„Nešíří kolem sebe auru nedotknutelného posvátného soustředění jako kdysi Herbert von Karajan a všichni ti skvělí pánové minulosti.“

„Není to samozřejmost, právě v tom spočívá opravdové umění: hudba opravdu zní upřímně a krásně.“

„Sbor z Mesiáše, v němž se cítí přes jeho bravurní náročný průběh evidentně velmi pohodově, obdařují zpěváci s nesmírnou chutí radostnými tóny.“

Nastaly mimořádně teplé dny babího léta a nedělní odpoledne v Konojedech na úpatí východního Českého Středohoří, mezi Litoměřicemi a Českou Lípou, jim ani trochu nedělá ostudu. Zlaté slunce na obloze se zářijovými šmouhami pomalu směřuje k západu a nad střechami obce, před kostelním průčelím na terase porostlé travou, hosté se skleničkou v ruce uzavírají program Slavnostního koncertu česko-německého přátelství. Měl kulturně-politický, mezinárodní i regionální podtext, ale jeho středobodem byla Bachova, Händelova a Zelenkova hudba. Ta, která v podání Collegia 1704 zaznívá v tuzemsku i po Evropě na nahrávkách, v koncertních síních i sakrálních prostorech. Konojedský barokní kostel byl teď dějištěm jejich vystoupení s opravdu svátečními důvody.

Je půl hodiny po ohlášeném začátku koncertu a chrámovým prostorem, bohužel ne celým, se ještě stále rozléhají slova slavnostních řečníků. Česko-německý rozměr této události je pojat skutečně velkoryse, hovořících je dlouhá řada. Collegium 1704 s Václavem Luksem zatím postává a posedává venku u bočního vchodu, na slunci i ve stínu, čekání není moc zajímavé, ale panuje tu přátelská pohoda. Program je nazkoušen, barokní orchestr i sbor Collegium Vocale 1704 jsou uprostřed turné s kompletním Händelovým Mesiášem, jsou ve formě. A tak je čas na vážné úvahy, ale ještě víc na žerty a třeba i nějaké ty drby. Nevylučuje se to s tím, že o něco později, čtyřicet minut po třetí hodině, už konečně uvnitř kostela, začnou hrát a zpívat krásné a vážné věci. Jen kolem sebe prostě nešíří auru nedotknutelného posvátného soustředění jako kdysi Herbert von Karajan a všichni ti skvělí pánové minulosti.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Konojedech u Úštěka byl v roce 2016 obnoven téměř z trosek. Je součástí památkově chráněného areálu se zámkem, bývalým klášterem servitů z 18. století, za jehož postavením stojí dcera hraběte Šporka, provdaná za šlechtice Františka Karla Sweets-Šporka. V desetiletích po druhé světové válce objekty, mimo jiné v nechvalně proslulé péči armády, chátraly, až jim nakonec hrozila zkáza. Dnes vypadají krásně, obec však dosud nese ty nejhorší znaky bývalých Sudet: mezi novými nebo opravenými domy jsou v prolukách ruiny. Okolí kostela má proto ovšem i tak trochu romantický charakter. Nic tu nevyhlíží přehnaně úpravně, chodí se po trávě, jsou tu staré stromy a v zeleni stojí solitérní barokní sochy.

Uvnitř se ještě stále hovoří. O minulosti i budoucnosti, o vzájemnosti a porozumění, o sousedství, o tom, jací lidé tu byli před námi. Partnerem koncertu je mimo jiné Česko-německý fond budoucnosti a za jeho uspořádáním stojí vedle Společnosti pro obnovu památek Úštěcka také Centrum Vincence Zahradníka. Vzpomíná se proto i na něj – na myslitele a českého obrozence, katolického kněze, autora náboženských a filozofických spisů, prvního česky píšícího filozofa, který se v regionu po celý život vyskytoval. Na úrovni učence ovládal oba tehdejší zemské jazyky. Přál si rozmnožení obecného dobra a byl přesvědčen, že konflikty se dají odstranit vírou a vzděláním. Byl profesorem na litoměřickém semináři, ale později byl zařazen mezi politicky „nespolehlivé“ osoby, odvolán z funkcí a poslán na faru v blízkých Zubrnicích a později do nedalekých Křešic, kde roku 1836 zemřel na následky infekce, kterou se nakazil při zaopatřování nemocných při epidemii tyfu. Letos se připomíná 230. výročí jeho narození. Škoda, že řečníci nepočítají se zrádnou akustikou chrámu a mluví rychle a potichu; od desáté lavice dál už jim není rozumět…

Pak konečně přichází čas hudby. Bachovo moteto Komm, Jesu, komm, komponované zřejmě jako pohřební, ale nijak ponuré. Spíše naopak. Vždyť smrt je přece setkáním s Ježíšem…! Dílo prostupuje luteránský chorál, interpretace je kultivovaná, muzikální, oduševnělá. Není to samozřejmost, právě v tom spočívá opravdové umění: hudba opravdu zní upřímně a krásně. Zelenkovo Credo, latinské vyznání víry psané pro drážďanský katolický dvůr, je polyfonní, zahrané a zazpívané s naprostou jistotou. Václav Luks je poprvé uvedl v novodobé premiéře letos v létě v Litomyšli. Händelovo zhudebnění oslavného textu Gloria přináší změnu, není se sborem, ale pouze pro sólistku. Tereza Zimková potvrzuje, že už přesahuje členství ve sboru daleko k sólové dráze, má křišťálový hlas, techniku, umí styl a výraz. A pak návrat k Bachovi, slavné a chytlavé moteto Jesu, meine Freude – Ježíši, má radosti. Collegium 1704 je uvádí v podobě s nástroji, vokálně dokonale a s nádherným výrazem. Hodinový program pak uzavírají přídavky. Sbor z Mesiáše, v němž se cítí přes jeho bravurní náročný průběh evidentně velmi pohodově, obdařují zpěváci s nesmírnou chutí radostnými tóny a při opakování slova „wonderful“ se usmívají. Potom přidávají ještě ztišené Zelenkovo Sepulto Domino. Chrám je plný, lidé zblízka i zdaleka jsou za tak krásnou hudbu vděčni, stojí a tleskají.

Collegium 1704 bylo s dnešním programem na místě, které není typickou koncertní štací a moc se o něm obecně asi neví, ale po rekonstrukci začíná být alespoň občas vhodnou lokalitou pro výjimečné akce. Nejbližší sobotu se tady v kostele v Konojedech má konat další koncert. Pro Spolek pro obnovu památek Úštěcka uvede Piccolo Coro a Piccolo Orchestra Dvořákovu Mši D dur a Te Deum.

Soubor Václava Lukse je teď zrovna v jednom kole. Má za sebou Beethovenovu Missu solemnis v pražském Rudolfinu. Po pátečním koncertě v Kroměříži a po sobotním v Liberci přijde hned v úterý další Mesiáš, tentokrát v Ostravě. Potom ještě 19. září v Praze. Teď je ale chvilka na koláč nebo jednohubky a na skleničku s vínem, třeba i nealkoholickým. Bílé a modré ubrusy na stolech kontrastují se zelení blízkých stromů i vzdálenějších kopců. Slavnostní koncert česko-německého přátelství má na sluncem zalité terase před vysokým průčelím kostela příjemnou tečku. Pohoštění je domácího původu. A čeština se tu mísí s němčinou – jako v Sudetech v minulosti po dlouhá staletí.

Foto: Petra Hajská, Petr Veber