„Máme tady krátký čas, ale potom na tom všem dá pracovat celý příští rok.“

„Hru v orchestru máme pod vedením Tomáše Netopila jako bonus pro smyčcaře.“

„Čekali jsme, že první pětiletka bude formující, že se nám ukážou cesty, že se nám osvětlí tuzemský i mezinárodní trh, že se stabilizujeme. A skutečně ano.“

Kroměřížská konzervatoř a základní umělecká škola poskytly už pátým rokem zázemí Letní hudební akademii, kterou ve městě, kde dodnes žije, založil a vede jejich někdejší absolvent Tomáš Netopil. Jaký byl srpnový týden, který přilákal pětapadesát mladých muzikantů a v němž byli mezi lektory Kateřina Kněžíková, Ivo Kahánek, Barbara Maria Willi nebo Fedor Rudin? Letošní ročník i uplynulé roky, včetně covidových, bilancuje ředitelka akademie Jana Kubáčová. S portálem KlasikaPlus.cz hovořil i houslista Fedor Rudin. A mnohé podněty nabídly doprovodné programy festivalu Hudební Kroměříž i koncerty účastníků a lektorů, například ten, na kterém na dvě i na čtyři ruce hráli Ivo Kahánek a jeho výjimečná třináctiletá žákyně Nora Lubbadová.

Po pěti letech můžeme být na ledacos pyšní, říká Jana Kubáčová, když se z místnosti, kde pracuje štáb akademie, na pár minut uvolí vyjít ven. V zahradě za někdejšími kanovnickými domy, ve kterých sídlí kroměřížská Základní umělecká škola a kde chvíli hovoříme, stojí socha Josefa Mánesa. Byl v Kroměříži v roce 1849, aby maloval účastníky tamního velkého sněmu. Dnes je tichým symbolem, připomínajícím jen jeden zlomek z mnoha kulturních tradic města, ve kterém se například narodili Max Švabinský, Václav Talich a Karel Kryl a ve kterém od narození žije Tomáš Netopil. Města, ve kterém kdysi působil trubač a skladatel Pavel Josef Vejvanovský, po němž nese jméno kroměřížská konzervatoř. Ta sídlí hned naproti přes ulici, v bývalém klášteře, kdysi piaristickém, později františkánském.

„Věděli jsme od začátku, že nám jde o to, dopřát studentům tu nejlepší možnou výuku prostřednictvím umělců praktikujících na světových pódiích,“ vrací se Jana Kubáčová do doby, kdy Letní hudební akademie jako projekt vznikala. „Od začátku jsme věděli, jakou a jakým způsobem chceme akademii dělat. A díky Tomášovi jsme hned na začátku mohli oslovit naprosto fantastické lektory,“ říká – a vypočítává ty letošní: sopranistka Kateřina Kněžíková, violoncellistka Michaela Fukačová, cembalistka Barbara Maria Willi, klavírista Ivo Kahánek, houslista Fedor Rudin, violista Pavel Nikl, kontrabasista Petr Ries, ve třídě klavírní spolupráce Zdeněk Klauda a ve výuce hudebního managementu David Mareček. S nimi samozřejmě Tomáš Netopil, pro vedení orchestru i pro mnohé další, jako je moderování besed, hra na housle nebo dirigování koncertů.

Část rozhovoru s Janou Kubáčovou poslouchejte v podcastu portálu KlasikaPlus.cz jako AudioPlus.

„Máme za pět let přibližně tři stovky studentů. Někteří se opakují, mám na mysli aktivní účastníky, pasivní ani nepočítám. A mnozí jsou dnes i na velkých festivalech,“ pokračuje ředitelka. Za všechny by asi jmenovala mezzosopranistku Jarmilu Balážovou, která ještě předloni byla v Kroměříži ve třídě lektorky Kateřiny Kněžíkové – a letos zpívá na Salcburském festivalu Varvaru v tamní inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové. Reflexi premiérového představení čtěte ZDE a rozhovor s Jarmilou Balážovou ZDE.

Letos zaznamenali organizátoři kroměřížské akademie v některých oborech extrémní zájem. Dostat se ke Kateřině Kněžíkové nebo k Fedoru Rudinovi je opravdu těžké. Zeptat se rakouského houslisty ruského původu na to, jak to dělá, že je tak žádaný, je logické. Odpovídá ovšem skromně, možná i vyhýbavě. „Vždycky je to výměna informací a zkušeností… Studenti mají nějaké, já mám nějaké, tak snad jim mohu trošku pomoci…,“ usmívá se a dodává: „Ve čtyřech lekcích toho zas tolik neuděláme, takže cílem je přijít s co nejvíce informacemi, které jsou studenti schopni převzít a přijmout. A vést je k dlouhodobému uvažování o podnětech. Máme tady krátký čas, ale myslím to tak, že se potom na tom všem dá pracovat celý příští rok.“

Věk účastníků je kolem dvaceti. Je to různé, ale všichni jsou mladší než já, směje se Fedor Rudin, kterému je třicet. A říká to zrovna takhle, protože už se mu prý někde jinde stalo, že učil i někoho staršího, než byl sám. Na kroměřížské akademii se mu líbí její duch a to, že má možnost výměny zkušeností se skvělými hudebníky, kteří jsou tam lektory. „Atmosféra je tady velice osobní. Jsou akademie, a už jsem to zažil, kam přijedete, dostanete rozpis hodin… a jinak s vámi nikdo nepromluví. Učitel houslí tam je každý týden jiný a je to velmi neosobní. I tak se to dělat, ale zjišťuju, že takový typ projektů mi dává čím dál menší smysl,“ uzavírá.

Vedle Rudina si ovšem pořadatelé kroměřížské akademie považují i spolupráce s koncertními mistry České filharmonie Janem Mráčkem a Jiřím Vodičkou, kteří byli lektory v minulých letech, ale letos jim termín kolidoval s turné jejich tělesa. A v kontaktu jsou i s houslistou Daliborem Karvayem, který měl také jiné povinnosti, ale rád by se vrátil. „Je to také výborný pedagog,“ připomíná ředitelka.

Samozřejmě, že některé věci se během pěti let proměnily. „Přišel covid, přišly dva roky, které nás ovlivnily a zbrzdily. Například změnily schéma našeho rozjezdu s orchestrální akademií. Letos se ale usadila. Máme ji pod vedením Tomáše Netopila jako bonus pro smyčcaře. Kromě svého oboru mohou u Pavla Nikola studovat komorní hru a následně u Tomáše mít hru v orchestru,“ vysvětluje Jana Kubáčová a vrací se tím zároveň k připomenutí původních představ. K těm patřila idea orchestru mladých, který se po soustředění v Kroměříži objeví v září na festivalu Dvořákova Praha. Tento záměr se podařilo zrealizovat jen jednou – v roce 2021, kdy v Rudolfinu zahráli Mladí filharmonikové Dvořákovy Prahy v návaznosti na Letní hudební akademii Kroměříž smyčcové skladby od Petra Iljiče Čajkovského, Josepha Haydna a Lukáše Sommera. O rok dřív se sice kurzy také konaly, ale nebylo tam kvůli covidu možné uskutečnit výuku orchestrální hry, a tak těleso pro pražský festival vzniklo tehdy jinak. Letos už taková položka v programu Dvořákovy Prahy nefiguruje. Ostatně, v Kroměříži došli k tomu, že celý orchestr do výuky zařazovat nebudou. Jana Kubáčová to říká lapidárně: „Znamenalo by to dvojnásobek studentů… Tým tak velký nemáme – a ani nemáme v plánu ho rozšiřovat.“

Organizátoři kroměřížské akademie pracují hlavně na tom, aby se zvyšovala kvalita nabídky na různých úrovních. Ne jen ve výuce. Chtějí také studenty motivovat k tomu, aby posílali opravdu kvalitní nahrávky, aby uvažovali nad sebeprezentací, nad tím, jak komunikují… Podařilo se jim kolem akademie už vytvořit „rodinu“, jak to nazývá ředitelka. „Čekali jsme, že první pětiletka bude formující, že se nám ukážou cesty, že se nám osvětlí tuzemský i mezinárodní trh, že se stabilizujeme. A skutečně, víme už, že stabilizace je pro nás z velké části ve smyčcích. Samozřejmě k tomu jako další obor patří zpěv, krásně spolu fungují. A rozhodně se nechceme vzdát cembala, které ke Kroměříži díky zdejšímu hudebnímu archivu patří,“ vypočítává.

Co jiné kurzy nenabízejí? Co nového přinášet? V úvahách se jako životaschopné rozhodně jeví doprovodné programy a v rámci kurzu jako bonus například spolupráce s Arcidiecézním muzeem, které spravuje historické hudební archivy. „Jednáme o tom, jak daleko třeba pustí naše studenty, aby mohli pracovat s notami, které jsou tam uloženy… „Hledat takové věci nás baví. A myslím, že po pěti letech můžeme být na ledacos pyšní,“ opakuje Jana Kubáčová větu, kterou setkání v zahradě u Mánesova pomníku začala.

*******

Foto: Archiv LHAK