„Inscenace propojuje na scéně reálný svět s podobenstvím o něm, všední den s pohádkou, interiér s přírodou.“

„Vyznění dominuje Svatopluk Sem. Civilně, bez patosu, bez hrané bodrosti.“

„S tím rozdílem, že Heřman svá řešení nepodává divákovi autoritativně, ale s pokorou.“

Janáčkovo divadlo je po šestnáctiměsíční rekonstrukci od soboty opět otevřeno. První premiérou a zároveň úvodním večerem Festivalu Janáček Brno 2018 byly Příhody lišky Bystroušky. V režii Jiřího Heřmana civilní a přitom nesmírně poetické, bez lesa, ale plné lesní havěti. Přitom byly víc o lidech než o zvířatech. Hudebně jemné, klidné, vizuálně nové, jiné, netradiční uchopení operní klasiky, promyšlené do posledního detailu.

V Brně se stmívá, na náměstí Svobody je připraven ke vztyčení vánoční Strom republiky. Před chvílí smrk přivezli na povoze, do něhož byli zapřaženi dva obrovští chladnokrevníci. Rovnou z Bílovic nad Svitavou. Symbolika je jasná – za myšlenkou stromů a dobročinných sbírek pod nimi stál Rudolf Těsnohlídek, v té době žijící v Bílovicích, podle jehož námětu Leoš Janáček komponoval svou nejbrněnštější operu. První strom stál v Brně v Adventu v roce 1924, Janáčkova Bystrouška měla v Brně premiéru ve stejné době, v listopadu 1924… Po proslovech zpívá sbor brněnského Národního divadla Janáčkovy Ukvalské písně a zaznívá pozvání – přijďte za hodinu na otevření rekonstruovaného divadla.

Pro přípravu nové inscenace měl Jiří Heřman k dispozici jeviště Janáčkova divadla až poslední dva týdny. Do té doby v budově operovali řemeslníci. Teď je hodinu před premiérou. V průčelí je za skly v prvním patře vidět státní vlajka, ve vchodu jsou připraveny mikrofony, za nimi vede dovnitř červený koberec… Je šest, do té doby rozzářené divadlo zhasíná. Primátor města a ředitel divadla krátce hovoří, přestříhávají symbolickou pásku a prosklená fasáda se opět rozsvítí do tmy. Teď už doopravdy. Vevnitř je víc bílé barvy, víc mramoru, víc svítidel. Typický design šedesátých let zůstal zachován, podstatnější zásahy se zřejmě odehrávaly v hledišti a v jevištní části. Mimo jiné se odstraňoval azbest.

Nová inscenace propojuje na scéně reálný svět s podobenstvím o něm, všední den s pohádkou, interiér s přírodou. Prolíná evokaci prostředí brněnského Dětského domova Dagmar, vzešlého z Těsnohlídkových iniciativ, s evokací revírníkova domova. Nechává hlavní postavu snít. A v závěru odejít kamsi pryč. Jinam. Do věčnosti.

V Heřmanových režiích se většinou děje několik věcí najednou. Jejich významy jsou někdy zřejmé až později. A někdy jsou slovy nepopsatelné. I tady je scéna zaplněná rekvizitami a postavami, děj je plný odkazů. Děti s hračkami se mísí s liščátky, vrší se symboly. Někdy člověka zamrazí, jindy se pousměje… a často náhle prozře. Ano, tohle je o našem životě. Je to mnohem víc než jen bajka. A chvílemi je to opravdu mnohem víc než v jiných produkcích o naší existenci.

Za výtvarnou podobou inscenace, která s režií kongeniálně koresponduje, stojí mladý scénograf Dragan Stojčevski, autorka kostýmů Alexandra Grusková a světelný designér Daniel Tesař. Nápad se zadní stěnou, která se vodorovně roztrhne, vystoupá vzhůru a odkryje horizont krajiny, je skvělý, poskytuje nástroj pro proměny a inscenaci možnost přesahů mezi konkrétnem a zevšeobecněním, mezi bděním a snem, domovem a volným prostorem, mezi zemí a vesmírem, životem a smrtí.  Je jedním z prvků, které Heřmanova koncepce využívá s velkou fantazií pro okamžiky, které dělají divadlo divadlem.

Marko Ivanović vedl představení, alespoň z blízké čtvrté řady se tak dojem jeví, k jakoby pomalejšímu a hlavně tiššímu vyznění – ani ne tak impresionistickému, jako spíše lyrickému a hravě přívětivému. Orchestr není ani trochu přeexponovaný, nezní vlastně ani sršatě, ani příliš vášnivě nebo opojně, a to ani v lesní scéně se sborem. Neznamená to však, že v opeře nejsou přítomny emoce. A neznamená to, že se na jevišti neskotačí. Rozverný je i ústřední pár – Jana Šrejma Kačírková je v roli Bystroušky ve svém živlu, hlasově i herecky je obsazena ideálně; Václava Krejčí Housková jako Lišák také. Avšak neupozorňují na sebe. Roman Hoza jako pytlák Harašta pěkně zpívá a přirozeně hraje, Jan Štáva je neodolatelným Farářem a Jezevcem, Ondřej Koplík nepřehrávaným Rechtorem a Komárem. Ani nikdo další nijak nevyčnívá, jde o týmový výkon. Hudba i děj plynou se vzácnou přirozeností. Vyznění nicméně zcela případně dominuje Revírník Svatopluk Sem. Civilně, bez patosu, bez hrané bodrosti. Má nosný hlas. Krásně zpívá a deklamuje, je věrohodný.

Hvězdičkou a maskotem inscenace je nesporně šestiletý Petr Hrůša v roli Skokánka, malého žabáka. V zákulisí kolují historky o jeho zvídavosti. Patří mu poslední slova v opeře: „Totok nésu já, totok beli dědóšek. Oni mně o vás vekládali.“ Trošičku panu dirigentovi uteče v tempu dopředu, ale ne moc. Pak už následuje jen ta nádherná orchestrální hudba, která všechno nevyřčené dořekne… Závěrečné ovace si Petr Hrůša očividně užívá. Toho už divadlo nepustí.

Heřmanova režie má humorné a realistické momenty. Revírník je romantik, Vzpomíná na mládí, na lásku, na les. Medituje s přáteli o životě a o Terince.  Přinese domů liščátko. Jeho ženu, kterou by chtěl obejmout, ten jeho nerozum už moc nebaví. V horších případech mu dá facku nebo si alespoň zaklepe na čelo, v lepších případech jen mávne rukou a dál sedí v křesle a plete nekonečnou šálu v liščí barvě, která vede někam do nebe. Až při tom usne. Na děkovačku ji musejí vzbudit…

„Nic nás nezastaví,“ prohlašuje na společenském setkání po premiéře ředitel divadla Martin Glaser. Je to pozitivní vyhrožování. S novými silami se soubor v renovovaném prostoru pustí do přípravy nových inscenací, do toho nejlepšího, čeho je schopen. Pokud to bude vypadat a dopadat jako Bystrouška, bude se brněnské Národní divadlo držet na špici tuzemského dění.

Sólisté jsou po premiéře na chvíli uvolnění. Můžete od nich slyšet, že Jiřímu Heřmanovi vyhoví v čemkoli. Věří mu, vědí, že ví, co chce a proč. Práce jim ale nekončí. Stejné obsazení se sejde v divadle o dvanáct hodin později, hned v neděli po poledni. Odpolední mimořádné představení snímají televizní kamery, v přímém přenosu se Národní divadlo Brno poprvé zapojí do mezinárodního projektu OperaVision. Janáčkovu Bystroušku mohou sledovat lidé ve streamu na internetu, bude tam pak k vidění ještě po několik měsíců a zřejmě ji někdy ze záznamu odvysílá i Česká televize. Bylo prozíravé to tak naplánovat v době ještě dlouho předcházející nastudování a uvedení nové inscenace. Odpovědní ale věděli a věřili, že je Jiří Heřman nezklame. Že připraví něco jedinečného.

Že se dokáže chopit české klasiky stejně nápaditě a schopně jako nějakého mysteriózního příběhu, dokázal už například operou Čert a Káča nebo nedávno Smetanovou Libuší. Jeho fantazii, představivost a poetiku buď nepřijmete, a nebo se jí poddáte. Nic neutrálního, nic nijakého, nic „mezi“ neexistuje. Je to podobné jako u operního režiséra Roberta Wilsona. Jen s tím podstatným a zásadním rozdílem, že Heřman svá vidění a svá řešení nepodává divákovi autoritativně, ale nenápadněji a hlavně s pokorou.

Foto: Národní divadlo Brno, Petr Veber