„Interpretační kurzy jsou pošťouchnutím studenta.“

„Vždyť jsme ještě na začátku června pořádně nevěděli, jakým způsobem vůbec budeme moci akademii realizovat a jestli a v jakém počtu se nám přihlásí studenti…“

„O prázdninách se člověk učí jiné věci a jinak než v běžném semestru či školním roce.“

Bravo! Jan Mráček zvedá ruce nad hlavu a hlasitě projevuje uznání kolegům na pódiu. Končí jeden z koncertů při Letní hudební akademii Kroměříž a v jeho závěru právě dozněly tóny Dvořákova Amerického kvartetu. Se studentkou Ellen Klodovou, hrající druhé housle, usedli u pultů ad hoc sestaveného souboru Jiří Vodička jako primárius, Pavel Nikl s violou a Michaela Fukačová u pultu violoncella. Stejně jako houslista Mráček, vedle několika dalších, jsou lektory kroměřížských kurzů.

Známé hudebníky a proslulé sólisty potkáváte v Kroměříži během týdenní akademie na každém kroku. Radek Baborák chodí po Velkém náměstí s mobilem v ruce, gestikuluje, zabrán do náruživého telefonického hovoru. Kateřina Javůrková má na stejném prostranství jen o něco dřív ve stejném odpoledni miminko v kočárku v péči prarodičů, Michaela Fukačová se podvečerním zklidněným městem ubírá s violoncellovým futrálem na zádech do svého pensionu, aby se připravila na koncert, Ivo Kahánek právě přijel z kurzů z Mikulova… A Tomáš Netopil je všude, každou chvíli někde jinde. Je zakladatelem akademie, jejím uměleckým garantem, organizuje, iniciuje, schvaluje… a také hraje na housle a diriguje. Přesunuje se po městě, kde je doma, různými způsoby; z konzervatoře do „zušky“, což jsou dvě přirozená centra akademie, je to naštěstí hodně blízko, doslova pár kroků přes ulici. Ale přesto byl s charakteristickou taškou na boku přes rameno zahlédnut dokonce na koloběžce.

„Nebudu se snad rouhat, když řeknu, že se letošní akademie podařila. Vždyť jsme ještě na začátku června pořádně nevěděli, jakým způsobem ji vůbec budeme moci realizovat a jestli a v jakém počtu se nám přihlásí studenti…,“ říká, když najde chvilku na rozhovor a na shrnutí, a pokračuje: „Mám z toho obrovskou radost. Loňská expanze dál trvá. Hostili jsme asi padesát studentů, letos jich máme přes šedesát. Nutnost vypořádat se s covidem nám dokonce i trošku pomohla, otevřela nám oči, kam bychom se v příštích letech chtěli vydat.“ Tomáš Netopil by byl rád, kdyby v budoucnu měla kroměřížská akademie vlastní smyčcový orchestr. Byla by to podle něj „krásná přidaná hodnota“, se kterou by se mohlo dál pracovat.

Už zjara ale musel letos konstatovat (tehdejší rozhovor s ním čtěte zde), že koronavirová krize přišla v ten úplně nejhorší moment, protože nebylo možné začít spolupracovat s konzervatořemi a s vysokými školami tak, aby se v Kroměříži mohla v létě uskutečnit i plánovaná první orchestrální akademie. Koncert na Dvořákově Praze se nakonec v září bude konat, ale Filharmonie mladých bude mít soustředění jen v metropoli nedlouho před festivalem a jejím základem budou proto především studenti Pražské konzervatoře.

Prvním rokem se dostalo mezi nástroje vyučované na akademii violoncello. „Na učení je zajímavé, že s každým je práce hodně jiná. Jde o to najít podstatu toho člověka, najít to, s čím mu případně mohu pomoct… A to je i pro mě příležitost se učit,“ říká Michaela Fukačová, která se stala první lektorkou. Přijela z Dánska, kde už žije pětatřicet let. Pochází z Brna, vyrostla na Vyškovsku, Kroměříž má ráda a neměla důvod nabídku Tomáši Netopilovi odmítnout. Měla desítku žáků a Iveta Cibulová ji mezi nimi zaujala svou osobitostí natolik, že ji navrhla organizátorům pro udělení Zvláštní ceny letošní akademie. Říci obecně, jak a co učí…? „To se nedá. U někoho se snažím zvuk otvírat, u někoho naopak mírnit a koncentrovat… A u někoho mi dokonce přijde líto, snažit se ho postavit takříkajíc do normálu, protože jeho hraní je osobité, nové, půvabné… a byla by škoda to zkazit…“

Barbara Maria Willi naopak pochází z Německa, ale dlouhé, dlouhé roky už působí v Brně. Vybudovala tam nejen cembalovou třídu, ale také výuku historicky poučené interpretace. „Hudbu dělám jako koníčka na vyšší úrovni… Po učení a zkouškách, které jsem ukončil až minulý měsíc, jde tady na kurzu o příjemnou změnu,“ konstatuje v rozhovoru pro KlasikuPlus.cz Samuel Mihálik. Patří k těm nejpozoruhodnějším z letošních účastníků. Studuje sice hudbu, je v Brně už třetím rokem žákem Barbary Marie Willi, ale v příštím roce završí šestileté studium všeobecného lékařství. Hudba léčí, usmívá se. A na vyjádření obdivu, že zvládá dvě školy, reaguje také odborně: každá z nich zapojuje jinou mozkovou hemisféru. Jsou horší studijní kombinace, třeba medicína a ekonomie, dodává. A protože trvale touží po něčem novém, po změně, tak do Kroměříže nepřivezl noty s cembalovými skladbami, ale skladby pro historický kladívkový klavír. Na závěrečný koncert se tím pádem sice nedostal, protože hammerklavier se do Nadsklepí nestěhoval, ale hodiny u své profesorky hodnotí jako víc než přínosné. Ostatně, o prázdninách se člověk učí jiné věci a jinak než v běžném semestru či školním roce… Když je Barbara Maria pozvána na pódium ke své kroměřížské skupince, nezůstává nic dlužna svému občasnému diblíkovství: vtáhne studenty na chvilku do kroužku a pak je s radostným výkřikem donutí několikrát zvednout ruce. Studovat u ní musí být nejen mimořádně podnětné, ale také zábavné… a určitě i náročné.

Jan Mráček s Jiřím Vodičkou, dva mladí koncertní mistři České filharmonie, byli letos dvěma kroměřížskými lektory hry na housle. Teď, když se po závěrečném koncertě rozdávají diplomy, jsou oba přivoláni ke svým studentům na pódium. Mrknou na sebe a v mžiku se pokládají na zem před stojící žáky, do charakteristické pozice, v niž se často fotí fotbalisté. Snad to někdo stačil zachytit…

„Interpretační kurzy jsou spíše pošťouchnutím studenta. Neznamená to, že ho tady naučíme něco světoborného. Vyučování by se mělo odehrávat především na umělecké rovině,“ reflektuje svou zdejší pedagogickou roli Jan Mráček. Většina účastníků akademie podle jeho slov už je na úrovni, kdy je možné se bavit o interpretačních poznatcích. A tak devětadvacetiletý houslista může s klidem říci: „Já osobně se snažím dávat impuls k tomu, aby začali nad hudbou přemýšlet sami, protože už jsou ve věku, kdy se musejí interpretačně začít odlišovat a dostávat do hudby svou vlastní tvář.“

Letní akademie se zúčastnilo na šest desítek mladých lidí. Ti nejzajímavější dostali šanci na tomto koncertě zahrát (čtěte zde). Nad rámec již vytištěného programu se na poslední chvíli rozhodli pořadatelé zařadit ještě houslistu Romana Červinku. Patnáctiletý kluk byl pro ně objevem. Takovým, že teď po několika zvláštních cenách rozdělovaných pořadateli kroměřížského setkání právě on od Jana Simona přebírá hlavní prestižní cenu, kterou druhým rokem uděluje v Kroměříži Akademie klasické hudby, ta, co mimo jiné pořádá festival Dvořákova Praha… Roman Červinka třímá květiny a plaketu s diplomem, přijímá ve foyer sálu Nadsklepí gratulace, usmívá se. Před chvilkou jeho vystoupením vyvrcholil celý koncert víc než úctyhodně: zahrál skvěle jeden kousek od Fritze Kreislera a je dost možné, že se tu na správné místo právě ukládá jeden z důležitých kamínků jeho možné budoucí dráhy.

Zanedlouho se všichni, co byli na koncertě, scházejí na nádvoří nedaleké konzervatoře. Škola tu sídlí už sedm desetiletí. Barokní budova bývala piaristickým, později františkánským klášterem. Už je tma, sluneční hodiny na jedné ze stěn neukazují… a navíc začíná krápat. Dort už se proto krájí pod bílým stanem, kam se postupně se sílícím deštěm přesunuje většina studentů i organizátorů a lektorů. Voní tu pošlapaná tráva a ve skupinkách se povídá o muzice i o muzikantském životě. Ta největší je zrovna kolem Kateřiny Kněžíkové, která vzpomíná na své první dojmy z konzervatoře. Mají se s její pěveckou třídou rádi. Vždyť i Tereza Zimková, její loňská kroměřížská žákyně a sólistka nedělního koncertu, v rozhovoru pro KlasikuPlus.cz (čtěte zde) přiznává, že si nechce nechat ujít alespoň jednu hodinu ani letos, i když kvůli práci není mezi účastníky.

Na nádvoří konzervatoře je i David Mareček, lektor hudebního managementu, kterého ale zase další den čekají už ředitelské povinnosti v Praze v České filharmonii. Ve složité situaci mající příčiny v celosvětové nemoci mu mnohé úkoly vůbec nelze závidět. Uvažuje nahlas: Budou lidé chodit na koncerty? Co a kde budeme hrát? Kam chceme směřovat…? A co se vlastně dá vůbec plánovat, když netušíme, jaká opatření budou platit v zimě, jaká za rok, za dva…! Riziko, které je spojeno s momentálním strategickým rozhodováním, přirovnává k nejistým investicím do akcií. Teprve za několik let se ukáže, jestli byly nynější úvahy prozíravé, vizionářské či dokonce jasnozřivé, nebo naopak zcela chybné…

Kroměříž je klidné město, s radnicí na horním konci náměstí a zámkem na spodním, město plné církevních staveb a škol i zákoutí u bývalých hradeb, historické sídlo s velkými a starobylými vnitrobloky, zahrádkami a starými stromy. Při koncertě ve Skleníku v Květné zahradě (reflexi čtěte zde) poletoval v neděli pod stropem vyplašený maličký netopýr. Teď je úterý pozdě večer, město asi už spí, dort je sněden a účastníci akademie se rozcházejí ze svého setkání, ze „sladké tečky za předposledním dnem“, jak stálo v programu. Na trávníku v tiché ulici kousek od obou škol se pase hodně velký králík. Ale spíš je to zajíc. Hop, vyplašen proskočí mezi pruty litinového plotu – a ztrácí se kdesi v zahradě Arcibiskupského gymnázia. Idyla.

Foto: Fb a archiv LHAK a Petr Veber