„Festival vnímám jako událost, která se výrazně profiluje, nebo dokonce specializuje na předvádění hudby ve zvuku co nejbližším epoše, v níž vznikla.“

„Pro Collegium 1704 byl krátký zájezd do Varšavy prvním větším zahraničním projektem po delší době.“

„Dramaturgicky velmi pozoruhodným počinem je uvedení Zelenkovi Missy 1724.“

„Poláci k hudbě přistupují jinak než Češi. Chopin je pro ně přímo světcem,“ říká Václav Luks během našeho setkání v ulicích Varšavy. S Collegiem 1704 a Collegiem Vocale 1704 zde v uplynulých dnech účinkoval na festivalu Chopin a jeho Evropa, se dvěma programy, které zahrnovaly jak polskou hudbu, tak i díla českých skladatelů.

Chopinovo město

„Ve Varšavě jsme již vystupovali několikrát, jak na tomto festivalu, tak při jiných příležitostech. Jednou jsme například účinkovali při uvedení klavíru – repliky Chopinova nástroje. Byla to velkolepá událost v Národní opeře, další důkaz toho, jak si Chopina ve Varšavě považují. Také jsme se třikrát účastnili uvedení Mozartova Requiem, které se zde hrává vždy na výročí Chopinova úmrtí. Hrálo se totiž i na pohřbu skladatele,“ upřesňuje Václav Luks.

Slova Václava Lukse potvrzuje už letmý pohled na program festivalu. Pro ředitele festivalu Stanisława Leszczyńského je zásadní, aby byli polští skladatelé zastoupeni na většině festivalových koncertů. I sedmnáctý ročník je tak plný hudby Fryderyka Chopina a mnoha dalších polských skladatelů, a to i těch obecně méně známých. Na program druhého koncertu Collegia 1704 se tak například dostala díla Marcina Mielczewského a Bartłomieja Pękiela.

Zajímavostí je, že se na festivalu věnuje zvýšená pozornost historicky poučené interpretaci. Řada děl, i těch Chopinových, zaznívá na festivalu na dobových nástrojích. „Festival vnímám jako událost, která se výrazně profiluje, nebo dokonce specializuje na předvádění hudby ve zvuku co nejbližším epoše, v níž vznikla. Až na výjimky však neuvádíme hudbu barokní, ale díla klasicistní a hudbu 19. století. To nás v rámci kulturní mapy Evropy odlišuje,“ vysvětluje ředitel festivalu Leszczyński. Důležité místo má podle něj v programu klavír. Představí se klavíristé jako Julianna Avdějeva, Benjamin Grosvenor nebo Angela Hewitt. Zajímavostí jsou klavírní recitály, které se večer konají v kostele Svatého Kříže, v němž je uloženo Chopinovo srdce.

Pro Collegium 1704 byl krátký zájezd do Varšavy prvním větším zahraničním projektem po delší době. Nicméně, na rozdíl od mnoha jiných souborů se jim podařilo za hranice vycestovat i během covidu: letos v zimě koncertovali ve Španělsku, kde byla opatření pro kulturu poněkud mírnější. Také už stihli v menší sestavě vystoupit v Německu. Partnerem vystoupení Collegia 1704 na festivalu Chopin a jeho Evropa se stalo tamní České centrum.

Hudba pro Mnichov

Na prvním koncertě, který jsme reflektovali zde, zahrálo Collegium 1704 předehru k Myslivečkově opeře Ezio, baletní hudbu z Mozartova Idomenea a singspiel Divadelní ředitel. „Chtěli jsme vytvořit zajímavý program se skladbami, které se tam často neuvádějí. Baletní hudba z Idomenea je krásná záležitost, jelikož je ale v opeře psána na samotný konec, je při uvádění v divadle vyškrtnuta. Z dramaturgického hlediska je to nevhodné, žádný režisér nechce, aby opera končila baletem. Divadelní ředitel je zas formátem, který nelze uvést na samostatném koncertě. Libreto jsem v tomto případě zredukoval na nevyhnutelné minimum, není bohužel tak nosné. Uvedli jsme hudební čísla,“ říká o dramaturgii Václav Luks.

Hlavními protagonistkami singspielu Divadelní ředitel byly sopranistky Nikola Hillebrand a Giulia Semenzato. „Spolupráce s Collegiem 1704 je úžasná. Společný čas nám uběhnul velmi rychle. Zpívala jsem s tímto souborem poprvé, krátce po koncertě ve Varšavě pak vyrážíme do Kolína nad Rýnem, kde s nimi budu zpívat Vivaldiho Laudate pueri Dominum,“ neskrývala nadšení Nikola Hilllebrand hned po koncertě.

Mozartovi předcházela předehra k opeře Ezio Josefa Myslivečka, jehož hudbou se Collegium 1704 intenzivně zabývalo například i během natáčení očekávaného filmu Il Boemo. „Zde je zajímavé, že Ezio byl, rovněž jako Mozartův Idomeneo, komponován pro tu samou mnichovskou kapelu. Skladatelé se přitom v Mnichově i potkali, je to dobře zdokumentováno. Libreto Ezia Mysliveček zpracoval v Mnichově již podruhé. Snažil se dostat místo kapelníka, i v opeře je tedy slyšet, že ji přizpůsobuje mnichovskému vkusu,“ vypráví Luks.

Pochmurný Zelenka

Pro svůj druhý varšavský koncert, který se uskutečnil 24. srpna, si Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 připravily díla o něco staršího data. První půlka patřila už zmiňovaným polským autorům, Marcinu Mielczewskému (1600–1651) a Bartłomieji Pękielovi (?–1670). Oba skladatelé působili v kapele bratra polského krále, Karla Ferdinanda Vasy, Pękiel byl později angažován v kapele krakovského Wawelu. Od obou autorů zazněla kratší sakrální díla: Triumphalis recurrit dies beati Martini a dvě mše. „V rámci polské hudby je 17. století velmi zajímavé. Díla této epochy jsou přitom dobře zmapována, jsou dokonce vydána a dostupná v kvalitních edicích,“ dodává Václav Luks.

Dramaturgicky velmi pozoruhodným počinem je varšavské uvedení Zelenkovy Missy 1724. Nejde totiž o dílo, které bylo koncipováno jako jednotná mše, nýbrž o jednotlivé části ordinária, které Zelenka napsal zhruba ve stejnou dobu. Výjimkou je pouze Benedictus, který se našel v rukopisu jiného skladatele. „Rozhodl jsem se tyto části spojit. Samostatně je totiž uvádět nelze a spojení se nabízí: jsou příbuzné tóninově, instrumentačně – Zelenka zde užívá tří trombonů, což bylo raritní; i náladou. Je to většinou pochmurná, temná hudba. Ačkoliv to nemám podloženo, vysvětluji si to tím, že vznikala v období po smrti skladatelova otce. Zelenka totiž v tomto duchu komponuje jen určitou krátkou dobu, prakticky během roku 1724. Pak se vyznění jeho děl opět mění,“ zamýšlí se Luks.

Koncert, na němž zmiňovaná díla zazněla, byl skutečně velmi kvalitním a podnětným večerem. Otevřel ho Triumphalis recurrit dies beati Martini, skladba určená ke svátku svatého Martina. Sbor zde zpívá za velmi komorního instrumentálního doprovodu (z dechů jenom fagot a trombony). Slavnostní atmosféře to však nijak neubírá – naopak, ansámblu se podařilo vytvořit velmi působivou zvukovost. Collegium Vocale se od počátku projevovalo jako kompaktní flexibilní těleso, na vysoké úrovni zazněly i všechny sólové vstupy sboristů (vždy mě velmi zaujala například sopranistka Pavla Radostová). Velmi dobře vyzněla i Mielczewského krátká Missa Triumphalis, sestávající pouze z Kyrie a Glorie. V náročné polyfonní sazbě se sbor dobře orientoval, a to i v opravdu komplexních úsecích sestavených ze sólových linií. Výraznou funkci měly v rámci instrumentace trombony (Stanislav Penk, Pavel Novotný, Ondřej Sokol), které zvýrazňovaly slavnostní charakter a v mnoha místech zabezpečily krásně barevná místa v nižších polohách. Pękielova Missa a 14 má rovněž pouze dvě části. Skladatel je však opatřil nesmírně zajímavými, dnes až exoticky znějícími harmonickými a melodickými postupy, k nimž měl ansámbl v čele s Václavem Luksem opravdu citlivý přístup. Závažně vyznívající Kyrie otevřela delší instrumentální předehra (místy intonačně trochu nepřesná), velmi mě pak zaujala nezvykle umírněně začínající Gloria.

V Misse 1724 už bylo obsazení orchestru početnější, vedle smyčců a dalších dechů přibyly i varhany. Když přitom Václav Luks upozorňoval na využití trombonů, bylo to zcela oprávněné: trombony zde na řadě míst zdaleka neslouží jen jako harmonické hlasy, ale mají předepsaná velmi efektní místa, v nichž vycházejí do popředí. Mše začíná strhujícím, znepokojivým Kyrie, které bylo pod Luksovou taktovkou výborně vystavěno. V mimořádně rozsáhlé Glorii se nejdřív ukázala brilantnost sboru, pak postupně přicházelo na řadu několik znamenitých sól. Absolutně uhrančivá byla pro mě zejména část „Gratias agimus tibi…“. Dech jsem pak zatajila ještě několikrát, vyzdvihla bych například úsek „Crucifixus…“ z Creda, mysteriózní, v nádherném srozumitelném pianu. Mše vyústila až nadpozemským, teskným Agnus dei. Následoval po něm nadšený potlesk: zcela zaslouženě, byť po takové hudbě by se snad ještě více hodilo dlouhé přemýšlivé ticho.

Foto: Wojciech Grzedzinski