pátek, 17 květen 2019 20:38

Za Magdalenou Koženou a Yefimem Bronfmanem do Berlína

Autor:

„Berlín je velmi vzdušný, jakoby otevřený, kultura je všudypřítomná a naprosto samozřejmá.“

„Pierre Boulez Saal nemá téměř žádný dozvuk a bylo by slyšet spadnout špendlík, ale akustika není suchá, je naprosto ideální.“

„Kožená s Bronfmanem souzní jako jeden, všechno je podřízené hudbě, žádná gesta zbytečná, tedy nic než hudba.“

 

010

 

Michal Mašek je klavírista a manažer a jeho hudební postřehy a dojmy, i jeho podíl na organizování hudebního života, mají jeden cíl a touhu: aby se hudba dostávala mezi lidi a aby lidé byli schopni vnímat její krásu, její smysl, její poselství. Tentokrát Michal Mašek podává svědectví o umění pěvkyně Magdaleny Kožené a pianisty Yefima Bronfmana, kteří byli před několika dny protagonisty písňového recitálu v berlínské koncertní síni Pierre Boulez Saal. I o ní a o berlínské kulturní atmosféře autor svědčí. Jak píše, bylo by moc pěkné, kdyby se podbné koncerty, jako byl tento, častěji konaly – a byly vnímány jako naprosto samozřejmá součást života - i u nás.

Zhruba před dvěma měsíci jsem si řekl, že jsem již delší dobu nenavštívil Berlín. Vzpomínám li si dobře, byl jsem tam asi před rokem na koncertě kvarteta Pavel Haas Quartet. Konal se v nově otevřené síni Pierre Boulez Saal, jejíž vznik inicioval mnou tolik obdivovaný Daniel Barenboim. Sál se mi velice zalíbil, dávám mu přednost před Komorním sálem Filharmonie, a tak jsem se podíval do nadcházejícího programu. Byla zde nespočetná řada akcí, které mě lákaly, rozhodoval jsem se mezi beethovenským cyklem v podání Daniela Barenboima, který je vždy kvůli obrovskému zájmu opakován dvakrát, recitálem „pohodu vyzařujícího“ klavíristy Radu Lupu, nebo písňovým koncertem Magdaleny Kožené a Yefima Bronfmana.

Všechny zmíněné jsem již v minulosti několikrát slyšel, Bronfmana třeba v Salcburku, kdy hrál Druhý Brahmsův koncert, ale Magdalenu Koženou už velmi dávno, před řadou let, a to v Teplicích ve spolupráci s Karlem Košárkem. Písňová tvorba mě odjakživa přitahovala a zajímala mě také spolupráce obou umělců… Bylo rozhodnuto.

Ve svých příspěvcích se nechci věnovat kritice, hodnocení, rozebírání detailů té či oné noty, nechci o někom psát nehezké věci. Rád bych upozornil na akce, které se mi zdají zajímavé, rád bych takto třeba inspiroval k jejich navštívení, či k zamyšlení. Cílem je, aby se hudba v jakékoliv podobě, a k tomu směřuje mé veškeré konání, dostávala co nejvíce mezi co největší počet lidí bez jakékoliv podbízivosti a aby čím dál víc lidí bylo schopno vnímat poselství, které je v ní ukryto.

Nejenom Mozart řekl, že hudba nejsou tóny, ale ticho, které se nalézá mezi tóny. Rozumět tomuto výroku musí každý sám vlastním prožitkem, nejde ho popsat. Lze jen říci, že nás hudba pomocí krásy, vznešenosti, nadhledu a dalších aspektů „vezme“ s sebou na místo, odkud povstala. Tedy do ticha, z kterého jsme schopni poté ocenit její oslavu života a zároveň se také tak ztišit. A to je ten hezký stav, kdy odcházejí lidé z koncertu a vyzařují pohodu, kterou mohou šířit dál. Popravdě, dnešní doba plná rozptýlenosti a roztěkanosti tomuto stavu moc nepřeje. Úkolem interpreta je pak nalézt toto ticho a sloužit jako médium mezi kompozicí a publikem.

 

00

 

Pierre Boulez Saal je nový koncertní prostor postavený uvnitř historické budovy, z které zůstaly jen obvodové zdi a kde také sídlí Barenboimova-Saidova akademie. Uvnitř je celý ze dřeva, jehož přítomnost je cítit při každém nadechnutí. Je koncipován jako ovál, kdy umělci stojí uprostřed, jakoby v aréně. Horní patro však nejde do stran, úrovně jsou spíše nad sebou. Sál naživo tak působí mnohem menším dojmem, než ve skutečnosti je. Kapacita je uváděna na necelých 700 míst, ale!! - vezměme v úvahu, že se běžně přidá cca 100 míst židlemi přímo na pódiu… a pak má ještě každé sedadlo velký prostor pro nohy i na šířku. Pokud by byla místa na stání, odhaduji, že 200 lidí by nebyl jakýkoliv problém. Sál je velice vzdušný, plný volného prostoru. Všechna sedadla mají na obou stranách dvě opěradla na ruce, nesdílíte je tedy se sousedem, dokonce ani nemusíte vstávat, když jde někdo na vzdálenější místo. To je jedna z velmi důležitých věcí, která dá pocítit komorní atmosféru koncertu a připraví vám ideální podmínky pro poslech. Otázkou je, jak dobře se cítí umělci, když stojí přímo uprostřed dění a jsou ze všech stran na očích. A pokud jste nahoře, díváte se na ně jako do krabičky, ze které jste právě sejmuli víko. 

Možná proto Magdalena Kožená a Yefim Brnofman zvolili jinou možnost: klavír umístili do rohu oválu a celé dva bloky sedadel, ty které byly bezprostředně za nimi, zůstaly neobsazeny, nešly do prodeje.

 

002

 

Loňský program Kvarteta Pavla Haase obsahoval dva klavírní kvintety a pamatuji si, že zvuk klavíru byl poměrně chladný. Teď však byl velmi hřejivý, osobní, ale také rozštěpený. Steinway se vyznačuje velmi bohatým zvukem plným přidaných (duplex scale) souznějících tónů a Bronfman patří mezi nejlepší mistry úhozu. Jeho tělesná konstituce mu dovoluje hrát celou vahou paže z celého těla, každou klávesu stiskne do samého dna a ovládá nejjemnější pianissima. Přesto - když si ještě vzpomenu na jeho Brahmse v Salcburku, kde je sál dvakrát větší a kde byla slyšet každá nota - zde v Berlíně se kmitočty alikvotních tonů ne úplně ideálně pojily. Nevím, čím to bylo; možná by byl pro písňový recitál vhodnější třeba Blüthner nebo Fazioli, anebo nástroj, který nemá tolik „široký“ zvuk. A nebo to bylo umístěním, které asi nebylo takto architektem zamýšleno….? Na druhou stranu, ať jste kdekoli v sále, máte pocit, že je zde jakýkoliv zvuk ve vaší bezprostřední blízkosti. Pierre Boulez Saal nemá téměř žádný dozvuk a bylo by slyšet spadnout špendlík, ale akustika není suchá, je naprosto ideální, vnímání prostoru je tak přítomné nejenom očima, ale i ušima. Je zde slyšitelné ticho. Sál je opravdu extrémně příjemný, navozující intimní domácí atmosféru. Což mimochodem má i negativní dopad na to, když třeba někomu v publiku zakručí v břiše

Berlín mám moc rád, je velmi vzdušný, jakoby otevřený, a mám pocit, že je zde kultura všudypřítomná a naprosto samozřejmá. Třeba postávání publika před koncertem na chodníku a široké ulici před vstupem do sálu, která směřuje z jedné strany na západ a slunce tak svítí do dlouhého koridoru… Uvolněná atmosféra tu dává pocit, že jste jakoby v pohodě na venkově. A tak by se dal vlastně charakterizovat i tento koncert. Byl výjimečně obyčejný, přirozený, na nic si nehrál - a přitom nejlepší možný. Magdalena Kožená s Bronfmanem souzní jako jeden, všechno je podřízené hudbě, žádná gesta zbytečná, tedy nic než hudba. K tomu patřily i všechny ostatní detaily, jako je nasazení Bronfmanových brýlí, obracení not, skromné chování při děkování a tak dále. Hlas paní Kožené, která zpívala zpaměti, má velmi širokou strukturu, je charakterizován tmavším odstínem, tak je i zabarvený a její projev je řekněme slovanský. Večer obsahoval čtyři celky. Výběr písní širokého spektra Johannesa Brahmse v první polovině, Musorgského Sedm písní Dětskaja, Šostakovičových Pět romancí písní pro Soprán a klavír op. 109 a stejně tak pět Bartókových písní Falún pro ženský hlas a klavír v polovině druhé. Druhá část byly víceméně miniatury krajních kontrastů celé škály lidských emocí - a to oběma interpretům vyloženě sedělo. Předvedli svrchované mistrovství. Nemohu ale říci, že u Brahmse tomu tak nebylo.

 

000

 

Magdalena Kožená a Yefim Bronfman sestavili dramaturgicky výborný program, který nabízí vše, co je píseň schopna sdělit. Jsou mistry svých oborů, což dokazuje hluboká koncentrace na každý tón a absolutní odevzdání svých emocí ve prospěch díla. Vladimir Horowitz prý kdysi malému Danielu Barenboimovi řekl: „Když jsi na pódiu, nejdůležitější věcí na světě je jen a jen hudba. Nic jiného vůbec nesmí dostat v tvé hlavě prostor“.

Bylo by hezké, kdyby se takovéto výjimečně „obyčejné“ koncerty konaly na více místech a zejména u nás. Aby byly více samozřejmé, aby byly součástí života, aby nebyly odtržené od běžné reality života. Ale o tom až v jiném příspěvku.

 

Foto: http://www.kozena.cz, https://boulezsaal.de,  https://www.berlin-buehnen.de

Michal Mašek

Český klavírista, umělecký manager, producent, organizátor hudebního života a majitel agentury Morpheus Art. Jeho texty publikovaly renomovaná periodika a festivaly, v minulosti připravil pořady pro rozhlas a televizi, realizoval rozsáhlý a evropskou unií podpoření projekt KOPT – Kultura a umění od první třídy, který seznamoval a zapojil nejmenší školáky do divadelních her z příběhů české historie. Jako klavírista spolupracoval třeba s Jiřím Bělohlávkem, Josefem Sukem, pořídil nahrávku pro EMI classics a stal se členem prestižní rodiny Steinway Artist. Dnes je však zejména zakladatel (2012) a pořadatel festivalu Hudební setkání, který se koná v severních Čechách a kde propojuje své získané zkušenosti a také externě přednáší na univerzitě Jana Evangelisty Purkyně. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.