„Sukova symfonie přináší energii směřující od dirigentského pultu a ochotně přijímanou, násobenou a vyzařovanou hráči.“

„Druhá věta může posluchače dovést až k pocitu, že jde o jakési pekelné intermezzo.“

„Dá se čekat, že pondělní koncert s Českou filharmonií přinese v symfonii Asrael mimořádné okamžiky.“

Sukovu ranou Symfonii E dur není radno podceňovat. Jakub Hrůša s Českou filharmonií na festivalu Dvořákova Praha ve čtvrtek dokázal partituru rozeznít takovým způsobem, že posluchači mohli odcházet s jednoznačným pocitem: byli přítomni zcela výjimečné koncertní události. Pořadatelé letos sáhli vedle autora, který dává přehlídce jméno, i k jeho žáku a zeti, jen postupně poznávanému v plnosti, a víc než jindy také k Beethovenovi, která má kulaté výročí. Učinili tak šťastně.

Je po koncertě, Jakub Hrůša sedí s Jiřím Vejvodou s mikrofonem v ruce u stolečku na vyprázdněném pódiu, a těm v publiku, kteří chtěli zůstat, se velmi osobně otvírá. Dirigoval veřejně po tříměsíční pauze. Podobnou měl i na jaře. Hovoří o tom, jak trávil a tráví nedobrovolné volno, které i jemu celosvětové soustředění na novou nemoc přineslo; přibližuje a dává nahlédnout až do rodinného života, když zmiňuje, jak malým dcerám nahlas předčítá, a to i na dálku, když jsou teď už zase ve škole v Londýně… A přiznává, že hudba Josefa Suka je jeho životní láskou. Jak bývá v takových případech obvyklé, nedovede vysvětlit, proč, ale je tomu tak.

Jakub Hrůša natáčí v těchto dnech s Českou filharmonií Sukovu Symfonii E dur do uvažovaného kompletu jeho orchestrálního díla. Hovoří o ní nadšeně, cítí v ní elán a mladistvou energii. Suk komponoval Symfonii E dur v roce 1898, současně s hudbou k Zeyerově pohádce o Radúzovi a Mahuleně, v době, kdy byl čerstvě ženat s Dvořákovu dcerou Otilií. Je to na její hudbě poznat. Nejen pozitivním nábojem a lyrickými a zpěvnými místy, ale i v místech příbuzných zeyerovské partituře, známé díky mimořádně populární suitě nazvané Pohádka. Občas jde i o citace, ale není jich příliš. Symfonie je původní, má svůj materiál a průběh a energické vyznění s žesťovým chorálem, který možná naopak případně upomene na pozdější symfonickou báseň Praga.  

Třičvrtěhodinová skladba, která před pár minutami dozněla, vlastně docela zastínila Beethovenův 4. klavírní koncert, který filharmonici v první polovině večera uvedli pod Hrůšovým vedením s Martinem Kasíkem. A přitom je to tak čistá, krásně artikulovaná hudba… Zazněla na pomezí klasické uměřenosti a bezmála už romantické citovosti.

Sukova symfonie pochopitelně přináší ještě o něco jiný typ energie, o hodně větší. Energii směřující od dirigentského pultu a ochotně přijímanou, násobenou a vyzařovanou hráči početně obsazeného orchestru, modelovanou naléhavě, romanticky, s vědomím, že Sukův hudební jazyk pohlíží už trochu dál než Dvořákův ve stejné době. Nejprve jako kdyby dílo hledalo svou tvář, zpočátku hned nezaznívá výrazné téma, ale později se motivy a témata profilují. Přichází například krásné vedlejší téma v barvě klarinetu. Smyčcová sekce využívá výrazové spektrum od láskyplnosti po extatičnost, violoncella mají až radúzovsky kouzelnou pasáž, důrazně se ozývají žestě. První věta končí vzorovým finále.   

Druhá věta obohacuje výraz hobojovým sólem i temnějšími dramatičtějšími polohami, třetí přidává náhlé akcenty a barvité, skoro až náruživé polohy; fantazie v ní může posluchače dovést až k pocitu, že jde o jakési čertovské či pekelné intermezzo. Složitěji vrstvené, rozhýbané a fantazijně proměnlivé finále se přes opakované žesťové chóry naprosto logicky propracovává až ke strhujícímu vyvrcholení.

Virtuózní tempa a opravdu neutuchající dirigentova pozornost, provázená vypjatým fyzickým nasazením, symfonii po celou dobu výrazně pomáhají. Bez tohoto jedinečného osobního interpretačního vkladu, zřetelně neseného přesvědčením a láskou, by mohla skladba vypadat mnohem méně zajímavě a asi by nadále i po uvedení zůstala mimo naši hlavní pozornost. Takhle ale převládá radost z hudby, která je naprosto neoposlouchaná, vždyť ji filharmonici nehráli možná několik desetiletí, ale která je přesto jakoby důvěrně známá…

„Obdivuju Sukovo kompoziční mistrovství,“ vypráví Jakub Hrůša po koncertě a připomíná historku z dějin hudby, z té jejich „anekdotické“ části, jak Antonín Dvořák svého žáka, v mládí zádumčivého, přemlouval, aby nepsal pořád jen „v moll“. Smyčcová serenáda Es dur, a stejně tak Symfonie E dur, dokazují, že Suk dokázal mollové období překonat. Nicméně život brzy přinesl dvojí bolest: nečekané úmrtí Antonína Dvořáka a o rok později náhlé úmrtí Sukovy mladičké manželky. Během pár let od Symfonie E dur se tím pádem i v jeho kompozičním životě stalo tolik…!  Jakub Hrůša upozorňuje, že pak už Suk nikdy nenapsal nic bezstarostného… A zve na pondělní koncert, kdy s Českou filharmonií na Dvořákově Praze uvede Sukovu Symfonii Asrael.

Dodejme, že skladbu tragickou, existenciálně posmutnělou, jen s obtížemi po ranách osudu hledající světlo. Těžkou hodinovou skladbu, s níž Hrůša zcela neobvykle absolvoval v roce 2004 dirigentské oddělení Hudební fakulty AMU. Stál tehdy v Rudolfinu před Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a vzpomíná na ten den jako na zásadní… Dá se čekat, že pondělní koncert s Českou filharmonií teď přinese mimořádné okamžiky. Jakub Hrůša ostatně Sukova Asraela uvádí, jak jen to jde, i po světě. Partitura mahlerovských rozměrů a závažnosti není doposud v cizině tak známá, jak by si zcela určitě zasloužila. Vždy jde pro tamní publikum, i pro to odborné, o objev. Jako pro nás v tuzemsku (kteří jsme na tom pochopitelně s českou hudbou o něco dál a „napřed“) teď v případě Symfonie E dur…

Foto: Petra Hajská