„Do předloňska jsem absolvoval pětatřicet letů ročně, konstatoval Steven Holl. Až loni mě covid přikoval k domovu. Ostravský pobyt je proto mojí první pracovní cestou po pandemii.“

„Nový koncertní sál zapadá jako vlajková loď do celkové transformace města, uvedl primátor Ostravy Tomáš Macura.“

„Když jsem postával na místě, které se má tak zásadně proměnit, zrovna si tam hrálo klubko dětí. Díval jsem se na ně a říkal jsem si, že pro ně tato stavba vznikne, shrnul Steven Holl.“

Vím, že název článku má mluvit sám za sebe; zde je však přece jen na místě ho úvodem reportáže rozklíčovat. Takže za prvé. Nová koncertní síň v moravskoslezské metropoli se má zjevně pyšnit jménem světoznámého skladatele, který se kousek odtud v Hukvaldech narodil a přímo v Ostravě zemřel. V angličtině coby globálním esperantu dneška bude tudíž její název znít The Janáček Hall. Jak ale odolat slovní hříčce, když její hlavní tvůrce, Američan s norskými předky, se shodou osudových náhod jmenuje Steven Holl? Což se vyslovuje skoro stejně jako Hall, jen s poněkud „kratším zobakem“, což ovšem místně vyhovuje… A za druhé? Když možná nikoli Brnu, které je – zdá se – s výstavbou koncertní síně přece jen dál či spíš hlouběji, Praze dá touto budovou Ostrava vítězný gól. Vždyť má stát mnohem dřív, ideálně roku 2025, než Vltavská filharmonie! Tedy – pokud se opravdu postaví. Protože o peníze jde vždy až na prvním místě – a v postcovidové éře s jejím zběsilým zdražováním dvojnásob. Ostravští na čele s primátorem Tomášem Macurou, jeho náměstkyní pro finance Zuzanou Bajgarovou a předsedou představenstva Domu kultury Janem Žemlou, který je zároveň ředitelem Janáčkovy filharmonie, už pět let dělají pro úspěch průlomového projektu maximum.

Názorně to potvrdila pracovní návštěva Stevena Holla ve čtvrtek 14. října 2021, kdy kromě ranní tiskovky stihl v Ostravě ještě náročná jednání, obhlídku „místa činu“ a také středu města, kde potěšeně postál u sochy svého oblíbence Janáčka. Závěrem dne pak proslovil zajímavou přednášku pro veřejnost, která se dostavila v nevídaném počtu. Což je v úhrnu úctyhodný výkon na muže, který 9. prosince oslaví čtyřiasedmdesátiny: „Architekturou jsem posedlý celoživotně, do důchodu nikdy nepůjdu,“ odmrštil odkaz na svůj věk a vzápětí upřesnil: „Do předloňska jsem absolvoval až pětatřicet letů ročně. Po Americe, ale i do Číny, do Jižní Koreje, do Evropy… Až loni mě covid přikoval k domovu. Ostravský pobyt je proto mojí první pracovní cestou po pandemii. Kromě toho jsme letos byli se ženou za příbuznými v Řecku.“ Jeho paní (a původně žačka) Dimitra Tsachrelia totiž z této země pochází. Manželé společně nejen tvoří: „Ráno vstávám brzy, maluju akvarely budoucích projektů a při snídani o nich s Dimitrou diskutujeme.“ Vychovávají svoje dvě děti, pětiletou dceru a půldruharočního synka. Muž, který tohle všechno zvládne, má energie i kreativity na rozdávání. A obojí vtělil – se svým americkým týmem a s pražskými spolupracovníky – do projektu přezdívaného „futrál na housle“.

O jeho nejrůznějších aspektech i souvislostech byla řeč na tiskové konferenci, umístěné „píáristkami“ Janáčkovy filharmonie Ostrava Petrou Javůrkovou a Michaelou Dvořákovou vtipně do kavárny Skelet. Leží totiž přímo naproti, takzvaně přes ulici, od stávajícího Domu kultury města Ostravy. Když proto protagonisté tiskovky – kromě výše zmíněných jmen ještě architekt Martin Kropáč ze studia Architecture Acts – pronášeli úvodní příspěvky a poté odpovídali novinářům na otázky, tyčil se pár desítek metrů za nimi objekt z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, na který nový koncertní sál bezprostředně naváže. Bude totiž umístěn napříč nad částí památkově chráněné budovy od architekta Fragnera, s níž zůstane efektně i efektivně propojen. („Nespadne nám ale celá symbolika pod stůl?“ zoufaly si organizátorky tiskovky necelou hodinu před začátkem, kdy okna kavárny stále pokrývala ranní mlha; záhy to spravila maxistěrka a ochota přiložit ruku k dílu i v nažehlených šatičkách…)

Úvodem tiskovky zasadil primátor Macura obě plánované činnosti – tedy nejen novou stavbu, ale též zevrubnou rekonstrukci té stávající – do širších ostravských souvislostí. „Nový koncertní sál zapadá jako vlajková loď do celkové transformace města,“ uvedl. „Celá lokalita se v následujících letech výrazně promění a oživí. Jižním směrem projekt propojí koncertní sál s městskou třídou 28. října. V bezprostřední blízkosti vzniknou dva parkovací domy, naproti má začít výstavba Moravskoslezské knihovny, takzvané Černé kostky. A proměny se má dočkat i přilehlý, severně situovaný park Milady Horákové.“ Výrazně se tak zušlechtí dosud rozkouskovaná oblast. To ale v rámci Ostravy a zlepšení její sociální struktury není zdaleka všechno: „Mezi další strategické a rozvojové projekty města se řadí například revitalizace historické budovy jatek pro městskou galerii PLATO nebo výstavba nového univerzitního kampusu Ostravské univerzity na Černé louce včetně Fakult umění a sportu.“

Architekti Holl a Kropáč, kterého si po jeho amerických studiích Steven vybral do týmu jako „svého nejlepšího žáka“, se – v rámci časových možností tiskovky – obšírně vyjadřovali k zásadním technologickým i ekologickým aspektům. Díky nim bude nová koncertní síň (přesněji její symbióza s dosavadním Domem kultury) inovativním impulsem pro město a region. Například prostřednictvím hlubokých vrtů do země a jejích zdrojů vznikne rafinovaný systém čerpání vody pro vytápění či ochlazování, doplněný fotovoltaickými panely. Proto nebude zapotřebí běžná klimatizace s jejím hlukem a energetickou náročností. Do nového sálu i přísálí bude shora vnikat přirozené denní světlo, což zčásti uspoří potřeby umělého osvětlení. „Velký sál s kapacitou třinácti set míst v hledišti bude poprvé v České republice uspořádán nikoli do tvaru podkovy, ale vinohradu. Což znamená, že část hlediště bude i za samotným pódiem,“ vykládal Martin Kropáč. „Akustické podmínky sálu vytvoří experti z renomovaného ateliéru Nagata Acoustics. Ve výšce patnácti metrů nad zemí by měl být zavěšen zvukový reflektor, který bude odrážet zvuk s ideálním časovým zpožděním jak pro hudebníky, tak pro publikum v bezprostřední blízkosti jeviště. Kvalitní zvuk ještě umocní obložení z javorového dřeva. A taky pravoúhlé podhledy, které vylepší akustiku na scéně tak, že hudebníci uslyší nejen sami sebe, ale i své spoluhráče.“

To všechno poslouchal a komentoval Jan Žemla. Vždyť „jeho“ Janáčkova filharmonie Ostrava patří k našim předním symfonickým orchestrům, ale už sedmdesát let působí v nevyhovujících podmínkách: „Těší nás, že v původních prostorách Domu kultury vznikne po rekonstrukci kvalitní zázemí pro hudebníky. Zkušebny, šatny, nahrávací studio. Místo dosavadního Společenského sálu bude sál komorní, v objektu se obnoví kino náročného diváka a fungovat budou divadlo, kino, restaurace. To znamená, že prostory se budou využívat po celý den, nikoli jenom večer.“

Zní to víc než nadějně. Nic z toho, obávám se, ale nepřesvědčí kritiky stavby. Nevnímají, že přinese do města mnoho novinek, a přitom s úctou zachová i vylepší, co bylo vybudováno v minulosti. Jak potvrdila drtivá většina novinářských dotazů, pochybovače zajímají jen a jen peníze. Kolik jich tedy bude zapotřebí a odkud se vezmou? Jak připomněli Zuzana Bajgarová a Tomáš Macura, od roku 2018 existuje Memorandum o spolupráci na financování mezi statutárním městem Ostrava, Moravskoslezským krajem a Ministerstvem kultury. Tyto tři zdroje mohou být nově navýšeny o finance ze třetího pilíře Fondu spravedlivé transformace. Dohromady se v tuto chvíli jedná o 2,6 miliardy, napolovic rozdělené mezi rekonstrukci stávající budovy a výstavbu nové. Dalších zhruba 300 miliónů spolykají přípravné činnosti. Po finálním získání všech razítek by se mělo „kopnout do země“ koncem příštího roku. Stane se? Uvidíme.

Pro Ostravu, její historii, současnost i budoucnost by bylo těžkou ranou, měl-li by projekt, na kterém už nyní pracují zde i v zámoří desítky specializovaných odborníků, zkrachovat. Nejenže by to bylo za posledních sto šedesát let už posedmé, což je samo o sobě smutný rekord. Měnící se město by přišlo o možnost, jak k sobě připoutat širokou pozornost – už nyní je projekt řazen odborníky mezi deset nejočekávanějších staveb světa. To nejpodstatnější ale v závěru tiskovky emotivně shrnul Steven Holl: „Víte, když jsem postával na místě, které se má tak zásadně proměnit, zrovna si tam hrálo klubko dětí. Díval jsem se na ně a říkal jsem si, že pro ně tato stavba vznikne, teprve ony z ní budou mít celoživotní užitek a potěšení…“

Foto: Martin Straka