městě.“

Cembalista Mahan Esfahani, íránsko-americký umělec žijící v Praze, je jedním z posledních žáků Zuzany Růžičkové. Dal si za životní cíl vrátit cembalo zpět do běžného instrumentáře koncertních nástrojů. Pozornost budí nejen jako koncertní umělec, ale po celém světě i svou neúnavností v poptávání nové hudby pro tento nástroj. Letos v červnu se stal v Londýně nejmladším držitelem medaile Wigmore Hall, skutečné mekky komorní hudby. Je udělována "významným mezinárodním umělcům a významným osobnostem světa klasické hudby, s tímto sálem pevně spjatým". V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se zamýšlí nad významem této síně a nad jejími programy. A jeho nejbližší koncert v Praze? Koná se 17. ledna v kostele sv. Šimona a Judy, kde s houslistkou Florence Malgoire provedou Bachovy sonáty. 

„Hudba je to sice prostá, nicméně jednoduchost není důsledkem kompozičního neumětelství.“

„Velmi mě muzicírování s hudebníky České filharmonie těší a oceňuji zejména jejich flexibilitu, muzikantství a otevřenost.“

„V březnu budu poprvé spolupracovat s legendárním britským orchestrem Orchestra of the Age of Enlightenment.“

Dvě provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby a Mozartovy Korunovační mše, které pro dnešní úterní adventní podvečer a večer připravil do pražského Rudolfina dirigent Václav Luks, jsou jeho prvním regulérním koncertem s Českou filharmonií. Na koncertech se podílí jeho sbor Collegium Vocale 1704. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Václav Luks zdůvodňuje oblibu „Rybovky“, která uzavírá jeho letošní koncertní aktivity, a pak vypočítává, co vše ho vedle vystoupení s jeho barokním orchestrem Collegium 1704 čeká v roce 2023.

„Mám samozřejmě velkou radost, že se něco takového v mém věku vůbec povedlo.“

„Jezuitské varhany oplývají krásným zvukem, příjemně se ovládají a taktéž vizuálně jsou velmi povedené.“

„Popravdě si teď ani neumím představit, že bych studoval někde jinde.“

Sedmnáctiletý varhaník Adam Suk natočil během letošního srpna své první profilové CD, a to na Mathisových varhanách z roku 2014 v jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně. Disk obsahuje průřez varhanní literaturou od Johanna Sebastiana Bacha přes Alexandra Guilmanta až k Miloslavu Kabeláčovi a Miloši Štědroňovi. Ve svém mladém věku je Adam Suk nositelem řady ocenění z českých i zahraničních soutěží. Ve středu 21. prosince od 19 hodin vystoupí jako sólista se Symfonickým orchestrem Konzervatoře Pardubice v Sukově síni pardubického Domu hudby. Zahraje Varhanní koncert C dur Josepha Haydna a sólový part v České mši vánoční Jakuba Jana Ryby.

„Když si Janáčkovo Postludium člověk rozebere, zjistí, kolik je tam nádherných myšlenek a míst, která se dají prožít a ‚vyzpívat‘. Nevnímám to jako sólo, ale jako svébytnou SOUČÁST celého díla.“

„Ale vzhledem k tomu, že celá akce dopadla nad očekávání dobře, můžeme ji zpětně považovat za ‚nultý‘ ročník nového festivalu Dědictví Levého Hradce.“

„O tohle jde! V těch dětech je tvoje pokračování. Jde o to, aby tvé ‚hnízdo‘ bylo v pořádku. Já se o cokoli jiného už odmítám bát.“

Varhanici, hráčku na klávesové nástroje a dnes už organizátorku svého festivalu Danielu Valtovou Kosinovou jsem poznal coby bývalý zpěvák asi před patnácti lety, ale také jsem o ní měl přehled díky tomu, že jsem studoval na HAMU s její sestrou, mezzosopranistkou Jarmilou Kosinovou, dnes už Vopatovou, s níž jsme dodnes přátelé. K našemu rozhovoru v příjemné kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad mě od začátku září inspirovalo provedení Janáčkovy Glagolské mše v rámci Koncertu pro Evropu, které se konalo na Vltavě, a to s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a sólisty pod vedením Semjona Byčkova. Termín k našemu setkání jsme hledali dlouho a je aktuální, jelikož Daniela coby domovská klávesistka a varhanice Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vystoupí se svým orchestrem na dvou gratulačních koncertech, které jsou věnovány mezinárodně uznávanému pěvci, dirigentovi a skladateli Josému Curovi, a to už dnes, v úterý 13., a ve čtvrtek 15. prosince ve Smetanově síni Obecního domu. Dirigovat a zpívat bude samotný oslavenec, od kterého zaznějí v českých premiérách dvě skladby – Symfonická suita z opery Montezuma a Rudý kněz a Te Deum.

„Jsem skladatel a dirigent, kterému se dostalo velkého privilegia být dobrým zpěvákem.“

„Režírování je zabiják, bere strašnou spoustu energie.“

„Klást příliš mnoho otázek je nudné, mít příliš mnoho odpovědi je arogantní. Je třeba to namixovat.“

V lednu uplyne dvacet let od prvního vystoupení argentinského tenoristy Josého Cury před českým publikem. Koncertoval tehdy se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK jako pěvec a dirigent. Od té doby byl v Praze vícekrát. Tento týden, v úterý a ve čtvrtek, účinkuje s Pražskými symfoniky ve Smetanově síni opět, a to na koncertě připomínajícím jeho šedesátiny, oslavené 5. prosince. Představí se jako pěvec a dirigent i jako skladatel. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se rozpovídal nejen o těchto třech profesích, ale i o té čtvrté, totiž režisérské.

„Miluju, když se na sebe se sborem dokážeme napojit tak, že si můžu dovolit hrát si s hudbou podle chuti a momentální inspirace.“

„Rozptyl mých zájmů, myšlenek a tužeb je tak velký, že není moc pravděpodobné, že by mě to i napodruhé smýklo stejným směrem.“

„Poselství toho díla mě teď ve stínu všech lidských tragédií, co se odehrávají na východ od nás, opravdu naplňuje.“

Už patnáct let stojí Lukáš Vasilek v čele Pražského filharmonického sboru, ten v letošním roce získává prestižní ocenění v podobě Ceny Antonína Dvořáka. Stojí rovněž za řadou celosvětově oceňovaných nahrávek a připravuje další. Kromě projektů s tímto sborem však založil ještě komorní sbor Martinů Voices, s kterým uvádí dramaturgicky poutavé a netradiční programy. V únoru příštího roku ho pak čeká velký projekt v podobě Brittenova Válečného requiem.