„Kateřina Kněžíková nádherně procítěně přednáší ´Ten lásky sen´.

„Mumraj je velký zejména kolem repliky Hynaisovy opony velikosti roll-upu.“

„Je tu plno lidí, řada jich přišla kvůli divadlu, někteří jsou ale na ostrově uprostřed blyštivé Vltavy na procházce nebo jen tak posedávají na břehu.“

„Šel jsem okolo… Nejsem připraven ani oblečením, ani hlasem,“ říká s omluvným úsměvem Adam Plachetka z pódia. „Snad to půjde…,“ dodává. Národní divadlo v Praze na Střeleckém ostrově zahajuje open air programem sezónu. Známý zpěvák, doprovázející s holčičkami svou ženu Kateřinu Kněžíkovou, v programu ohlášenou, se před chvilkou dozvěděl, že by měl zaskočit za někoho, kdo nepřišel. Prolistoval během minuty pro oživení paměti klavírní výtah – a teď už stojí vedle kláves a zpívá známou árii toreadora Escamilla z Bizetovy Carmen. S jistotou, fanfarónsky, až k dlouhému efektnímu vysokému tónu v závěru. Přestože na mikrofon, tak naplno.

První česká scéna ohlásila na čtvrteční odpoledne na Střelecký ostrov „happening pro celou rodinu“ s koncerty, besedami a ukázkami ze svých inscenací. Společná oslava pod širým nebem, pozvání do „zlaté kapličky“, která je odsud vidět. První skutečně velké setkání po jarní nucené přestávce. Pár hodin před operním otevřením sezóny, které měla obstarat Smetanova Libuše, ale které kvůli nečekané karanténě sboru nakonec zachrání koncert sestavený ze známých árií.   

Před Adamem Plachetkou zpívá Jiří Brückler árii z Mozartova Dona Giovanniho, Ester Pavlů připomíná druhou nejslavnější melodii z Carmen a Kateřina Kněžíková nádherně procítěně přednáší „Ten lásky sen“, Mařenčinu árii z Prodané nevěsty. V pozadí už se chystá balet se svou site-specific akcí na téma jedné komedie, pak ještě vystoupí činoherci.

To už bude k večeru, ale předtím tu je od časného odpoledne k dispozici stánek s nabídkou propagační produkce Národního divadla, představují se jednotlivé soubory divadla. Je tady bazar oblečení umělců, z jehož výtěžku se budou sázet stromy, je zde několik tvůrčích dílen a mnoho dalších poutavých příležitostí pro děti. Pije se tu kafe a pivo, opékají se buřty. Přišlo hodně lidí, spočítat kočárky není vůbec snadné, kolik jich je. Mumraj je velký zejména kolem repliky Hynaisovy opony velikosti roll-upu. Děti se před ní fotí v brnění, s meči, holčičky převážně v nadýchaných šatech, divadelních kostýmech, které si mohou vybrat na vedle stojícím věšáku.

Na ostrově jsou staré kaštany, prosvítá jimi slunce babího léta a kolem stánku s občerstvením se vznáší bílý kouř od koše, ve kterém hoří dřevo a kolem kterého postávají lidé s buřty na dlouhých prutech. Červená propagační barva plátěných stanů a cedulí Národního divadla se žlutozelenou přírodní barvou výrazně kontrastuje. Je tu plno lidí, řada jich přišla kvůli divadlu, někteří jsou ale na ostrově uprostřed blyštivé Vltavy na procházce, nebo jen tak posedávají na břehu. Když se několik mladých lidí patřících k divadlu noří ve stylových starodávných plavkách do studené řeky, aby přeplavali na pravý břeh a propagovali tak nadcházející 138. sezónu, stojí kolem nich ale jedni i druzí.   

Hodinku před krátkým pěveckým vystoupením sedí Kateřina Kněžíková u stolečku s mikrofonem v ruce a odpovídá na otázky. Vyzpovídává ji pro okolní naslouchající zájemce Denisa Rausch ze správy opery, otázky pak kladou i sami posluchači. Sopranistka hovoří o svých rolích, o tom, že vstoupí ve Státní opeře do inscenace Rusalky, že ji v Praze čeká Micaela v Carmen a na konci sezóny v zahraničí Káťa Kabanová, ale s úsměvem povídá i o rodině. O holčičkách a jejich pravděpodobných talentech, o tom, co která ráda dělá a chtěla by dělat, o tom, která je víc po mamince. A pak kdosi prosí, jestli by něco nezapískala. Vyhoví i v tom.

Foto: Petr Veber