„Je poslední festivalová sobota a ke kapličce na Heiliger Stein, nejvyšší bod v okolí, odkud je přes vinice vidět na Moravu i do Dolních Rakous, přišlo před polednem z obou stran hodně lidí.“

„Muzikanti museli večer už zase směrem do publika hledět do zahalených tváří: na hlavy bez obličejů, bez výrazu…“

„Je neděle a Pod Šobesem, pár kilometrů od Znojma proti proudu Dyje, se scházejí Znojmáci při pikniku, který pod stromy u řeky už po léta také patří k tradicím festivalu.“

Hudební festival Znojmo uzavřelo v neděli večer třetí a poslední představení operní pantomimy Sen s hudbou Michaela Haydna, s texty Arnošta Goldflama a s režií a choreografií Radima Vizváryho. V předchozích dvou až třech týdnech se pod hlavičkou Hudba Znojmo uskutečnilo vícero koncertů a dalších akcí, nejen ve městě, ale i v okolí. Koronaviru navzdory. Skoro jako jindy. Zapomenout na jarní pandemii, která ještě zdaleka nezmizela, se však úplně nedá. Snad jen při doprovodných akcích, se skleničkou v ruce.

„Tohle je ten pravý festival…,“ usmívá se jeho prezident a ředitel Jiří Ludvík chvíli poté, co dohrál s cimbálovkou. Je už bez houslí, zato se sklenkou v ruce. Nechce ani trochu zlehčovat všechny vydařené koncerty a už vůbec ne pěknou operní produkci, kterou letos během obav a omezení doslova vydupal ze země, ale moc dobře ví, a říká to nahlas, že atmosféru zavedené letní znojemské hudební přehlídky neoddělitelně spoluvytvářejí i neformální doprovodné akce: nabídka vinařů, příjemnosti vybočující z všedního dne, pohoda… a tím pádem samozřejmě také tradiční setkání s Rakušany kousek za hranicemi.

Je poslední festivalová sobota a ke kapličce na Heiliger Stein, nejvyšší bod v okolí, odkud je přes vinice vidět na Moravu i do Dolních Rakous, přišlo před polednem z obou stran hodně lidí, letos za všechny dosavadní roky prý nejvíc. Je úplně jedno a není poznat, kdo je našinec a kdo cizinec. Panuje tu milá vzájemnost, ochutnává se víno a něco k němu, povídá se a poslouchá: ve stínu pod stromy obklopujícími kapli hraje a zpívá Cimbálová muzika Antonína Stehlíka, jejímž je Jiří Ludvík primášem. Je červencové teplo, ale bouřka asi nepřijde.

Útržky rozhovorů prozrazují, jak jsou lidé rádi, že se snad vrací trochu normální doba. Rakušané se dají sice poznat podle toho, že nepodávají ruce, mají ještě své koronavirové předpisy, ale dávají zároveň najevo, že se nikomu opravdu vůbec nelíbilo, když na jaře začali nedaleký oficiální hraniční přechod hlídat muži se zbraněmi a když se na polních cestách najednou po letech zase, kdovíodkud je strážci hranic vzali, objevily betonové protitankové jehlany, zamezující v krajině volnému průjezdu a průchodu všude, kde jsme se už dvě desetiletí přes zelenou hranici pohybovali tam i zpět. Teď je vzájemné, pandemií vyvolané izolování států zase minulostí a všichni si jen tiše i nahlas přejí, aby se už nikdy nevrátilo. Žít uzavřeni, nesmět se z jihomoravského příhraničního města vydat jiným směrem než do vnitrozemí, to už si místní, stejně jako přespolní, až z Čech, kterých je tu dnes také hodně, užili po ta desetiletí od války do roku 1990 až dost.

Teď se k muzice přidává Pavel Šporcl, patron festivalu. Hraje sólo i pohromadě s ostatními a je s nimi docela dlouho. O něco později potěšeně vypráví, že je tu takhle každý rok a že vždy zahraje, ale pokaždé jen Montiho Čardáš, který patří k programovým stálicím tohoto setkání. Tolik jako dnes, dodává, tady opravdu ještě nehrál… Aby ne. Vždyť je tu, v reakci na měsíce omezení, opravdu mimořádně radostně. A navíc se k němu a k cimbálovce na chvíli přidal Adam Plachetka, který ke znojemskému festivalu také patří. Píseň „Ach, synku, synku“, ta, co ji míval rád prezident Masaryk, není možná úplně korektní vůči Rakušanům, z jejichž vlivu nás vymanil, když pomáhal demontovat jejich monarchii, ale je to jímavá melodie… A Adam, s malou dcerkou po boku, ji zanotoval s cimbálovkou nepřehlédnutelně a nepřeslechnutelně z plných plic.

Do Znojma je to na sever kolem deseti kilometrů a na jih do Retzu ještě méně. Hudební a sousedské sejití u kapličky na Heiliger Stein je proto také setkáním dvou partnerských festivalů. Navazují na sebe. Jen letos koronavirus zahýbal v Rakousku s termíny víc než ve Znojmě. A tak se v Retzu začíná neobvykle až v srpnu. Šestého se jako úvodní uskuteční program nazvaný Lux in tenebris s hudbou slavného barokního trojhvězdí, Bacha, Händela a Monteverdiho. Sólisté, Ensemble Continuum a sbor Terpsichore se budou střídat na dvou místech. Koncerty smějí navštěvovat jen menší oddělené skupiny publika a festival v Retzu tomu vyhoví.

Adam Plachetka, s nímž se někdo chce vyfotit, zrovna popisuje, jak se ve Vídeňské státní opeře mění vedení a co ho čeká. Pavel Šporcl už odjíždí, čeká ho koncert u Prostějova. Jiří Ludvík si povídá s mužem, který stojí za festivalem v Retzu. A kdosi z dětí právě tahá za provaz a zvoní malým zvonem zavěšeným v minizvoničce na střeše kaple… Už je dlouho po poledni a lidé se začínají rozcházet. Na Moravu je to pár desítek metrů podle vzorně upravených řádků révy a pak bujněji zarostlými našimi vinicemi dolů do Hnanic. Právě tam je mimochodem u kostela sv. Wolfganga malý pivovar. Snad svým sloganem, že na jižní Moravu se nemusí jezdit jen a jen kvůli vínu, nepopuzuje vinaře a milovníky vína až příliš.

Pak je poslední festivalová neděle. Muzikanti, které čeká třetí večerní představení, se při snídani vracejí k sobotnímu večeru. Z pódia jízdárny Louckého kláštera, kde se hraje Haydnův a Goldflamův Sen, museli už zase hledět do zahalených tváří: na hlavy bez obličejů, bez výrazu, bez lidské jedinečnosti. České úřady usoudily, že opět nastal čas, kdy je potřeba se navzájem výrazněji chránit před šířením viru. Pro akce nad sto lidí, akce organizované a konané uvnitř, předepsaly od půlnoci z pátku na sobotu, po týdnech uvolnění, opětovně roušky. Hudebníci kroutí hlavami a malují černé scénáře… Vůbec by se nedivili, kdyby lidé přestali postupně chodit na koncerty. Někteří z obav před nákazou, jiní otráveni z rozčilujících náústků, které překážejí příjemnému poslechu. Co nás asi v koncertních síních ještě všechno čeká…

Jen o něco později, před polednem, v přírodě, v národním parku, na místě zvaném Pod Šobesem, pár kilometrů od Znojma proti proudu Dyje a kousek od Hnanic, se scházejí Znojmáci při pikniku, který pod stromy u řeky už po léta také patří k tradicím festivalu. Sedí se a polehává na dekách, ochutnává se víno a jedí přinesené dobroty… a pohodu dnes spoluvytváří několik muzikantů z Melody Makers. Hrají a zpívají jazz a swing z dvacátých, třicátých a čtyřicátých let a dělají lidem očividně radost. I v družných rozhovorech se hudba druhým uchem neustále pozorně poslouchá a po sólech se tleská. A muzikantům skoro u nohou kolébavě tančí a plácá dlaněmi maličká holčička s dudlíkem v puse.

„Tohle je ten pravý festival…,“ usmívá se jeho prezident a ředitel Jiří Ludvík se sklenkou v ruce. Zdraví se s lidmi, radí, které víno zkusit, šíří kolem sebe dobrou náladu… a – dotázán – dává nahlédnout do plánů na nadcházející roky. Jsou plné nápadů v hudebních souvislostech a kontextech a nevzdávají se ani nastudování a jevištního uvádění dalších vokálně-instrumentálních děl z repertoáru staré hudby: ať už oper, nebo oratorií.

Dávno je jasné, že Hudební festival Znojmo je etablován. Ve městě, v regionu, na mapě tuzemských festivalů. Teď už bude každým rokem „jen“ bojovat o lepší a lepší srovnávání s mezinárodní úrovní… a také o peníze. A možná se už blýská na časy a podaří se přece jen konečně také opravit Jízdárnu u Louckého kláštera, kde se konají festivalové divadelní produkce. S tím, že je potřeba upozornit na nedobrý stav této památky a pomoci iniciovat její záchranu, se ostatně před lety ve Znojmě na festivalu začínalo. Určitě se s touhle snahou nekončí. Stejně jako se nezmění přesvědčení, že k festivalu patří vedle hudby i víno, gastronomie, pospolitost a dobré sousedské vztahy.

Foto: Petr Veber