„Na zkoušku času mnoho nebylo – židle byly málem ještě teplé od Vídeňských filharmoniků.“
„´Podívejte, je mi pětasedmdesát a jemu bylo čtyřiadvacet, když to psal,´ argumentuje šéfdirigent, když obhajuje zásahy do partitury.“
„Mile i trochu ošuntěle obyčejné. A kompaktní. Orchestr z první ruky, téměř na dotek.“
Abfahrt! Odjíždíme, dámy a pánové! Jasný pokyn Dennise Russella Daviese ukončuje půlhodinku družné zábavy. Muzikanti odkládají prázdné skleničky od džusu, piva a vína. Mají za sebou prestižní koncert ve vídeňském Musikvereinu a teď měli v salonku v zákulisí chvíli na osvěžení a uvolnění. Hlasitě se baví, společně žertují. Šéfdirigent mezi nimi prochází. Už je také v civilu. Má na sobě vytahané džíny a vrstvu několika triček. To vrchní je celé černé, vpředu s bíle vyvedenými jmény Leoš, Bedřich, Wolfgang, Antonín, Ludwig a na zádech s bílým nápisem Brno Philharmonic.
