„Nechtěli jsme celý advent zpívat jenom koledy, ale čím víc se budeme blížit k Vánocům, tím víc program začne být vánočnější.“

„Rybova Česká mše vánoční letos na Vánoce…? Nikdo zatím neříkal, že by nějaká měla být…“

„Je s tím hodně práce, produkčně jde o náročnou věc, ale práce je evidentně nesena na společné vlně. Všichni toužíme po tom, dostat se do našeho normálního stavu, kdy hrajeme každý den.“

„Audio. Ready?“ štěkne muž za kamerou. Odkudsi se ozývá české přitakání. „Camera. Ready?“ štěkne ihned, opět anglicky, opět se stejným silným italským přízvukem. Kameraman Marco Chiodi se pohybuje v pražském Národním divadle už delší dobu. Teď je poslední listopadový týden a jeho úkolem je natočit šestadvacet videí, která budou tvořit obsah zpívaného Adventního kalendáře operního souboru. Od 1. do 25. prosince bude každý den na sociálních sítích zveřejněno nějaké nové. Dnes, na první adventní neděli, je předpremiéra, ochutnávka.

Všichni jsou „ré-dy“, tedy připraveni, kdosi ze štábu tleskne jako klapka a začíná se točit. Na jevišti Stavovského divadla právě ožívá v poetické stylizaci část Rybovy České mše vánoční. Dvě ženy, dva muži, soprán, alt, tenor a bas. „Co je to? Kde je to? Co to slyším za hlas…?,“ burácí Zdeněk Plech v kožichu ladovských pastýřů. Jeho parťákem je Jaroslav Březina, vybavený navíc velkým pastýřským rohem. Dana Burešová a Sylva Čmugrová mají barevné lidové kroje, usmívají se. Zdola z orchestřiště vše řídí Zdeněk Klauda, vzadu v hledišti sleduje výsledek dirigent Jaroslav Kyzlink. Výstup se jede už poněkolikáté, dokud není současně dokonalý jak zpěv, tak obraz. Není to zas tak jednoduché, zvláště když čtyři sólisté po pauzičce a nádechu musí odzpívat ještě party navazujícího čtyřhlasého sboru.

„Sopránový sborový part je hodně těžký… Možná jsem ho zpívala, ale naposledy někdy ve sboru na střední škole,“ říká Dana Burešová. Zdeněk Plech souhlasí: „Musím složit poklonu sborům. My jsme teď museli zpívat i sborové části, ale dát je zpaměti, to byl pro nás skoro nadlidský úkol… Vypadá to jednoduše. Když jste na koncertě a máte v ruce noty, tak si to se sborem pobrukujete, ale když se máte naučit všechny ty proměny textu… Boha mocného, Boha dobrého…, ctěme, chvalme… Sólové party jsou proti tomu prkotina,“ směje se. Oba sólisté ale shodně smutně krčí rameny nad měsíci a týdny, které prožíváme: „Rybova Česká mše vánoční letos na Vánoce…? Nikdo zatím neříkal, že by nějaká měla být. Až do loňska jsem ji zpívala každý rok, pokaždé pětkrát nebo šestkrát… Tak tohle je aspoň taková milá připomínka, že budou Vánoce,“ pokračuje Dana Burešová, zatímco Zdeněk Plech prozrazuje, že Rybovek mívá každý rok snad až tucet. „Všechny letos odpadnou… Mám stálá místa, která objíždím. Několik vždy v Praze, také jsem měl jednu mít letos v Teplicích s filharmonii. Pak jezdím do Zlína a nějaké mám také v Brně, různě po kostelích. Ano, já su Brňák… To všechno bohužel ale nebude… Takže aspoň takhle.“

„Rybovka“ je podle Zdeňka Plecha nesrovnatelná s čímkoli jiným. Jakub Jan Ryba má i daleko komplikovanější skladby. Ale jednoduchost České mše vánoční přitahuje hodně lidí. „Ne každý chodí na Richarda Wagnera, takže tahleta hudba určitě mnoha lidem vyhovuje, všichni ji vezmou. Je to vlastně lidová hudba a k Vánocům naprosto patří. Zpívám ji upřímně rád, navozuje pohodu Vánoc. Musím za sebe říci, že nejsou až tak důležité ty štědrovečerní hodiny u stromečku, ale celý Advent. Těšení se na Vánoce, těšení se na příchod Krista. Prožívám to i duchovně a o to je tenhle čas pro mě veselejší,“ vyznává se.

Další číslo po Rybovce patří tenoristovi Martinu Šrejmovi. Je na jevišti sám, civilně oblečen, za ním je velká zvětšenina barokního obrazu, scéna narození Páně. „Nechtěli jsme, aby šlo jen o koncerty, ale toužili jsme také ukázat, že jde o divadlo, a tak určitou část videí tvoří árie, kterým jsme přidali vánoční podtext. Například Figaro má od hraběte úkol nazdobit mu stromeček, nebo máme Lazebníka sevillského a Rosina peče cukroví… Pracujeme s humorem. A také jsme se snažili využít prázdnoty foyerů v našich divadlech…, pohledy z jeviště do auditoria… nebo třeba balkonky v hledišti a různé další úhly, které divák běžně nemá čas si vychutnat…,“ přibližuje podobu projektu režisérka Magdalena Švecová.

Celý nápad vznikl podle jejích slov neuvěřitelně spontánně a narychlo. Právě to bylo pro ni nakonec ještě nezvyklejší, než nutnost vidět režírované výstupy přes hledáček kamery. Svou práci uplynulých týdnů líčí takto: „Optika divadelní a optika filmová jsou samozřejmě každá úplně jiná. Tady šlo hodně o to, za kterou nitku budeme v tom kterém konkrétním videu tahat: jestli to bude scénografie, nebo spíš nějaká situace, nebo jestli budeme pracovat s krásným interiérem… Obrazovou stránku věci si hodně hlídá Marco Chiodi. Dostal plnou důvěru, je to jeho parketa.“

Od prvního prosincového dne zveřejní Opera Národního divadla jedno video denně; některá dopoledne, ale některá až navečer. S blížícím se Štědrým dnem bude nabízet stále zřetelněji hudbu související s vánočními svátky, takovou, kterou už máme všichni od dětství opravdu naposlouchanou a máme ji s tím krásným časem spojenou.

„Nechtěli jsme celý advent zpívat jenom koledy,“ komentuje záměr projektu dramaturg Beno Blachut. „Jsme operní soubor, a tak začínáme operními áriemi. Čím víc se blížíme k Vánocům, tím víc program začíná být vánočnější. Vizuálně Vánoce vyjadřujeme vždy nějakým detailem. Pokud jde o písně, tak vytváříme spíše obrazově zajímavou atmosféru. Využíváme i krásu našich divadelních budov, snažíme se účinkující zařadit do nějakých třeba i nezvyklých pohledů, nehrajeme všechno jen na jevišti. Točili jsme v Národním divadle, ve Stavovském divadle a ve Státní opeře. Žádný Rybův Rožmitál pod Třemšínem nebo něco podobného. Přichystali jsme, alespoň v souvislosti s adventem, i určité překvapení vztažené k budově Státní opery, které ale nebudu prozrazovat…“ V Národním divadle natočili například netradiční pojetí Šperkové árie z Gounodova Fausta nebo Dvořákovu píseň Zakukala zezulenka či modlitbu za vlast v podání Evy Urbanové. Ve Stavovském divadle mimo jiné Mozarta a Rybu. „Jakub Jan Ryba nemusí být vázán na Národní divadlo, což bylo doposud navázáno na tradici adventních koncertu. Letos je bohužel nemůžeme pořádat,“ připomíná dramaturg.

Hovoří o nich i PR opery Jitka Menclová, když v pauze mezi natáčením vysvětluje genezi projektu. „Původně jsme samozřejmě chtěli udělat nedělní adventní koncerty, v normální době by byly… Až pak, když bylo definitivně jasné, jaká je situace, přišel nápad udělat adventní kalendář. Stejně, jako ho mají děti, s odpočítáváním dnů do Vánoc. Takže si představujeme, že dospělý, náš fanoušek, příznivec opery, každý den otevře takové jedno okénko. Ale místo čokolády dostane hudební dáreček.“ Dodává i něco k repertoáru: „Doufáme, že se jim trefíme do noty. Věříme, že každý si vybere. Obsahem videí jsou jak klasické skladby vánoční doby, včetně koled, tak árie a písně. Ale také jsme trochu zapojili židovský svátek chanuka, svátek světel. Letos je od 10. prosince, a tak jsme zařadili i dvě židovské písně. A protože někteří naši sólisté nepocházejí z České republiky, tak zapojili svou rodnou zem a máme natočenou brazilskou, rumunskou a islandskou koledu…“

Jitka Menclová vyjadřuje za celý soubor radost. „I když ve velké institucí věci mají své tempo, tak v tomhle případě všechno kolem projektu vzniklo opravdu velmi rychle a všichni se na výsledek moc těšíme. Vnímáme to jako dárek pro všechny kulturní fanoušky, kteří nemohou teď nikam chodit… Je s tím hodně práce, produkčně jde o náročnou věc, ale práce je evidentně nesena na společné vlně. Všichni toužíme po tom, dostat se do našeho normálního stavu, kdy hrajeme každý den. Nadšení je znát u každého. U umělců i u všech, co jsme v zákulisí. Uvědomujeme si na tom, jak krásné je dávat radost a jak je to vlastně důležitější, než jí dostávat… My ji chceme dávat.“

Magdalena Švecová velkou část života strávila jako houslistka s Musicou Bohemicou. Vánoce pro ni proto vždy byly svátkem hudby. „Bylo nádherné vychutnávat si, jak lidé chodí na koncerty, jak s námi zpívají, jak se proměňují v malé děti… Adventní a vánoční doba je svátečním obdobím,“ vypráví a navazuje: „Od té doby, co mám děti, je to zase ještě jiné. Ale letos pro nás všechny, hlavně pro zpěváky, tahle natáčecí příležitost byla krásná tím, jak se mohli vrátit aspoň na chvíli do pocitu, že se něco může: že měli důvod se nalíčit, krásně obléknout, že zase měli zážitek, že mohou předat to, co umějí… Tohle bylo na natáčení také sváteční,“ uzavírá režisérka.

„Co mě nejvíc na tomhle projektu lákalo, je aktivita na jevišti. Možnost aspoň na chviličku se na jeviště vrátit,“ přiznává přesně v tomto smyslu sopranistka Dana Burešová chvíli po dotočení scén z Rybovy České mše vánoční. Zpívaný adventní kalendář považuje za skvělý nápad: „Je známkou o existenci Národního divadla a opery v Národním divadle. Diváci budu vědět, že ještě žijeme. A věřím, že je zpívání potěší.“

„Audio. Ré-dy?“ štěkne za kamerou Marco Chiodi se silným italským přízvukem. Je o hodinu později a točí se další video. Na jevišti Stavovského divadla teď ožívá prostřednictvím hlasů Marie Fajtové, Stanislavy Jirků a Františka Zahradníčka terzettino Soave sia il vento z Mozartovy opery Cosi fan tutte. Zpívá se v něm o něžném vánku a klidných vlnách, které mají doprovázet odjíždějící loď. Spoluúčinkují dvě děti, leží na zemi u umyvadla a pouštějí, jako na Vánoce, po vodě lodičku se světlem… „Camera. Ré-dy?“ – Tak ještě jednou. Klapka. Červená. Jedeme.

Foto: Petr Veber