pátek, 13 září 2019 14:15

Tradiční i moderní Janáček v nové expozici na Hukvaldech

Autorka:

„Každou chvíli z domku vyjde nějaká známá tvář. Vypadá to, že si Brno a Ostrava vzaly na dnešní odpoledne dovolenou, aby na Hukvaldech přivítaly Janáčkovu novou expozici.“

„Janáček je velký ve světě proto, že je tradiční a přitom je moderní, a my jsme se vlastně snažili úplně o totéž.“

„Tady, v podhůří Beskyd, v zelené zahradě zní Janáčkovy skladby úchvatně.“

 

15

 

Je čtvrtek, půl čtvrté odpoledne a na Hukvaldech se pohybuje nezvykle mnoho cizinců – navíc vypadají, jako by mířili na koncert. Hukvaldy jsou v létě na příliv turistů zvyklé, chudinka bronzová Bystrouška na okraji hukvaldské obory má od nich úplně oblýskaný čumáček i konec oháňky. Ale v polovině září, navíc uprostřed týdne, je taková návštěvnost spíš neobvyklá. Důvod je ale naprosto vážný – slavnostní otevření nové expozice v Památníku Leoše Janáčka.

Blížíme se k domečku. Je to sotva sedm týdnů, co jsme tudy šli naposledy. Byla to poslední červencová neděle, kostel na náměstí zrovna odbil deset hodin a my jsme zazvonili u Janáčkova Památníku. Z domku se vyloupla postava, která si nás měřila nevěřícným pohledem: „Teda v deset tady ještě nikdo nebyl…tak snad abych pustil nějakou hudbu.

 

19

 

Dnes je příchod k Památníku zcela jiný. Když klesáme z nejvyššího bodu náměstí dolů, vítají nás sice tytéž zalesněné vrchy (ano, opravdu zalesněné, tady kůrovec naštěstí zatím neřádil), ale za chvíli už cestu lemují zaparkovaná auta. Když dojdeme ještě blíž, od domečku doléhá mužský zpěv. V zahradě se připravuje Pěvecké sdružení moravských učitelů. Do zpěvu „Ach, ta vojna, vojna“ se ozývá sbormistrovo halekání: „A teď velké crescendo!“ a „To ais nasaďte hodně vysoko, pánové!“ Každou chvíli z domku vyjde nějaká známá tvář. Vypadá to, že si Brno a Ostrava vzaly na dnešní odpoledne dovolenou, aby na Hukvaldech přivítaly Janáčkovu novou expozici. Zanedlouho potkáváme i pana průvodce, který nás zdraví: „Jste mi nějací povědomí, ale nemůžu si vás zařadit. Byli jste tu nedávno?“„Ano,“ odpovídám, „my jsme ti, co přišli v deset.“

Ještě před slavnostním aktem máme možnost nahlédnout do prostor Památníku. Tři místnosti v přízemí domečku vypadají přesně tak, jak si je pamatuji z léta. Jedná se o tzv. historickou část, která zahrnuje pracovnu, ložnici a kuchyň. Místnosti jsou zachovány v původním stavu, a to dokonce na přání samotného Janáčka. Ten zakoupil domek od své švagrové až v roce 1921. Jeho rodný dům se v Hukvaldech nachází také, přímo vedle kostela v horní části náměstí, a v současné době je v něm informační centrum s několika místnostmi věnovanými Janáčkovu životu a rodině. Dům, který je dnes jeho památníkem, ale pro Janáčka, minimálně na konci jeho života, znamenal mnohem více.

 

11

 

Dlouhé roky sem skladatel jezdil na prázdniny i svátky, ale až v lednu roku 1928 nechal do domku zavést elektřinu a z jara se pustil do budování místnosti v prvním patře. To vše v rámci příprav na letní návštěvu Kamily Stösslové. V dopisech, jejichž fragmenty nyní visí na zdech a oknech Památníku, čteme: „A šli bychom do mého lesa… A tam mám lavečku, na té sedět a smát se vesele, jak už to Vy umíte a jak já tomu dobře rozumím! No vím, že jednou se ta procházka přece uskuteční!“ – Uskutečnila. A jak víme, měla pro Janáčka fatální následky.

 

17

 

Janáček dům odkázal své rodné obci spolu s částkou na jeho údržbu a přáním zachovat dva hlavní pokoje tak, jak byly. Od té doby měl domek různé správce. Až v roce 1997 se ho ujala brněnská Nadace Leoše Janáčka a zahájila generální rekonstrukci celého domu. Výsledkem byla první stálá expozice, která byla k vidění až do loňského roku. Dnešní slavnostní otevření je výsledkem rekonstrukce druhé, během které se Nadace rozhodla zmodernizovat naučnou část Památníku. Té jsou věnovány dvě místnosti v přízemí a jedna v patře.

V létě jsme si v těchto místnostech mohli prohlédnout jen holé zdi, a tak jsme zvědaví, jaké změny se tu udály. V přízemí zatím kraluje kameraman, který prozíravě využívá poslední chvilky bez obecenstva a zaclánějících lidí. Vycházíme tedy do patra, kam jsme se předtím nedostali vůbec. Jak stoupáme po schodech, už z dáli nás vítá Její pastorkyňa – vstupujeme totiž do poslechové místnosti. Zatímco z reproduktoru se line jedno z mála sborových čísel zmíněné opery, prohlížíme si rámečky, kterými je poseta celá místnost kolem dokola. V nich jsou umístěny skici skladeb spjatých s Hukvaldami.

 

1

 

Venku se to mezitím začíná hemžit. Vidím, jak do domku vstupuje Ivo Kahánek – zlatý hřeb naplánované ceremonie. Přesouváme se tedy raději ven, abychom zaujali místo v zahradě, kde se slavnostní zahájení bude odehrávat – žádná z místností domku není totiž dost prostorná pro takové shromáždění. Skladatelův duch se vznáší i venku. Míjí mě slečna s pop-artově vyvedeným Janáčkem na tričku. Tento obrázek mi vytane na mysli znovu za pár okamžiků.

Chvíli po čtvrté hodině se zahradou rozlehne cinkání na skleničku. Předseda správní rady Nadace Leoše Janáčka Stanislav Tesař se ujímá slova a představuje čestné hosty dnešního shromáždění. Přítomní se otáčejí na všechny strany, aby zrakem vyhledali právě představeného. Kdo je dostatečně pohotový, může v davu rozeznat ředitele České filharmonie Davida Marečka, ředitele Janáčkovy filharmonie Ostrava Jana Žemlu, ředitele Moravského zemského muzea Jiřího Mitáčka, členy Janáčkova kvarteta, zmíněného Iva Kahánka, ředitelku Nadace Ludmilu Němcovou a samozřejmě i představitele politických kruhů. U mikrofonu se pak někteří ze jmenovaných krátce vystřídají, ale za chvíli už přenechávají slovo samotnému Janáčkovi.

 

7

 

Nastupuje Pěvecké sdružení moravských učitelů, sbor s více než stoletou tradicí, který Janáček shledal hodným svého umění a věnoval mu řadu svých mužských sborů. Tři z nich symbolicky zazní také dnes. Nic na světě se nevyrovná kráse zvuku mužského sboru. PSMU je ale bohužel smutným dokladem poklesu zájmu o sborové umění. Leckterá sborová rodina, včetně mé vlastní, uchovává po některém ze svých předků v domácích archivech fotografie, na kterých je zachyceno na sto zpěváků. Dnes před námi stanulo dvacet vytrvalců se sbormistrem Jiřím Šimáčkem. Přesto se statečně perou se sbory určenými podstatně širšímu obsazení a na závěr svého vystoupení si nechávají nejkrásnější kus – Lásku opravdivou.

Přichází opět čas na trochu řečnění a nebyla by to správná ceremonie, kdyby alespoň jedenkrát nevypověděla službu technika. Ředitelka Nadace Ludmila Němcová, sama zkušená sboristka, má naštěstí dostatečný hlasový fond na to, aby plácek „umluvila“ i bez mikrofonu. Představuje nám trio, které stojí za novou podobou expozice – Jarmilu Procházkovou, která je autorkou obsahového scénáře, a Zuzanu a Pavlu Strakošovy, které se postaraly o výtvarnou stránku projektu. Jarmila Procházková vysvětluje celý koncept nové expozice jako symbiózu tradice a inovace: „Janáček je velký ve světě proto, že je tradiční a přitom je moderní, a my jsme se vlastně snažili úplně o totéž.“ Potom spěchá z pódia, aby uvolnila místo Janáčkovi tentokrát ztělesněnému Ivem Kahánkem, takže ji organizátoři jen stěží dokážou předat květiny.

 

9

 

Ivo Kahánek uvádí svůj minirecitál přiznáním: „Pár dní jsem teď Janáčka podváděl s Dvořákem, jak možná víte z festivalu Dvořákova Praha.“ Jedním dechem nás ale ujišťuje, že Dvořák už je minulostí a uslyšíme výběr z klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku. Když usedá k pianinu, všimnu si, že nástroj má odklopené horní víko, aby se zvuk mohl lépe šířit, a napadne mě „Jak to tady asi bude znít?“ Po první frázi už vím, že nádherně. Tak nádherně, že cyklus snad už nechci slyšet v koncertní síni. Tady, v podhůří Beskyd, v zelené zahradě zní Janáčkovy skladby úchvatně. Vítr šumí ve větvích, nad námi se pnou hukvaldské kopce a slunce hraje zvláštní hru s lístky stromů. Najednou máte pocit, že to nejsou klavíristovy prsty, které běhají po klaviatuře – je to sluneční paprsek, který se odráží a leskne na zalesněných vrších. A náhle pocítíte to souznění Janáčkovy hudby a místa, kde ji tvořil.

 

6

 

Ze snění mě vytrhne žvatlání batolete, které se zákonitě ozývá do těch nejkřehčích momentů skladby. Janáček by jistě býval vytáhl notes a se zájmem si zapsal nový nápěvek mluvy. Já notes v ruce dávno mám, ale navzdory rozkošnosti děťátka bych si tam s chutí napsala něco zcela jiného. Přestože obvykle pohlížím na vyrušující děti na koncertech a ceremoniích se shovívavostí, ztráta krásy tohoto okamžiku mě skutečně mrzí.

Zahájení je u konce. Slova se ještě jednou ujímá Jarmila Procházková, která návštěvníky zve k prohlídce upravených prostor. Když podruhé vstoupím do Památníku a konečně se probojuji do nových přízemních místností, vzpomenu si na slečnu v pop-artovém tričku a slova, která se v projevech dnešních řečníků vyskytovala nejčastěji: „inovace, dynamičnost a moderní jazyk“ vedle „autenticity a tradice“. Místnost je – řečeno školským slangem – interaktivní. Jsou zde tři dotykové obrazovky zasazené ve dřevě, které poskytují fakta i obrazový materiál o Janáčkovi, jeho rodině a životě, stejně jako nabízejí tři verze Příhod lišky Bystroušky, a to ve srovnávacím modu podle jednotlivých scén. Na poslední stěně vidíme Janáčka, který prochází rámy několika obrázků a naslouchá zvukům přírody – lesům v kopcích, daňkům v oboře a slepicím na dvorku. Propojení tradičního s moderním se v domečku dá chápat hned v několika dimenzích: jako poměr historických místností ku naučným i ve smyslu moderních technologií zabudovaných do autentického interiéru.

 

5

 

Když odjíždíme z Hukvald, slunce se už kloní nad obzor. Vychutnáváme si poslední pohledy na zalesněné kopce, zelené stráně a celý současně půvabný i drsný kraj na pomezí Valašska a Lašska.

 

20

 

10

 

16

 

3

 

12

 

Foto: Archiv památníku, Ivan Korč, Janáčkův archiv Moravského zemského muzea v Brně

Markéta Ottová

Od útlého věku se věnuje hře na klavír a sborovému zpěvu. Po gymnáziu nastoupila na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde vystudovala učitelství v oboru Hudební výchova a Základy společenských věd. Tam také od roku 2016 studuje v doktorském programu Hudební teorie a pedagogika. Paralelně nastoupila i ke studiu oboru Dirigování sboru na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. V současné době je sbormistryní Pěveckého sboru Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, asistentkou sbormistra Pěveckého sboru Vox Iuvenalis při VUT v Brně a příležitostně spolupracuje i s dalšími brněnskými sbory. Jako studentka JAMU se podílí na uměleckých projektech akademie, zejména působením v pěveckém sboru HF JAMU a jeho koncerty, ale také jako korepetitorka v Komorní opeře (Flotow, Offenbach, Cimarosa). 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.