„Je jasné, že nový Rigoletto pražského Národního divadla rozpoltí odbornou i laickou veřejnost, ale také že jde o hudebně velmi kvalitní inscenaci.“

„Inscenace je i přes veškeré počáteční výhrady logická. Jen je možná třeba ji vidět víckrát a sžít se s ní.“

„Tato premiéra dává tušit, že minimálně soubor Státní opery se po změně vedení a po znovuotevření své budovy vydává světovou cestou. Reakce českého publika se ale asi dá očekávat jiná než například u německy mluvícího.“

Historicky první operní premiéru Národního divadla v Praze, kterou bylo možné sledovat pouze v televizi a ne v divadle, nabídla včera večer Česká televize na programu ČT art. Místo diváků obsadily Státní operu kamery a zprostředkovaly Verdiho Rigoletta v moderní režii Barbory Horákové Joly. Hudebně ji nastudoval mladý italský dirigent Vincenzo Milletarì. V hlavních rolích vystoupili Daniel Luis de Vicente, Olga Jelínková, Long Long, Zdeněk Plech a Jana Sýkorová. Od prvních momentů bylo jasné, že půjde o kontroverzní podívanou, ale zároveň o kus poctivé hudební práce.

„Běžte po kabelech,“ loučí se s úsměvem do telefonu Tomáš Šimerda, režisér chystaného televizního přenosu Verdiho Rigoletta ze  Státní opery, když se ptám, kterým vchodem se dostanu na kamerovou zkoušku. Je lednová středa odpoledne a Tomáš je vlastně už druhý, kdo volá v téže věci. Jen o pár minut dřív se ozval telefon a v něm příjemně modulovaný hlas kreativního producenta České televize Jiřího Hubače říká: „Dobrý den, Veroniko, měla byste v sobotu večer čas? Vysíláme živě premiéru a vznikla tam mezera kvůli přestavbě scény, potřebovali bychom ji moderovanou…“ V duchu jásám, dostat se v této době do divadla na operu je více než svátek! Poslední příležitost jsem měla loni na podzim v Brně, den před začátkem dalšího lockdownu kultury, který trvá dodnes. S radostí tedy přijímám. A těším se, že si operu po mnoha týdnech vychutnám v hledišti, naživo a vlastně dvakrát, protože mě čeká čtvrteční generálka, včetně zmíněné kamerové zkoušky, a pak sobotní premiéra.

Jdu po kabelech od přenosového vozu až k bočnímu vchodu, který mě vítá rozšklebenou škvírou odpovídající sevřenému silnému svazku všech možných napájení a optiky. Přestavba, ve které si budu povídat s ředitelem Národního divadla Janem Burianem, je až v posledním dějství, takže mám čas uvelebit se v hledišti a na skoro celé představení se s předstihem podívat.

Je jasné, že nový Rigoletto pražského Národního divadla rozpoltí odbornou i laickou veřejnost, ale také že jde o hudebně velmi kvalitní inscenaci. Ocitáme se na periférii, špinavé, obscénní, drsné, neodpouštějící. Od prvních momentů je jasně naznačeno, že nejde o příběh, který skončí šťastně. Předehru tvůrci využívají k tomu, aby poodkryli starou tragédii. Malá dívenka si hraje s ohněm a následný požár změní navždy osudy všech zúčastněných. Dostáváme tak netradičně odpověď na pozdější Gildiny otázky ohledně její matky a chápeme Rigolettovo mlčení. Připomínkou dávné tragédie je po celý čas představení malá holčička v kouřem ušmudlaných šatičkách, která mlčky pozoruje děj, občas symbolicky se svící v ruce, a připomíná anděla i bludnou duši. Skvěle ji zatančila malá členka baletního souboru Verunka. Je to inscenace protkaná pocitem bezvýchodnosti, předurčení až stigmatu, naturalistická, plná sarkasmu, obscénnosti… a věcí. Na přebohatě zaplněné scéně je snad vše, na co je možné si vzpomenout, nespočet drobných oprýskaných předmětů a různých hadříků, ojetá dodávka, billboard, neonové nápisy, budka připomínající celnici, sloup elektrického vedení, potrhaná čalouněná křesla a další předměty odpovídající pokladům nalezeným na průměrné skládce nebo ve sběrném dvoře, to vše dotváří na zemi vrstva holubinců a drobné kaluže.

Vévoda je tu vůdcem pouličního gangu, pánem v podsvětí, ve svých lesklých a zářivě barevných oblecích, ozdobený blyštivými šperky připomíná podřadného mafiánka či veksláka z 90. let. Za Gildou se ovšem později vydává jako americký studentík, s pugétem rudých nafukovacích srdcí, v džínách a baseballové bundě s neodmyslitelnými čísly. Rigoletto je tu jeho sarkastickým poskokem, evidentně vděčným za živobytí. Gildu ukrývá v bezdomoveckém přístřešku poskládaném ze staré dodávky a různého harampádí. A ani Gilda tu není, jak to obvykle bývá, nevinnou čistou bytostí. Tajně kouří a víc než zbožnou dívenku ji vnímáme jako okouzlenou puberťačku a „viníka“ celé situace vzhledem k dávnému požáru.

Přes veškerou absurditu ale toto prostředí funguje a zapadá dohromady s textem libreta. Režisérka a z části i scénografka Barbora Horáková Joly, nositelka prestižního britského ocenění International Opera Award 2018 v kategorii Objev roku, věděla, co dělá, i když se pustila do odvážné práce, zvlášť v českém prostoru. Přenášení oper do různých prostředí, případně jejich nadčasové a minimalistické verze, jsou běžnou věcí a je pochopitelné, že s každou další generací tvůrců je těžší a těžší se neopakovat. Možná se tu ale nabízí otázka, kdy už všeho moc škodí? Ani sebelepší detail nebo symbol nemá šanci se uplatnit, pokud je pohřben přemírou zbytečných předmětů nebo jiných detailů a symbolů. Třeba suita dvořanů, kteří se chystají unést Gildu, se vynořuje v rudých kombinézách a s nasazenými hlavami vlků připomínajícími legendární postavu z „Jen počkej, zajíci“. Na minimalistické scéně by to vyznělo zajímavě, takhle ale symbol lovu naznačený už v první scéně nadbytečně zapadl v konkurenci s množstvím ostatních věcí na scéně. To je jeden příklad za všechny. Méně je někdy více. Přesto je tato inscenace i přes veškeré počáteční výhrady logická. Jen je možná třeba ji vidět víckrát a sžít se s ní. Divák má ale většinou jen jeden pokus. A v této souvislosti uvažuji, jestli to tvůrci vzali v potaz. V mém případě další zhlédnutí udělalo moc a sobotní premiéra na mě působila mnohonásobně lépe než první dojem ze čtvrteční generálky, nutno podotknout, že provedené ve stejném obsazení a nemarkýrované, zpívané naplno kvůli televiznímu přenosu.

Sobotní premiéra se konala ve zvláštní atmosféře před prázdným hledištěm, ve kterém jednu řadu obsadily čtyři kamery, a za nimi sedělo jen několik lidí, tvůrci a pár zaměstnanců divadla. Provoz v zákulisí se ale od běžných premiér nelišil. Když jsem šla do třetího patra do maskérny, potkávala jsem nalíčené a namaskované sólisty, sboristy i tanečníky, kteří si broukali nebo halasili úryvky Verdiho nesmrtelných motivů nebo zkoušeli pohyby. Vnitřním rozhlasem zaznělo „zlomte vaz“ ústy ředitele Jana Buriana a pokyny inspicienta. O to lépe jsem se pak cítila už upravená pro pozdější televizní vstup, když jsem usedala v hledišti a z režie zněly pokyny v posledních vteřinách před začátkem přenosu. Ano, je tu premiéra se vším všudy kromě diváků, pro které je primárně určena.

Nový pražský Rigoletto je především skvěle hudebně nastudovaný i zazpívaný. Role Rigoletta se ujal Daniel Luis de Vicente, španělsko-americký barytonista, čerstvý nositel rakouského ocenění Österreichischer Musiktheater Preis 2020 (RozhovorPlus s ním si můžete připomenout ZDE). Své postavě výstižně vtiskl obě polohy, posměšně cynickou i něžnou. Oplývá sametovým témbrem, který dokáže rozeznít dostatečně dramaticky i lyricky. Herecky působí naprosto přirozeně. Dalším skvělým výkonem se může pyšnit sopranistka Olga Jelínková, v současné sezóně členka ansámblu Oper Leipzig. Její Gilda dokázala být dívčí i v dramatických momentech, technicky předvedla dokonalé koloratury i něžná a přitom znělá pianissima a na jevišti se pohybovala s lehkou samozřejmostí. (I s ní si můžete přečíst RozhovorPlus). Nepřeslechnutelným byl Zdeněk Plech jako Sparafucile. Jeho znělý bas je spíš svěží než temný, přitom měkký. Na scéně dokáže působit s nadhledem, ledabylostí a samozřejmostí. Jako vévoda se představil čínský tenorista Long Long. Podal dobrý výkon, přestože se nedokázal plně vtělit do naturelu temperamentního jihoevropského svůdce. Jeho hlas je zakulacený, nepůsobí ostře ani tence a bez toho, aby se pohyboval vyloženě na hranici svých možností, zvládl i nejvyšší tóny. Příjemně svůdnou byla Jana Sýkorová jako Maddalena. postavu si užívala, ale nepřekročila hranici. Hlasově se uplatnila vyrovnaně, což u této role nebývá pravidlem.

Hudebního nastudování se ujal mladý italský dirigent Vincenzo Milletarì, který se ve Státní opeře představil už před rokem v Pucciniho opeře Madama Butterfly. Rigoletta měl silně vcítěného. Po celou dobu na něm bylo vidět jeho hluboké sžití s hudbou, s účinkujícími artikuloval text, byl na ně soustředěně napojený. Orchestr vedl pečlivě, s výrazově jasnými, i když nerozmáchlými gesty. Orchestr pod jeho taktovkou hrál svěže, bezchybně, podal výborný výkon. Stejně tak dobře připravený sbor.

První letošní pražská operní premiéra jistě vzbudí diskuse. Jde o velmi moderní scénickou podobu, u které se zejména běžný divák opery může ptát: Je nutné inovovat až tolik? Pro koho vlastně tento typ inscenace vzniká? Pro recenzenty, aby měli o čem psát a nekonstatovali pouze, že vzniklo další více méně tradiční představení? Je to soutěž operních domů a tvůrčích týmů, aby přišly s něčím novým a diskutabilním? Jak zareaguje zbylých 95 procent lidí, kteří prostě jen rádi chodí na operu? Na tomto místě bych se asi ráda přimluvila za to, abychom se zkusili zbavit předsudků a i v moderních režiích se snažili najít zalíbení. A pokud si nejste jisti, běžte s malým odstupem podruhé, osloví vás úplně jinak. (Rozhovor s režisérkou Barborou Horákovou Joly si můžete přečíst ZDE).

Těžko říct, jestli se nový pražský Rigoletto zapíše mezi divácky oblíbená představení. Určitě je ale skvěle pěvecky obsazené a výborně zvládnuté po hudební stránce. Až další týdny a měsíce ukážou, co vlastně většinové operní publikum skutečně chce v divadle vidět a k jaké hranici přijímá moderní pojetí. Reakce českého publika se navíc dá asi očekávat jiná než, jak by tomu bylo například u německy mluvícího. Buď Rigoletto uhoří pouze při závěrečných tónech na jevišti a současně zahoří zájem diváků tuto inscenaci vidět, nebo v důsledku malé návštěvnosti pohoří. Uvidíme, zda tedy sebevraždu spáchá pouze hlavní představitel, nebo inscenace jako taková. První premiéra Národního divadla v Praze po dlouhé době covidové ale dává tušit, že minimálně soubor Státní opery se po změně vedení a po znovuotevření své budovy vydává světovou cestou.

Poslední opona padá, žádná děkovačka, jen slabý potlesk několika lidí v hledišti a výskot na jevišti za kilometry těžké látky. Tleskám také, ale uvědomuji si, jak moc mi chyběl potlesk na typických místech, šumění publika, pokašlávání, živoucí a pulsující divácká energie. „Báli jsme se, že to bude divný, ale bylo to super! Premiéra se vším všudy, nervozita, spousta detailů na poslední chvíli, totální euforie,“ líčí mi přesto se šťastným výrazem jeden nejmenovaný sólista, když jdu po skončení do zákulisí pogratulovat a poděkovat. Tady už je atmosféra bujará, všichni se objímají, uznání jde také televiznímu štábu. Malou tanečnici Verunku drží Gilda Olga Jelínková v náručí a na otázku, jestli je její, s úsměvem rozpřahuje ruce do strany a odpovídá: „Není, ona na mně jen drží.“

Odcházím známou cestou „po kabelech“ a říkám si, jaká to byla milá tečka za mimořádným večerem, protože v této době jít do divadla je něco jako dát si k večeři šampaňské s kaviárem v době prohibice.

Foto: Serghei Gherciu, Veronika Paroulková