pondělí, 29 červen 2020 18:14

Dvořák pod americkou vlajkou

Autor:

„Záznam bude mít v televizi sváteční důstojnost.“

„Do druhé věty nám zpívají ptáčci… Je to hodně romantické provedení!“

„Novosvětská patří mezi nejhranější romantické symfonie. A Američané ji milují.“

 

 

200626PKFUSrezidencekoncert32cPetraHajska

 

Orchestr PKF-Prague Philharmonia se v roce 2022 chystá na turné do Spojených států. Kolem záměru vznikají pochopitelně dlouho předem umělecké i finanční aktivity. Povědomí o cestě do Ameriky určitě oživí také koncert, který těleso natočilo v pražské rezidenci velvyslance USA a který v sobotu večer, na americký svátek Den nezávislosti, odvysílá Česká televize na stanici ČT art. Na programu asi nemůže být v takovém případě jiné dílo než Dvořákova Novosvětská symfonie.

 

200626PKFUSrezidencekoncert10cPetraHajska

 

Stop… Leoš Svárovský trochu rezignovaně a trochu pobaveně dává ruce dolů, hráči se odpojují, hudba strmě utichá. Je páteční podvečer a v metropoli je zvýšený dopravní ruch. Za zdí americké ambasády právě projíždí nějaká hodně, ale opravdu hodně hlučná motorka a do zahrady se ten rámus vlamuje zcela neodbytně a neodstranitelně. Záznam samozřejmě i televizním divákům přizná, že se nahrávka pořizuje v plenéru, ale co je moc, to je moc… Symfonie musí začít znovu. Pak už ji naštěstí nic podobného nepřeruší. Vzdálený hluk v ní ale slyšet bude, stejně jako cvrlikání ptactva. Výstavní reprezentační vila z dvacátých let, inspirovaná francouzským klasicizujícím barokem, je obklopena velkou zahradou s mohutnými stromy. V Bubenči ji nechal postavit právník Otto Petschek, příslušník úspěšné bankéřské rodiny. PKF - Prague Philharmonia hraje na schodišti do zahrady, v akusticky výhodné pozici s lehce prohnutým průčelím domu za zády.

Orchestr je tu docela dlouho. Má už po zkoušce, po domlouvání technických detailů, po nácviku hymny a ceremonie s vlajkou, svěřené americkým skautům. A po jejich natočení naostro, pro úvod televizního koncertu. Velvyslanec Stephen B. King je v těch okamžicích zachycen, jak stojí před pódiem s pohledem upřeným do zahrady, vzpřímeně, s rukou na srdci. Záznam bude mít v televizi sváteční důstojnost. A přítomní se shodují, že právě tahle symfonie je charakteristická tím, že je hudbou z Ameriky, ale procítěnou českým srdcem a duší.

 

200626PKFUSrezidencekoncert05cPetraHajska

 

„Hrát Novosvětskou je samozřejmě velmi emotivní, zvláště když se po dlouhé době začíná opět rodit společenský a hudební život,“ přiznává v pauze Leoš Svárovský, když chvíli odpočívá uvnitř budovy v krásném hudebním salonku, který mu poskytli jako šatnu. Je tu kromě nábytku také křídlo… a samozřejmě i americká vlajka. „A hrát ji tady, na americké ambasádě, když si uvědomujeme, že Antonín Dvořák v New Yorku ´řediteloval´ na konzervatoři… Má to posvěcení, pro nás jde o určité poslání,“ pokračuje. A dodává, že i natáčení vpodvečer má své kouzlo: „Do druhé věty nám zpívají ptáčci… Je to hodně romantické provedení!“

Novosvětská symfonie tady zní pod americkou a českou vlajkou, které svorně zdobí zahradní trakt domu. Je opravdu z Nového světa. Dvořák ji psal v New Yorku od ledna do května 1893, v prvním školním roce svého působení na tamní konzervatoři. Premiéru pak na sklonku téhož roku dirigoval v Carnegie Hall za pultem Newyorské filharmonie Anton Seidl. Z „Nového světa“, tedy z Ameriky, je i ryze hudebně. I když zároveň platí, že není „americkou národní symfonií“, protože – slovy jednoho kritika ze dnů po premiéře – Dvořák se nemůže zbavit svého češství, stejně jako se gepard nemůže zbavit svých skvrn.

 

200626PKFUSrezidencekoncert16cPetraHajska

 

Jak tak, větu za větou, pod temperamentními gesty dirigenta teď zaznívá, symfonie nicméně znovu potvrzuje, že je jasným plodem kompoziční suverenity. Napsal ji autor, jehož ustálený slovník vyjadřovacích prostředků a osobitý kompoziční styl už plně vykrystalizoval. Dvořák ovšem do hudby nemohl nepromítnout silné dojmy, které na něj po prvních měsících v novém prostředí silně doléhaly. Poté, co po jeho příjezdu za oceán mělo už premiéru jeho Te Deum, cítil se určitě být i nadále vyslancem české hudby a nechtěl tedy ani zklamat očekávání, která do něj vkládali, když ho pozvali. Vždyť si Američané představovali, že jim pomůže vytvořit novou národní hudbu nebo národní skladatelskou školu, která ještě stále ve Spojených státech neexistovala. Že z domova ví, jak na to.

Skladby, které psal Antonín Dvořák v USA, mají vedle toho „českého“ i jedinečné vlastní intonační a výrazové zabarvení – zaznívá v nich teskný podtón související s odloučením od domova a jsou z nich opravdu slyšet rovněž vlivy severoamerické hudby. Skladatel do symfonie určitě vědomě a trochu také bezděčně promítl svou teorii o možnostech využití charakteristických prvků afroamerické a indiánské hudby. V Americe dospěl k odvážnému a jasnozřivému názoru, že budoucí hudba této země musí vycházet z černošských písní. Uvedl to v interview pro New York Herald – a vzbudil pochopitelně velkou pozornost, vždyť otroctví bylo ve Spojených státech zrušeno teprve roku 1863 a rasová segregace tam trvala až do poloviny 20. století… Reakce a debaty, které vzbudil, byly vášnivé a často odmítavé.

„Neupotřebil jsem jediné z oněch melodií,“ zdůrazňoval Dvořák opakovaně, když se množily dohady, který spirituál je v symfonii slyšet a který ne. Cítil se být podle svých slov pouze prodchnut jejich příznačnými rysy – vlastně jejich duchem.

 

200626PKFUSrezidencekoncert07cPetraHajska

 

„Američané jsou jako národ velmi hrdí, jsou patrioti. Vždyť ve Spojených státech pomalu u každého domečku je stožár, na kterém vlaje vlajka,“ přemýšlí Leoš Svárovský, pro kterého tento den jde o uvedení Novosvětské – podle jeho záznamů – s pořadovým číslem 179. Dvořák, jak za chvíli říká, patří mezi největší velikány světového romantismu a jeho Devátá symfonie patří mezi nejhranější romantické symfonie. „Američané ji milují. Vážíme si celé této příležitosti i přijetí, které bylo velmi milé a velmi zdvořilé, a snažíme se odvděčit hezkou hudbou, pěkným provedením.“

Už nyní ví, že s orchestrem, u něhož je pravidelným hostem, by měli Dvořákovu Novosvětskou hrát napřesrok při asijském turné. Nejméně třináctkrát. „Jde o symfonii, která mě nikdy nepřestane bavit, vždycky člověk najde nějaký nový element, barvu, hnutí srdce… A je i takovou procházkou mým soukromým životem: vždycky si při ní vzpomenu na Václava Neumanna, který mi i k ní dával jako můj pedagog množství rad… Vzpomínám na něho… i na Zdeňka Košlera. Ti dva, tak protikladní, byli pro mě osobně stálicemi českého umění a často na ně vzpomínám; ano, pořád jsem žák…,“ uzavírá dirigent, letos devětapadesátiletý.

Když se pak zase tóny Novosvětské, rozředěné vzdáleností od pódia, hladinou vzdáleného hluku města a zpěvem ptáků, linou velkou zahradou, vzpomenete si na úvahy a debaty, jak moc se asi skladatel inspiroval básní o legendárním indiánském náčelníkovi Hiawathovi z pera H. W. Longfellowa, jejíž významnou složkou jsou působivé popisy přírodních krás divoké americké přírody. I to bude posluchače nadále trochu dráždit. Taková malá tajemství kolem jednoho z celosvětově nejhranějších děl klasické hudby…

 

200626PKFUSrezidencekoncert38cPetraHajska

 

Zahradou rezidence se dlouží stíny, natáčení se chýlí ke konci. Filharmoníčci, jak jim kdysi říkával jejich zakladatel Jiří Bělohlávek, dnes i s nějakými výpomocemi, půjdou domů. Televize bude ale ještě dlouho balit. Z boku vily je zaparkováno několik velkých vozů s technikou, kolem rezidence stojí lešení pro kamery, jsou tu stovky metrů kabelů. Od pana velvyslance je velmi vstřícné, pustit si takový „cirkus“ domů. Ale dům a prostor kolem něj, rezidence U.S. Embassy Prague od roku 1945, je víc než velkorysý. A tak se tady orchestr a televizní štáb a hrstka naslouchajících lidí z okruhu kolem PKF vlastně docela ztratí. Od západu se to černě mračí, ale počasí vydrželo. Vznikl jedinečný hudební snímek.

 

200626PKFUSrezidencekoncert21cPetraHajska

 

Foto: Petra Hajská

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.