„Dlouho předem usilovala o zapůjčení rukopisu Dvořákova Violoncellového koncertu. A podařilo se.“
„Hudební program je exkluzivní a má jednu česko-americkou souvislost vedle druhé.“
„Potom přichází na pódium s obvyklým úsměvem koncertní mistr Josef Špaček.“
„Tento národ je geneticky naprogramován pro hudbu,“ vyznává se na adresu Čechů Semjon Byčkov. Je pátek, Český dům v New Yorku pořádá komorní hudební večer k výročí Československa a šéfdirigent České filharmonie, vyzván, aby promluvil, propojuje improvizovanou úvahu o svobodě ducha a jazyka s konstatováním, že přijíždí s orchestrem jako se svou novou rodinou do země, kterou považuje za svou starou rodinu. Ze Sovětského svazu emigroval totiž v roce 1975 právě do Spojených států a před pětatřiceti lety se stal jejich občanem. Navíc před chvilkou z pódia zazněla vzpomínka, jak ho skupina filharmoniků před nějakou dobou spontánně vyzvala, jestli by se nechtěl stát nejen příštím šéfem, ale tak trochu i „tátou“ orchestru. Což se stalo.