neděle, 15 září 2019 13:19

Leeds Town Hall a chvilka s Antonínem Dvořákem

Autor:

„Od roku 1858 se tu konal každé tři roky - v souladu s krásnými anglickými a anglikánskými tradicemi - velký sborový festival. Leeds Triennial Music Festival. Až do roku 1985.“

„Pak přišel patnáctý říjen 1886 a premiéra Svaté Ludmily... Na stejném festivalu zazněla také Bachova Mše h moll, Händelův Izrael v Egyptě, Mendelssohnův Eliáš a nová díla od domácích autorů.“

„Projekt Voices Yorkshire chce vrátit hrabství na severovýchodě Anglie zpátky na scénu vokálního dění.“

 

5

 

„Ano, ale jen na dvě minutky – právě tam probíhá zkouška na koncert,“ odpovídá muž u vchodu do zákulisí na otázku, jestli by bylo možné nahlédnout do hlavního sálu, do Victoria Hall. Jsme v Leedsu na severu Anglie a zdejší radnice, Town Hall se sedmdesát metrů vysokou věží, má jednu jedinou, zato silnou spojnici s českou hudbou. Patnáctého října 1886 tady dirigoval Antonín Dvořák světovou premiéru svého oratoria Svatá Ludmila. Na provedení se tehdy podílelo sto dvacet orchestrálních hráčů a sbor o třech stech padesáti zpěvácích.

Teď je na pódiu nevelký, proti zmíněným číslům opravdu komorní pěvecký sbor. Je odpoledne, jsou v civilu, zkoušejí naplno. Jen jedno je zvláštní – hudba zní pouze z reproduktorů. Dochází nám to ale hned – ty zvláštní malebné pohyby rukama, plné výrazu, kterými sboristé v rytmu nepřetržitě doprovázejí a ilustrují zpěv, jsou ve skutečnosti znakovou řečí. Na večerní vystoupení tu zkouší pěvecký sbor, jehož úkolem je interpretovat hudbu pro neslyšící…!

Rozhlížíme se rychle, nemůžeme zůstat dlouho. V auditoriu je jen několik lidí, všichni patří k večerní show. Vzadu pod balkonem sedí zvukař a někdo právě dává v pauzičce mezi dvěma čísly zpětnou vazbu sbormistrovi, otočenému na chvíli dozadu. I když nerušíme, nepatříme sem. Takže fakta: sál z poloviny devatenáctého století je v přízemí skoro třicet metrů dlouhý a osmnáct metrů široký. Vejde se sem kolem dvanácti set lidí, pokud by šlo ovšem o banket se stoly, tak asi čtyři sta. Prostorný je evidentně i balkon. Celková kapacita – bezmála šestnáct set míst. Prý jedna z největších prostor v Leedsu, kterou si lze pro nejrůznější typy příležitostí pronajmout…

 

4

 

Vzhled určují mohutné korintské sloupy po stranách, oblouky v klenbě, bohaté zdobení v novorenesančním stylu. Sál navrhl architekt Cuthbert Brodrick. Třímanuálové varhany v jeho čele s barvitě nasvíceným prospektem a zdobenými píšťalami postavila firma Gray and Davidson. Otevření v roce 1858 byla přítomna královna Viktorie. V Leedsu se od toho okamžiku konal každé tři roky - v souladu s krásnými anglickými a anglikánskými tradicemi, k nimž patří obliba oratorní a vůbec vokální hudby - velký sborový festival. Leeds Triennial Music Festival. Až do roku 1985.

Antonín Dvořák začínal jako neznámý violista orchestru pražského Prozatímního divadla a varhaník v nedalekém kostele sv. Vojtěcha. Během tří desetiletí se však postupně stal uznávaným tvůrcem požívajícím respektu v německy mluvících zemích, v Británii i ve Spojených státech. Novosvětská symfonie, Violoncellový koncert h moll a několik desítek dalších skladeb z jeho odkazu jsou u nás, a mnohé z nich i ve světě, ty nejoblíbenější. Přesto existují díla, která tak důvěrně neznáme. Patří k nim i Svatá Ludmila. A informace, kde že vlastně měla premiéru, je už skutečně informací speciální.

 

7

 

V Británii se Dvořákova hudba objevovala za jeho života na programech brzy poté, co ji začali hrát v Německu. Na počátku jeho mezinárodního renomé stály i v Londýně Slovanské tance, ale záhy Londýn slyšel Šestou symfonii a v roce 1883 si skladatel publikum definitivně získal po tamní premiéře své kantáty Stabat mater. Britská obliba oratorní hudby, mající kořeny už v době Händelova londýnského působení v první polovině 18. století a pokračující přes popularitu Mendelssohnových oratorií až k dílům domácích autorů, byla pro přijetí Dvořákovy tvorby šťastnou okolností. A tak mu z Filharmonické společnosti v Londýně napsali, aby pro ně zkomponoval novou symfonickou skladbu a přijel ji dirigovat… Byla z toho Sedmá symfonie a téměř desítka Dvořákových cest do Anglie…

V roce 1884 dostal objednávku na nové oratorní duchovní dílo, které bude poprvé provedeno na sborovém festivalu v Leedsu. Mělo mít za základ biblický text. Dvořák však prosadil látku z české historie. Postava Ludmily, jedné z hlavních českých katolických světic, ho přitahovala dlouhodobě. Nyní už tedy mohl konečně svůj sen realizovat. Jako spoluautorku si představoval Marii Červinkovou-Riegrovou, text nakonec napsal Jaroslav Vrchlický. Zachytil zrození nové etapy národních dějin a propojil křesťanskou symboliku s rovinou vlastenectví. Právě tyto dva momenty měly ostatně zásadní význam pro Dvořákův duchovní svět a rezonovaly u něj i hudebně.

 

SvataLudmilaprogramLeeds

 

Pak přišel patnáctý říjen 1886 a premiéra... Na stejném festivalu zazněla v Town Hall také Bachova Mše h moll, Händelův Izrael v Egyptě, Mendelssohnův Eliáš a nová díla od domácích autorů Arthura Sullivana, Charlese Stanforda a A. C. Mackenzieho. Dvořák si na oratoriu zakládal. Patří k jeho nejrozsáhlejším dílům, je bohaté v melodické invenci, v polyfonické práci i ve zvukové kráse. Dvořák trval na námětu z české historie. Vrchlický vytvořil postavu poustevníka Ivana, který pohanskému lidu podává svědectví o jediném Bohu. Kněžna Ludmila žádá, aby ji pokřtil, a setkává se s Bořivojem, který je ochoten přistoupit na stejnou víru, když ji získá za ženu. Třetí část oratoria líčí velkolepý obřad na Velehradě, vedený biskupem Metodějem; Ludmila s Bořivojem a s nimi i český lid přijímají křest. Přes zjevné slabiny ve vykreslení postav bylo libreto vhodným podkladem pro kontrastní hudební nálady s efektními sólovými, ansámblovými i sborovými čísly. Formu, vzorově danou Händelovými oratorii, dokázal Dvořák naplnit hudbou své doby. Střídá dramatické, lyrické, velkolepé a intimními pasáže a dosahuje monumentálního účinku. V závěru využívá starobylou duchovní píseň Hospodine pomiluj ny - nejprve jako slavnostní pochod a pak z ní vystaví grandiózní, ohromující fugu.

 

8

 

Publikum, cestující na festival z širokého okolí, dokonce i přes noc z Londýna, vzdáleného stovky mil, Dvořákovo dílo přijalo. Kritici vesměs ne – vytýkali mu námět, nedobré libreto a přílišnou délku. Výjevy z úsvitu českých dějin se prostě nakonec pro Brity ukázaly být odtažitější než obvyklé biblické téma… Až zase osmá cesta do Anglie mu přinesla v roce 1891 v Birminghamu díky premiéře Requiem ničím nezkalený výrazný triumf a tedy i satisfakci za méně příznivé britské přijetí Svaté Ludmily o pět let dřív.

Jakékoli uvedení monumentálního romantického oratoria Svatá Ludmila je vzácností. Vzniklo pro velký sborový festival, má grandiózní, téměř operní měřítko a jeho provedení je interpretačně i organizačně natolik náročné, že se na koncertech objevuje jen ojediněle. Vzpomínáme na festival Dvořákova Praha, kde přesně před rokem, v polovině září, zaznělo, a to zcela výjimečně v nezkrácené podobě. Za uvedením stál Jakub Hrůša a podrobně tehdy v rozhovoru pro KlasikuPlus o skladbě hovořil.

Victoria Hall byla v říjnu 1886 svědkem hudební události. „Byl Vám to entuziasmus vpravdě anglický, jaký už jsem zas dávno nezažil. Vše jásalo a bouřilo… a volání ‚Dvořák‘ nemělo konce. Ještě ku konci jsem musel vystoupit na tribunu a před obecenstvem jsem několik slov anglických pronesl ke sboru a orchestru, což vzbudilo ohromnou bouři potlesku. Vše mávalo šátkami a bylo uchváceno až do nejhlubších útrob...,“ čteme v jednom z Dvořákových dopisů.

 

6

 

Teď je tu však klid, sbormistr se po výměně vzrušených slov se spolupracovníky v hledišti obrací zpátky ke sboru a zkouška pokračuje. Hudbu z reproduktorů doprovázejí zvláštní malebné pohyby rukama, plné výrazu, kterými sboristé v rytmu nepřetržitě doprovázejí a ilustrují zpěv. Už je to určitě víc než dvě minuty, nejméně pět – a tak potichu vycházíme zpátky na chodbu. A dáváme se do řeči s ženou, jejíž jmenovka prozrazuje, že patří k organizátorům. „Ano, Paul Whittaker řídí sbor zpívající v britské znakové řeči – Signing Choir. Sbor, ve kterém někteří slyší a někteří ne,“ potvrzuje. Jde o jedno z vystoupení, které večer spolu s dalšími vytvoří program nazvaný Voices Yorkshire Grand Gala Concert.

Jsme v západní části hrabství Yorkshire a letos v září se škola Yorkshire College of Music and Drama poprvé snaží oživit světoznámou festivalovou tradici, do níž patří i koncert Antonína Dvořáka, který se tu odehrál před 133 roky. Snaží se zapojit a inspirovat regionální sbory. Večer se tady, v Leedsu, vystřídá pět nejlepších a nejzajímavějších z nich. A v dalších městech v příštích dnech další. Projekt Voices Yorkshire chce vrátit hrabství na severovýchodě Anglie zpátky na scénu vokálního dění, ukázat, jaké hudební bohatství se v neprofesionálních sborových aktivitách odehrává.

 

1

 

Victoria Hall v leedské radnici se sedmdesátimetrovou věží je dějištěm nejrůznějších akcí. Z těch hudebních, týkajících se klasiky, upozorňují plakáty na varhanní recitál, který tu má městský varhaník Darius Battiwalla už za pár dní. Chystá Bachovu Toccatu a fugu d moll, jednu z Mendelssohnových sonát a hudbu britskou – Percyho Graingera a dávného virtuosa Edwina Lemarea. A hned další den tu vystoupí Britten-Shostakovich Festival Orchestra s Janem Lathamem-Koenigem a mladým klavíristou Pavlem Kolesnikovem – na plakátech je Čajkovského předehra „1812“, Rachmaninovova Rapsodie na Paganiniho téma, Brittenovy Čtyři mořské mezihry z Petera Grimese a Pochod, Polka, Waltz a Finale od Šostakoviče. S upozorněním, že tento koncert není součástí Leeds International Orchestral Season.

Muž u vchodu do zákulisí sice předtím káravě ukazoval na hodinky, že dvě minuty už dávno uplynuly, ale když vidí, jak si teď živě s ženou povídáme, už se jen na rozloučenou usmívá. Poslední pohled směrem k sálu… Dvořák sice v nejbližších týdnech na programu není, ale stejně je tu – alespoň pro nás - nějak přítomen.

 

LeedsTownHall

 

Foto: Veronika Paroulková, Petr Veber, britishcounties, antonin-dvorak.cz

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.