„Pro mnoho pedagogů základních uměleckých škol je to mimořádně silná příležitost, extrémně silný impulz.“

„MenART usiluje o doplnění o perfekci a elitnost, o vyhmátnutí největších talentů, které se vymykají základnímu schématu.“

„Teď nás čeká třetí ročník MenART a reakce je jednoznačná: přihlášek je spousta.“

V kostele svatých Šimona a Judy je v pátek odpoledne rušno. Jsou tu minimálně dva štáby s kamerami, mezi kabely klopýtají pořadatelé, filmaři, zvukaři, muzikanti, příbuzní a učitelé. U klavíru se střídají děti, před bleděmodrou festivalovou vlajkou další čekají, až na ně přijde řada. Natáčejí se rozhovory, zároveň se zkouší a dolaďuje režie. A Ondřej Havelka se očividně marně soustřeďuje na texty, protože na něj stále někdo mluví, případně se s ním chce vyfotit… Večer odsud Pražské jaro přenáší první ze svých letošních jedenácti internetových koncertů bez publika. Nese název Salon ZUŠ a odehrává se jako alternativa v době, kdy jsme – nebýt koronakrize – měli prožívat několikadenní přehlídku základních uměleckých škol ve veřejném prostoru, čtvrtý ročník bezprecedentní celostátní akce ZUŠ Open.

Na koncert, který obdobně figuroval v původním festivalovém programu, se připravovali nadaní žáci základních uměleckých škol, stipendisté akademie MenART, kteří pod vedením mentorů pracovali celý rok.

„Loňský první ročník jsme nazvali pilotní, chtěli jsme si otestovat, jestli zvolený princip funguje. Zpětná vazba předčila naše očekávání,“ odpovídá Dana Syrová, ředitelka akademie MenART, na otázku KlasikyPlus, jaké jsou další vize. „Když k tandemu student a pedagog přistoupí mentor, který nevidí jenom techniku, ale dokáže popsat celek, dokáže mluvit o své profesi, o etice, inspiraci, o vnitřní motivaci… tak pro mnoho pedagogů základních uměleckých škol je to mimořádně silná příležitost, extrémně silný impulz. Je možné, že někteří ze studentů to ocení až časem, úměrně věku. Ale určitě jde o semínko, které bude klíčit,“ pokračuje a nakonec dodává: „MenART přitahuje motivované.“ 

„Není to jenom moje práce, ale i práce pedagogů, kteří se s dětmi každý týden setkávají a pracují, snaží se pokračovat ve směru, jaký stanovujeme při našem společném setkání,“ navazuje sopranistka Kateřina Kněžíková, spolu s Ivo Kahánkem a Janem Fišerem jeden ze tří mladých umělců, kteří byli v akademii MenART v uplynulém školním roce mentory.

Pianista Ivo Kahánek o chvíli později v krátkém rozhovoru pro KlasikuPlus prohlašuje, že Menart „rozhodně má smysl“. A to zejména proto, že český systém základních uměleckých škol je nesporně úžasný a výjimečný. Je ovšem nastaven tak, aby pomáhal zušlechťovat. „Ideálním absolventem ZUŠ vlastně není profesionální hudebník, ale celoživotní milovník klasické hudby, který chodí na koncerty a který si doma v nejlepším případě něco zahraje. Což je samozřejmě skvělé a procházejí tím řádově statisíce dětí, tedy nezanedbatelná část populace. Na druhou stranu MenART usiluje o doplnění tohoto systému o určitou perfekci a elitnost…,“ vypočítává Kahánek, „to znamená o vyhmátnutí největších talentů, které se vymykají základnímu schématu.“ Ty je pak dobré podpořit a dát jim informace od lidí, kteří působí na pódiích, a dát jim ty informace, jak podtrhuje, dostatečně brzy.

„Sžili jsme se bezvadně hned na prvním setkání v Kroměříži, kde jsme měli intenzivní prodloužený víkend,“ rekapituluje svůj pohled houslista Jan Fišer. „Viděli jsme se vždy po čtvrt roce. To, že naposledy to bylo v únoru, je trochu nešťastné… Jsem tedy na vystoupení svých tří stipendistů docela zvědavý!“ A má i podle něj smysl věnovat se takhle detailně už dětem ze ZUŠ? „Určitě, i proto, že setkání nejsou určena jenom pro žáčky, ale i pro jejich pedagogy, aby dostali nové impulsy, aby získali nějaký nový pohled nebo informace… A samotný žáček může dostat nějaký stimul a motivaci, třeba k tomu, aby se sám sebevzdělával ještě nějak jinak, když na to mentálně má.“ Jan Fišer i proto věří, že MenART bude pokračovat a v další sezóně bude ještě víc stipendistů, z nichž bude možné vybrat „ty nejšikovnější…“

„Teď jsme se kvůli koronaviru neviděli s žáky skoro tři měsíce, jedno setkání, kde jsme měli finalizovat výběr, jsme museli vzdát. Měli jsme cvičit repertoár pro Pražské jaro a pro Smetanovu Litomyšl… Takže nakonec máme jinou variantu koncertu, ale repertoár, s kterým jsme sem přijeli představit, jsme pilovali během roku,“ pokračuje Kateřina Kněžíková. Vzpomíná na první třídenní setkání: bylo intenzivní, poznávala stipendisty z vnějšku i zevnitř, snažila se pro ně najít správný repertoár, uvažovala, jak pracovat na jejich možnostech a rozvíjet je. „Je to intenzivní práce, jsem z ní pokaždé hodně unavená, ale hodně mě to baví a také mi to hodně dává, protože poznávám i sama svoje možnosti…,“ přiznává. Ale jednoznačně vidí, že má smysl na jejich rozvíjení pracovat. “Vidím, že to má smysl už na základních uměleckých školách, že je dobré talenty podchytit, i kdyby se tomu třeba nakonec nevěnovali. Je dobré naučit se věci hned správně a nemuset se je později přeučovat.“

V době karantény a opatření proti šíření epidemie na dálku, například přes Scype, zpívat neučila. „Mně se zdá, že pěvecký zvuk zprostředkovaný nějakým přístrojem je natolik změněný, že to nemá smysl. Ale samozřejmě se mohou na dálku trénovat dechová cvičení a podobně. Někdy méně je více. A nechat někdy hlas dokonce odpočinout je lepší, než se stresovat a snažit se udržet všechny hodiny za každou cenu,“ vysvětluje.

Ivo Kahánek si podle svých slov dokáže představit situaci, kdy by nebyla čtyři setkání s mentory za školní rok, ale klidně třeba osm. „V tu chvíli by efekt byl opravdu vynikající. Takhle jde o kompromis mezi časem lektorů a logistikou, ale díkybohu za něj… Když si vzpomenu na své začátky, my jsme žádnou takovou možnost neměli. Sami jsme si hledali mistrovské kurzy, na které bychom rádi zajeli; někteří z nás takovou možnost využívali méně, někteří více… Je to trochu jako s financemi: nejde o to, kolik peněz obecně je v ekonomice, ale jak rychle proudí. Přesně tak je to i s informacemi o hudbě. Penzum lidí, kteří mají co říci svěřencům, je veliké, vždycky takové individuality jsou, ale důležité je, aby se informace vyměňovaly! Myslím, že MenART k tomu dobře přispívá,“ uzavírá a začíná pokukovat po pódiu, kde si právě začíná zkoušet večerní program jeden z nejmladších klavíristů.

A ještě jednou Dana Syrová: „V akademii MenART se pracuje jako skupina, není to soutěžní prostředí, ale prostředí otevřeného sdílení, kde se vytvářejí přátelství a otvírají se otázky, na které v běžné výuce prostor není. V tom vidím obrovskou cenu!“ Momentálně se uzavírají přihlášky do dalšího běhu. „Budeme mít jedenáct mentorů a půjdeme napříč čtyřmi obory, které se vyučují na základních uměleckých školách. Takže rozšiřování ano, ale krok za krokem,“ navazuje na první otázku. „Teď nás čeká třetí ročník a reakce je jednoznačná: přihlášek je spousta. Kdybych sama mohla, tak si takový program také dopřeji,“ usmívá se, pokud to lze pod rouškou odhadnout.

Blíží se večerní koncertní program. Na pódiu se během něj vystřídají Amálie Motošická, Filip Šťovíček, Veronika Chamolová, Patrik Hradecký, Jana Řeháková, Veronika Nováková, Klára Muknšnáblová, Zuzana Havlíková, Adéla Řehořová, to jsou zpěváci; pak houslistky Tina Tranová, Martina Eva Milovníková a Alžběta Domincová a s nimi ještě pianisté: Rudolf Grepl, Viktor Skýpala, Martin Bajer, Alexandr Klement a Nora Lubbadová. Jsou ze „zušek“ z celé republiky, od Rakovníka a Berouna po Domažlice, od Dobřan po Prahu, Olomouc a Brno, od Plzně a Lysé nad Labem po Valašské Klobouky a Napajedla.

Pandemie a drastická opatření epidemiologů a vlád zamíchala s kulturním děním po celém světě. Páteční Salon ZUŠ je v této situaci malý zázrak. A nemenším zázrakem je i skutečnost, že festivalový štáb – když musel zahodit do koše práci několika let – během pár týdnů připravil pro jubilejní 75. ročník Pražského jara nový, i když nesrovnatelně skromnější program. Streamy, nahlédnutí do archivů… Do virtuálního prostoru, během března a dubna už zaplněného nesčetnými on-line aktivitami jiných, se rozhodl přidat i něco se svým logem. Zkoušíme všelicos nového, zjišťujeme, co všechno dokážeme produkovat, říká lakonicky jeden z pořadatelů a usmívá se, pokud se to tedy pod rouškou dá poznat… Možná se nově získané organizační dovednosti a zkušenosti projeví i napřesrok. I kdyby už bylo všechno zase při starém a lidé mohli chodit na koncerty, nebude například k zahození vědět, s kým a jak dát dohromady paralelní audiovizuální přenos na internet pro ty, kteří na koncert nebudou chtít nebo nebudou moci jít.

Foto: Petr Veber