pondělí, 11 březen 2019 17:06

Baborák s PKF: Když jeden lesní roh nestačí

Autor:

„Baborák patří do velmi specifické kategorie instrumentalistů-dirigentů, u nichž touha po dirigentské taktovce pramení z tvůrčího přetlaku.“

„V útrobách rudolfinského zákulisí je slyšet mnoho pochvalných „bravo“ směrem k sólistům.“

„Když jsem sám sobě při pročítání programu pošeptal: „čtyři horny stačí, drahoušku“, mýlil jsem se. Příště raději osm lesních rohů, než jeden Czerny.“

 

PKF-2019-03-10-A5-rosetti-czerny-hubler-c-Milan-Mosna-44

 

Je neděle, podvečer. V Rudolfinu bude hrát PKF – Prague Philharmonia. Zkoušky, včetně dnešní dopolední generálky, vedené hornistou a dirigentem v jedné osobě, Radkem Baborákem, připravily hráče k dobrému výkonu.

Zatímco se umělci sjíždějí na místo činu, ve foyer se ve čtvrt na sedm schází podivuhodný kolektiv studentů a důchodců – pořadatelská služba, pisatel tohoto článku mezi nimi. Počíná se tak naše večerní robota, která z valné části sestává ze statečného pronášení slov „dobrý večer“ příchozím návštěvníkům. V půl sedmé zařinčí klíče a vstup do neorenesančního hudebního svatostánku je povolen. Vždy se objeví několik nedočkavců, kteří přijdou hodinu před začátkem koncertu. Pravděpodobně si chtějí dosyta užít pomalé, rozvláčné korzování a dvojku bílého. Do sálu je ještě dlouho nevpustíme, tam si hráči obehrávají zákeřná místa. Avšak čtvrt hodinky před začátkem je již mnohými návštěvníky víno dopito a foyer prochozeno skrz naskrz. Už dost cvičení na poslední chvíli, honem převléct do fraku a jde se na to.

Nálada panuje uvolněná, s Radkem Baborákem se filharmonikům hraje dobře, však je s mnohými z nich dlouholetý kolega a kamarád. Zvlášť v hornové sekci, která se velmi záhy vyšvihne v nejlepší formě. Baborák patří do velmi specifické kategorie instrumentalistů-dirigentů, u nichž touha po dirigentské taktovce pramení z tvůrčího přetlaku. Nestačí mu hrát desítky náročných koncertů ročně na lesní roh, prostě k tomu musí občas zadirigovat. Es muss sein. A takový dirigent očividně (ušislyšně?) přináší do orchestru pohodu a radost z muzicírování. A dle této nálady a této kombinace tvůrčích osobností vyvstal i nedělní program. Krom známé Předehry k Snu noci Svatojánské, hitovky 17tiletého Mendelssohna z roku 1826, jsou na programu de facto neznámé skladby.

 

PKF-2019-03-10-A5-rosetti-czerny-hubler-c-Milan-Mosna-24

 

Šibalské dovádění smyčců a křehké dlouhé akordy dechů sympaticky zahajují koncertní večer. Baborák diriguje přehledně a stroze, pevně rozkročen na dirigentském stupínku. Neprovádí čarodějnické kejkle, neskáče, nefuní, nezpívá, jeho mimika je podobna člověku, nikoliv divokému čertu. Jako kdybych pocítil lehkou vlnu zklamání těch posluchačů, kteří se do koncertních sálu chodí dívat na dirigenta, nikoliv poslouchat hudbu.

Prvním exotickým zákuskem večera (tedy pokud sám/sama nehrajete na lesní roh) je Koncert pro dva lesní rohy a orchestr č.5 Es dur Františka Antonína Rösslera-Rosettiho. Klasicistní roztomilost plyne příjemným tempem a má jednu velkou přednost – není moc dlouhá. Radek Baborák se chová k publiku zprvu poněkud nevhodně, otáčí se k němu zády, zatímco jeho kolega a host dnešního večera Benjamin Goldscheider k němu stojí čelem. Není to jen tak, zároveň dirigovat, hrát na lesní roh a dodržovat etiketu. Ale po doznění předehry a dalších orchestrálních meziher, již oba hráči svorně vytrubují do publika, zvlášť pak těžký, avšak líbezný duet v druhé větě.

 

PKF-2019-03-10-A5-rosetti-czerny-hubler-c-Milan-Mosna-21

 

Aplaus se ztrácí do ztracena, dveře do foyer se otvírají a zase víno, a zase korzo. Pár odvážlivců si venku zapaluje cigaretku, snad je vítr neodvane příliš daleko. Čeká nás ještě druhá půle. V útrobách rudolfinského zákulisí je slyšet mnoho pochvalných „bravo“ směrem k sólistům. Spěchaje za svou zodpovědnou uvaděčskou pozicí během přestávky po úzkých spirálovitých schodech málem vrážím do Brita Goldscheidera. Místo „sorry“ ze mě také vypadne „bravo“, a to ještě netuším, že v následující skladbě večera, Koncertním kusu pro čtyři lesní rohy a orchestr od zcela neznámého Carla Heinricha Hüblera se z vysokého partu sóla z Rosettiho koncertu transformuje Goldscheider v basového „brundibára“. Tedy, jak později výstižně popsala moje kamarádka z orchestru: „Ben ve čtvrté horně sestoupal do úctyhodných tónových nížin.“  Je to úctyhodné, majestátní, velkolepé. Skladba od historií zapomenutého Hüblera je největším překvapením večera. Ve skladbě inspirované stejnojmenným Schumannovým kusem se ke Goldscheiderovi a Baborákovi ještě přidávají skvělí Kateřina Javůrková a Mikuláš Koska. Ladí spolu hudebně i vizuálně. K publiku jsou tentokrát všichni natočeni pravým bokem, tak aby se zvuk linul k posluchačům co možná nejlépe. Vypadá to, jako kdyby do Rudolfina přijel malý vláček se čtyřmi hornisty, s Baborákem jako zdatným strojvedoucím. Kvalitně namazaná, sehraná mašina. Po skončení tohoto kompozičně i interpretačně svěžího kousku, se nyní bravo line i z publika. Zaslouženě.

 

PKF-2019-03-10-A5-rosetti-czerny-hubler-c-Milan-Mosna-46

 

Jedeme do finále, jakým neznámým opusem se PKF rozloučí s dnešními posluchači (je mezi nimi mnoho hornistů), věrnými abonenty a turisty, kteří jsou zde tak trochu omylem? Symfonií č. 1 c moll, op. 780 od Carla Czerneho. Nekorunovaný císař a nepomazaný papež klavírních etud a instruktivních skladeb pro klavír, psal také symfonie. Že má již první z nich opusové číslo 780 napovídá, že Carl Czerny zřejmě nepatřil mezi nejnáročnější kompoziční detailisty. Možná nebyl detailista, ale rozhodně to byl vášnivý milovník stupnicových běhů. A v této symfonii dal své vášni volný průchod. Dechberoucí melodické nápady podpořil divokým tremolem ve smyčcích, bouřlivým vířením tympán a ve zvláště vypjatých momentech peprnou pikolou. U některých děl je zajímavější spíš jejich samotná existence („páni, Czerny nepsal jen etudy“), než jejich obsah.

 

PKF-2019-03-10-A5-rosetti-czerny-hubler-c-Milan-Mosna-18

 

Když jsem sám sobě při pročítání programu pošeptal: „Čtyři horny stačí, drahoušku“, mýlil jsem se. Příště raději osm lesních rohů, než jeden Czerny.

 

PKF-2019-03-10-A5-rosetti-czerny-hubler-c-Milan-Mosna-58

 

Foto: Milan Mošna

 

Jiří Slabihoudek

Je absolventem skladby na Pražské konzervatoři (doc. Eduard Douša) a bakalářského cyklu na Hudební Akademii Múzických Umění (prof. Hanuš Bartoň). Každou ze škol zakončil instrumentálním koncertem, pozounovým konzervatoř a violoncellovým s podnázvem „Petrichor“ HAMU. Na kontě má několik skladeb orchestrálních, komorních, sólových a vokálních. Absolvoval roční studium v Kodani v rámci programu Erasmus na Royal Danish Academy of Music. Na stáž se dostavil s velkou láskou k dánské hudbě a kultuře a odjel s ještě větší. O dánské hudbě a zejména o skladateli Hansi Abrahamsenovi referoval posluchačům na Českém rozhlase, Vltava. Nedá dopustit ani na dánskou kinematografii – Refnova trilogie Pusher a filmové opusy od Triera nebo Vinterberga jsou jeho nejoblíbenějšími uměleckými díly vůbec.

Během studií se několikrát umístil v mezinárodní skladatelské soutěži Generace v Ostravě a Ochranným Svazem Autorským byl v roce 2019 vyhlášen „nejúspěšnějším mladým autorem vážné hudby“ za rok 2018. Hudbu miluje, ale neprovozuje ji, ani se jí neživí. Pracuje jako knihovník v hudebním oddělení Národní knihovny, hudebním úseku Městské knihovny a pravidelně spolupracuje s ČRo Vltava jako externista. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.