„Protože se ještě nemůže pro koncerty otevřít Smetanova síň, padla volba na menší sály po obvodu.“

„Duo střídá lyričtější a vemlouvavé polohy, ale završuje své expozé strhujícím finále.“

„Roman Patočka? Žádné příležitostné hraní, nic odbytého ani vyhroceného na efekt, ale plnohodnotný, osobitý a moc zajímavý výkon.“

Ty dvě děti, co jim nožičky ještě nedosáhly ze židlí na zem, moc neposlouchaly, trochu se pošťuchovaly a maličko, ale opravdu jen maličko rušily. Nikomu ale nevadily. Hudbu, která právě zněla, lidé kolem nich totiž skrývaně, nenápadně a skoro potají, ale o to intenzivněji hltali. S dojetím, že ji slyší zblízka a doopravdy a že ji hrají živí muzikanti. Snad to nebyla iluze: secesní Cukrárna pražského Obecního domu se zdála být naplněna tichou radostí. 

Je pondělní podvečer, poslední květnový, po týdnech nouzového stavu jsou první den otevřeny další prostory. Nejen restaurace, ale také památky. A Obecní dům společně se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK nabízejí program „Roušky se odkládají, salónky ožívají“. Reprezentační prostory a salónky národní kulturní památky jsou na dvě hodiny oživeny hudbou. Začínají trubači na balkonu. A pak skupiny předem přihlášených návštěvníků kolují mezi třemi sály, kde tři uskupení opakují pro každou další nedlouhý program. Roušky se sice právě tady, uvnitř, ještě neodkládají, na viditelných místech je připravena dezinfekce a tabulky upozorňují na nutná opatření a omezení, ale je to i tak milá příležitost.

Chtěli jste dát muzikantům možnost, aby si zahráli? Otázka směřuje na dramaturga FOK Martina Rudovského, který má na starosti Cukrárnu. Právě dohrálo S.V.A. Trio a posluchači vycházejí. Z druhé strany za chvíli přijdou další. „Ti aktivní už hrají. My jsme především chtěli oslavit, že se opět otvírá Obecní dům,“ odpovídá Martin. Protože se však ještě nemůže pro koncerty otevřít hlavní sál, tedy Smetanova síň, padla volba na menší sály po obvodu. „V saloncích jsme se naučili docela žít, zejména našimi různými besedami před koncerty, objevili jsme jejich krásu, a tak jsme si řekli, že právě je teď rozhýbeme,“ dodává.

Trio, jeden ze tří souborů, které symbolicky vítají publikum zpět, je sehrané. Autorské skladby či aranžmá, výrazně rytmické a dravé, upomínající na Piazzollova tanga, jsou prý dílem všech tří – violista Vladan Malinjak je členem orchestru FOK, jeho kolegové, houslista Alexey Aslamas a cellista Šimon Marek, u Pražských symfoniků často vypomáhají.

V Grégrově sále souběžně znějí romantické a filmové melodie. Dvojice, která tam obsadila malé pódium, si říká Duo Beautiful Strings. Na housle hraje Monika Urbanová, na harfu Hedvika Mousa Bacha. „Jsou také sehranou dvojicí,“ komentuje „krásné struny“ Martin Rudovský. A upozorňuje, že jedna ze skladeb pochází z pera manžela houslistky, zvukaře a skladatele Ondřeje Urbana. Duo střídá lyričtější a vemlouvavé polohy, ale završuje své expozé strhujícím finále. Hráčky mají přes nos a ústa roušky, publikum také, sedí se na ostrůvcích židlí, seskupených po dvou a s rozestupy. Normální provoz to ještě není, ale závdavek směřující k postupnému touženému návratu k normálu určitě ano.  

Třetí zastávkou je Sladkovského sál, ten největší, s hodinami v průčelí a se zrcadly naproti oknům. Na pódium přichází osm hráčů, členů Pražských symfoniků. Čtvery housle, viola, violoncello, kontrabas a Daniela Valtová-Kosinová u cembala. Sólistou je Roman Patočka, od nadcházející sezóny další koncertní mistr tělesa. Dva koncerty z Vivaldiho Čtvera ročních dob uplynou jako nic; hudba zní virtuózně, ale uměřeně, současně, ale s ohledem na styl. Žádné příležitostné hraní, nic odbytého ani vyhroceného na efekt, ale plnohodnotný, osobitý a moc zajímavý výkon.  

„Samozřejmě, že jsme zkoušeli akustiku. Ujistili jsme se, že mohou znít vedle sebe tři různé koncerty, aniž by se rušily,“ upozorňuje dramaturg. O uspořádání akce se rozhodlo o týden dřív, vlastně narychlo – poté, co bylo jasné, že bude možný už volnější režim. I proto se na program dostala hudba v podání sehraných muzikantů.

„Jestli to ještě někdy zopakujeme? Uvidíme. Možná ano, ale pro muzikanty to samozřejmě je složitější, protože musejí každý program zahrát až osmkrát,“ usmívá se Martin Rudovský. Orchestr FOK umožnil vstup maximálně dvakrát sto padesáti lidem, první várce od šesti, druhé od sedmi. Lidé se pohybují mezi sály jako při prohlídce nějaké zámku, na deset až dvacet minut usednou, naslouchají… a jsou šťastní. Symbolický výhled, postupný návrat k normálu, vymysleli lidé z FOK zdařile. Salónky, i když možná touto koncertní formou prozatím jednorázově, ožily. Ale konají se v nich také hudební setkání „FOK On“, středeční podvečerní programy s publikem i online. Roušky se sice v Obecním domě nasazují, nicméně aspoň venku už je nosit nemusíme. Snad se s podzimní sezónou vrátíme i do Smetanovy síně. Na symfonické programy… a bez látky přes obličej.

Foto: Petr Dyrc, Petr Veber