„Generálka živého přenosu začíná v deset hodin, již o půl deváté se však Rudolfinum hemží lidmi.“

„Jde o sehraný tým lidí – nastane-li nějaký problém, vždy je po ruce někdo, kdo ho ihned vyřeší.“

„Některé skladby znám velmi dobře, s jinými se musím seznamovat. Pokaždé ale začínám s čistou partiturou,“ říká režisér Michael Beyer.“

Již potřetí uspořádala za poslední dva měsíce Česká filharmonie dobročinný koncert, tentokrát ve spolupráci a v rámci festivalu Pražské jaro. Večer se nesl v duchu mozartovského galakoncertu, a to proto, že slavné árie z Mozartových oper zazněly v podání našich slavných operních pěvců a pěvkyň. Koncert opět přenášela stanice ČT art. Trochu netradičně se podíváme do zákulisí živého přenosu ve studiu České filharmonie v Rudolfinu a zjistíme, kdo všechno stojí za tím, že si posluchači mohou vychutnávat hudební díla z pohodlí domova.

Jistý optimismus v mnohých z nás vyvolává návrat do běžného života, obnovená přátelská setkání a v neposlední řadě také probouzející se kulturní události, na které přestávají dopadat některé zákazy spojené s bezpečností. Díky tomu můžeme pozorovat například pomalý návrat diváků do hledišť koncertních sálů. Bohužel ne všichni oplývají radostí, neboť množství lidí se může z ekonomických následků uplynulých nešťastných dnů a měsíců vzpamatovávat delší dobu. Právě na ně myslí organizace Člověk v tísni a spolu s ní také organizační tým festivalu Pražské jaro, členové České filharmonie a sóloví pěvci a pěvkyně. Z pražského Rudolfina tak byl odvysílán v pořadí již třetí benefiční koncert.

Na programu byly tentokrát především předehry, árie a recitativy z mozartovských oper (Figarova svatba, Don Giovanni, Únos ze serailu). Sólové obsazení bylo vskutku výborné. Představil se pár sopranistka Kateřina Kněžíková a basbarytonista Adam Plachetka, vystoupila také sopranistka Simona Šaturová a basista Jan Martiník. Dostalo se i na sólové nástrojové obsazení. Druhou větu z Mozartova dvojkoncertu C dur přednesly flétnistka Andrea Rysová a harfistka Jana Boušková. Českou filharmonii řídil dirigent Tomáš Netopil. Všichni tito lidé se rozhodli povzbudit své příznivce v podpoře potřebným, kterými jsou tentokrát především ti, kteří například buď nemohou zajistit svým dětem důstojné podmínky pro vzdělávání, nebo se mohou dokonce dostat do existenčních potíží.

Odměnou za naše finanční příspěvky na konto sbírky SOS Česko (přispět můžete zde) je nám zážitek z krásné hudby. Tu je však nutné nějakým způsobem zaznamenat a následně dostat až domů ke všem posluchačům, a to v reálném čase a v co nejlepší možné kvalitě. Možná vás již někdy napadlo, jak je možné, že se něco takového povede. V Rudolfinu má tento proces na starost televizní a nahrávací studio patřící přímo České filharmonii. Pojďme se tentokrát na koncert podívat „zezadu“. Do zákulisí televizního přenosu nás pozve a průvodcem generální zkouškou nám bude vedoucí studia, pan Tomáš Kudrna.

Aby bylo možné přenos uskutečnit, je zapotřebí značného množství lidí. Generálka živého přenosu začíná v deset hodin, již o půl deváté se však Rudolfinum hemží lidmi. Režisér přenosu Michael Beyer zrovna obchází stanoviště kameramanů a sděluje jim své požadavky na správné záběry. Vysvětluje také účinkujícím, na jakých mají být pozicích. Všichni jsou ve střehu, inspicienti si dělají poznámky, kdy a koho mají kam poslat – nebude již čas nástupy zkoušet. Na vše dohlíží také vrchní kameraman a produkční. Je zřejmé, že jde o sehraný tým lidí – nastane-li nějaký problém, vždy je po ruce někdo, kdo ho ihned vyřeší, objeví-li se nějaká otázka, vždy je na místě někdo, kdo ji dokáže ihned zodpovědět.

Pokyny dostává také dirigent. Aby vše dobře fungovalo, je nutné mít dopředu přesný přehled o tom, kdy orchestr vstane, kolikrát se dirigent ukloní či zda se půjdou sólisté klanět vícekrát. Mimo to, že při živém přenosu by žádný okamžik koncertu neměl být pro zákulisní tým překvapením, je dobré čas mezi jednotlivými skladbami či mezi skladbami a průvodním slovem vhodně optimalizovat, protože, jak se později ukáže, i tento čas bude v zákulisí cenný. Gong a hlas z reproduktorů již zve hudebníky na pódium, protože generálka se blíží a je nutné vyzkoušet program vcelku tak, jako proběhne později večer.

V suterénu Rudolfina se nachází plně vybavené studio sestávající ze zvukové a obrazové režie. Všechna kabeláž vede ze sálu od kamer a mikrofonů právě sem. Ve zvukové režii je již připravena hudební režisérka Markéta Janáčková a mistr zvuku Jakub Hadraba. Na pomoc k sobě mají další dva zvukaře. Jejich společným úkolem je zajistit, aby hudba, kterou tvoří muzikanti na pódiu nad nimi, byla v reálném čase věrohodně zmixována z jednotlivých mikrofonních kanálů, a posluchačům se tak dostalo co nejlepšího zprostředkování hudebního zážitku. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že režisérka říká, kdo by měl být kdy slyšet, a zvukový mistr zařídí, aby tomu tak skutečně bylo.

Paní režisérka Janáčková má před sebou na stole partituru a v kostce shrnuje, v čem spočívá její práce: „Nejprve se musím seznámit s hudbou, která se bude hrát. Nastuduji partituru a vytvořím si obrázek o tom, jak mají skladby znít. V průběhu zkoušek se pak snažíme najít optimální zvuk, děláme si poznámky, abychom byli na vše připraveni,“ říká. Dodává také, že generálka i koncert jsou nahrávány a nahrávka bude dál distribuována. Jejím cílem je pak zajistit, že výsledný sestřih bude zahrnovat ty nejpovedenější momenty. Zároveň v průběhu přenosu dává mezi skladbami vědět mistru zvuku i dalším kolegům, co bude následovat, aby se stihli za krátký čas připravit či například provést nezbytnou přestavbu jeviště.

Její kolega má před sebou zhruba tři metry širokou mixážní konzoli a navazuje na slova paní režisérky: „Důležité pro nás je, kolik času máme na zkoušení. Tento program jsme například zkoušeli již dva dny, a tak jsem si včera mohl vytvořit pracovní nahrávku jednotlivých stop, kterou jsem si večer znovu prošel, a měl jsem čas doladit všechna nastavení. Sice je potřeba počítat s tím, že akustika sálu bude jiná, až večer přijdou lidé, avšak co se týče barvy tónu a hlasitosti jednotlivých nástrojů či hlasů, je pro mě výhodou, když si můžu předem vyzkoušet, kam až lze zajít, a nedržet se pak v průběhu přenosu příliš při zdi.“

V místnosti naproti přes chodbu je situována obrazová režie. Zde sedí pánové, kteří jednak ovládají expoziční parametry všech kamer (tedy to, jak vypadá obraz, co se týče světla, barev a ostrosti), jednak ovládají robotické kamery, které jsou v sále přítomny a dají se předem naprogramovat na jednotlivé záběry, a jednak tu sedí trojice, která má na starosti střídání jednotlivých záběrů. Navíc jsou zde další důležití pomocníci či pomocnice. Na stěně přede všemi visí několik obrazovek, na kterých jsou současně vidět aktuální záběry ze všech kamer, přičemž červený rámeček označuje vždy ten záběr, který je zrovna vysílán do světa.

U režisérského stolu je poměrně živo. Režisér má před sebou partituru s poznamenanými změnami záběrů včetně čísel kamer, které přicházejí na řadu. Po své pravici má hudební nápovědu, která neustále partituru sleduje, hlásí čísla záběrů kameramanům (ti mají své scénáře u sebe v sále) a upozorňuje kameramany a střihače, na který další záběr se mají připravit. Režisér pak přesně časuje své pokyny střihačovi, který sedí po jeho levici a jemuž energickým lusknutím dává najevo, že teď je ta správná chvíle přepnout záběr na další. Do toho se čas od času ozývá do vysílačky kameramanům s případnými žádostmi o úpravy záběru. To vše probíhá svižně a bez nadechnutí prakticky po celou dobu koncertu. Když je hudba pohyblivější, častěji se střídají záběry a všichni na místě musí být o to pohotovější.

V režii se dbá opravdu na vše. Například je-li zobrazen titulek, vždy ho někdo nahlas předčítá, aby si ho i diváci u obrazovek stihli přečíst, než bude zase skryt. Občas se stane, že se na obrazovce objeví jiný záběr, než je potřeba, nebo je zobrazen špatný titulek či dirigent zapomene, že na programu je také recitativ. To všechno může ledaskoho zmást, avšak nikdo se nesmí nechat rozhodit a zpanikařit – všichni se soustředí na to, co bude následovat. Režisér si všechny chyby poznamenává a v průběhu odpoledne se bude věnovat jejich odstranění, aby k nim ve večerním živém přenosu znovu nedošlo.

„Na generálce se rozhodně spousta věcí nepovedla. Ale to je dobře, protože jsem pověrčivý a povedená generálka by nevěstila nic dobrého,“ říká Michael Beyer, režisér přenosu. Vousatý mužík původem z Berlína úspěšně režíruje představení i televizní přenosy po celém světě. Poslední roky je zván například i k režírování novoročních koncertů Vídeňských filharmoniků. Do rudolfinského studia se ale podle všeho rád vrací: „Lidé, kteří se tu scházejí, pracují dobře. Panuje tu příjemná atmosféra, je to dobrý tým.“ To ostatně potvrzuje i sám vedoucí studia Tomáš Kudrna: „Když jsme studio před dvěma lety založili, do týmu jsme vzali více lidí, než je tu dnes. Tato sestava se ale postupem času ustálila – záleželo především na spolehlivosti, kolegialitě a na pozitivním přístupu k práci.“ Všichni z přítomných jsou externisté, avšak do studia se na každou další událost rádi vracejí.

Michael dále vysvětluje, jak se připravuje na tvorbu živého přenosu: „Některé skladby, třeba Mozartovy opery, znám velmi dobře. Naproti tomu dvojkoncert jsem režíroval jen jednou, a to před deseti lety. Pokaždé však začínám s čistou partiturou, protože každá příležitost je jiná a nechci se opakovat. Dopředu se tedy seznámím se skladbami, naposlouchám si je. Vymyslím vhodné záběry a vytvořím si poznámky do not. V sále pak rozmístím kamery. Dnes je to příjemné v tom, že v sále je dostatek místa – za běžných okolností bývají pódia plně obsazená a vy přirozeně nemůžete poslat muzikanta domů a postavit místo něj kameru. Tentokrát je ale na pódiu místa dost, a tak mám radost, že například záběry kontrabasů budou lepší než kdy předtím,“ směje se respektovaný německý režisér.

Že je situace v současné chvíli jiná, popisuje i Tomáš Kudrna. „Normálně tu všude na balkóně sedí diváci a nemůžeme před ně postavit kamerový jeřáb, jako je tomu teď. Nebo například světla, která nasvěcují sloupy, potřebují chlazení, jenže větráčky v nich trochu šumí, a kdyby měl někdo jedno takové světlo u hlavy, zkazí mu to celý koncert.“ Tato paradoxní situace, kdy muzikanti hrají pro prázdný sál (tentokrát tedy ne úplně, ale obsazena byla stejně jen některá místa v přízemí), nahrává rozšiřování technických možností a experimentování s nimi.

Jak se mozartovský galakoncert nakonec České filharmonii se jejími pódiovými i zákulisními hráči povedl, jste mohli zhlédnout na ČT art. Kdo to nestihl, anebo by chtěl představení zhlédnout znovu, může se podívat na iVysílání České televize nebo na našem facebookovém profilu. Večerem provázel Ondřej Havelka, a jak se stalo u těchto koncertů zvykem, provedl také dva rozhovory.

Děkujeme České filharmonii za možnost nahlédnout do procesu zprostředkování výjimečných hudebních zážitků posluchačům a přejeme všem hudebníkům brzký návrat do obvyklého režimu.

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská, Lukáš Červený