„Zřejmý byl i rukopis samotného Havelky v situační komice vtipně doplňující herecké akce.“

„Jana Sibera svou Neddu pojala velmi přesvědčivě. Pokud se o opeře říká, že je jen o zpěvu, Sibera tento omyl jasně vyvrací.“

„Když tenorista Petr Nekoranec začínal, nebyl jsem jeho fanoušek, přiznávám. On se však hlasově posouvá k daleko zajímavější, plnější barvě i volumenu. Divadlo svým tónem naplnil dokonale.“

Ve čtvrtek 15. června nabídla Státní opera první premiéru dvojice veristických oper Ruggera Leoncavalla a Pietra Mascagniho Komedianti (I Pagliacci) a Sedlák kavalír (Cavalleria rusticana), a to v netradičním pořadí. Tradiční bylo ovšem celkové ztvárnění děl a to je veliké plus obou inscenací, které propojovala černobílá projekce vysvětlující záměr režiséra Ondřeje Havelky. Představení jsou výborná, ale pořadí oper mě nepřesvědčilo.

„Pene Pati je mistrem se skvělou pěveckou technikou, výrazem a úžasným nadhledem, který se u pěvců jen tak nevidí a neslyší!“

„Amina Edris velmi pěkně přednesla slavnou árii Lauretty O mio babbino caro z Pucciniho opery Gianni Schicchi. Tu zazpívala namísto v programu uvedené Eleniny árie Mercè, dilette amiche ze Sicilských nešporů Giuseppe Verdiho.“

„Fantasticky vyzněla předehra ke třetímu dějství Pucciniho opery Madama Butterfly - orchestr předvedl skutečně symfonický, ale kultivovaný zvuk plný barev.“

Mezinárodně uznávaní sólisté, tenorista Pene Pati a jeho žena, sopranistka Amina Edris, vystoupili s orchestrem PKF - Prague Philharmonia pod vedením Łukasze Borowicze v Praze. Poslední lednový večer tak publikum ve Dvořákově síni Rudolfina potěšila nádherná operní a písňová čísla podpořená skvělým výkonem orchestru i dirigenta. Pokud jste se nemohli na koncert dostavit nebo si ho chcete připomenout, vězte, že ho ze záznamu odvysílá televizní stanice Mezzo Live HD, a to již v sobotu 4. února ve 21 hodin.

„Smíšený sbor předvedl příjemnou barvu zvuku, ale i rytmickou přesnost. Krásně zněla i pianissima, byla konkrétní, znělá, a to i v tzv. brumendu, tedy bocca chiusa.“

„Mluvené pasáže Vypravěče se ujala v českém jazyce naše mezzosopranistka Dagmar Pecková, a to skvěle!“

„Německý tenorista Michael Gniffke je omyl!!! Nechápu, kdo a proč ho pozval!“

Na scéně Národního divadla zazněla v pátek 20. ledna mimořádná vokálně-symfonická díla dvou významných představitelů ruské hudby dvacátého století. Orchestr, Sbor Národního divadla a sólisty hudebně vedl americký dirigent John Fiore, který s Národním divadlem spolupracuje už poněkolikáté. Návštěvníci vyslechli Rachmaninovovu chorální symfonii Zvony pro sóla, smíšený sbor a orchestr a operu – oratorium Oedipus rex z pera Igora Stravinského. Stejný program můžete navštívit i v neděli 22. ledna, obrňte se však velikou trpělivostí k výkonu německého tenoristy Michaela Gniffkeho, který svůj (hlavní) part nezvládl po všech stránkách.

Přelom letopočtu bývá okamžikem bilancování. Následující úvaha, spojená s novoročním přáním všem muzikantům, se týká vnímání hudby a váhy napsaných slov a alespoň v náznaku role, kompetencí, mantinelů a dosahu hudební kritiky.

„Není divu, že mu FOK vystrojil hned dva gratulační koncerty. Ten příští se koná hned zítra, ve čtvrtek 15. prosince.“

„Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, zda by vůbec taková hudba na významných podiích zazněla, kdyby nebyla součástí osobnosti, která se vyprofilovala jako světově proslulý tenorista.“

„Ester Pavlů byla Curovi naprosto rovnocennou pěveckou partnerkou.“

V úterý 13. prosince uvedl Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK první z gratulačních koncertů argentinskému tenoristovi, dirigentu a skladateli Josému Curovi. Koncert se konal v domovském sídle FOK – Smetanově síni Obecního domu a hosty byly maďarská sopranistka Polina Pasztircsák a naše mezzosopranistka Ester Pavlů. V české premiéře pod vedením slavného umělce zazněly jeho dvě skladby, a to Symfonická suita z opery Montezuma a Rudý kněz a Te Deum, ve kterém spoluúčinkovaly Kühnův smíšený sbor připravený Jakubem Piklou a Královéhradecký dětský sbor Jitro, se kterým dílo nazkoušel Jiří Skopal. FOK a Kühnův smíšený sbor se sólisty v operních výstupech v druhé polovině koncertu řídil argentinský dirigent Mario De Rose.

„Když si Janáčkovo Postludium člověk rozebere, zjistí, kolik je tam nádherných myšlenek a míst, která se dají prožít a ‚vyzpívat‘. Nevnímám to jako sólo, ale jako svébytnou SOUČÁST celého díla.“

„Ale vzhledem k tomu, že celá akce dopadla nad očekávání dobře, můžeme ji zpětně považovat za ‚nultý‘ ročník nového festivalu Dědictví Levého Hradce.“

„O tohle jde! V těch dětech je tvoje pokračování. Jde o to, aby tvé ‚hnízdo‘ bylo v pořádku. Já se o cokoli jiného už odmítám bát.“

Varhanici, hráčku na klávesové nástroje a dnes už organizátorku svého festivalu Danielu Valtovou Kosinovou jsem poznal coby bývalý zpěvák asi před patnácti lety, ale také jsem o ní měl přehled díky tomu, že jsem studoval na HAMU s její sestrou, mezzosopranistkou Jarmilou Kosinovou, dnes už Vopatovou, s níž jsme dodnes přátelé. K našemu rozhovoru v příjemné kavárně na náměstí Jiřího z Poděbrad mě od začátku září inspirovalo provedení Janáčkovy Glagolské mše v rámci Koncertu pro Evropu, které se konalo na Vltavě, a to s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a sólisty pod vedením Semjona Byčkova. Termín k našemu setkání jsme hledali dlouho a je aktuální, jelikož Daniela coby domovská klávesistka a varhanice Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK vystoupí se svým orchestrem na dvou gratulačních koncertech, které jsou věnovány mezinárodně uznávanému pěvci, dirigentovi a skladateli Josému Curovi, a to už dnes, v úterý 13., a ve čtvrtek 15. prosince ve Smetanově síni Obecního domu. Dirigovat a zpívat bude samotný oslavenec, od kterého zaznějí v českých premiérách dvě skladby – Symfonická suita z opery Montezuma a Rudý kněz a Te Deum.

„Už ale nevyzněly další důležité hudební záležitosti – například dynamické zvraty, odstíny a zejména rozvíjení tónů, hlavně těch opakujících se.“

„Skupina viol hraje krásným jednotným zvukem, vytvářela hned v úvodním largu pěkný protihlas k houslím.“

„Mirella Hagen má krásný hlas, výborně vyslovuje, váže moc hezky tóny a rozvíjí je citlivě.“

Soubor Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem vystoupil v úterý 6. prosince ve Dvořákově síni Rudolfina s programem příznačně nazvaným Laudate pueri. Vrcholem večera totiž bylo Vivaldiho zhudebnění stejnojmenného žalmu (Laudate pueri Dominum, RV 601), ve kterém se sopránového sóla výtečně zhostila německá sopranistka Mirella Hagen. Zhudebněnému žalmu předcházely instrumentální skladby stejného skladatele a jeho drážďanských či s Drážďanami spolupracujících kolegů – jeho žáka a koncertního mistra na dvoře saských kurfiřtů Johanna Georga Pisendela a Johanna Friedricha Fasche. Collegium 1704 podalo dvojí výkon – v první půli zaměřený na rychlost a virtuozitu, kde mému vnímání chyběla hudba jako taková, a v druhé polovině večera jako by přišel úplně jiný ansámbl, který muzicíroval, frázoval a „zpíval“.

„Často se říká, aby se pěvci Janáčkovi vyhýbali, protože prý ničí hlas. Ale to vůbec není pravda! Vždyť se dá zpívat, pěvecká linka tam je!“

„Pěvci, kteří říkají, že se jim Mozart nezpívá dobře, že je jim nepohodlný, že musejí zpívat víc uvolněně, přecházejí důležitou etapu vývoje technického zpívání…“

„Můžu děkovat nahoru, že to můžu dělat, že tu šanci mám, je to vlastně privilegium! V žádném případě to není samozřejmost.“

Úspěšný a zcestovalý tenorista Aleš Briscein už mnoho let zpívá první obor na našich, ale i zahraničních scénách. Vystudoval hru na klarinet a operní zpěv na Pražské konzervatoři a později pokračoval na Západočeské univerzitě v Plzni. Je držitelem Ceny Thálie za rok 2012 za roli Romea v Gounodově opeře Romeo a Julie v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a v roce 2014 ji získal znovu za roli Jaroměra ve Fibichově Pádu Arkuna v inscenaci Národního divadla. Často zpívá Janáčka, objel s ním kus světa, ztvárnil jeho postavy i v Mexiku (Števu z Jenůfy) či Japonsku (Skuratova z opery Z mrtvého domu). Před pár dny se vrátil z Grand Théâtre de Genève, kde zpíval roli Borise v sérii představení Janáčkovy opery Káťa Kabanová pod vedením Tomáše Netopila. Celý ženevský soubor s touto operou i s Alešem Brisceinem a Tomášem Netopilem přijede hostovat do Národního divadla Brno, konkrétně do Janáčkova divadla, a to v neděli 13. listopadu. U této příležitosti jsem se s naším tenoristou sešel, abychom si o inscenaci popovídali. Probrali jsme ale i mnoho dalších věcí…

„Ottensamer má vynikající techniku, krásný, podmanivý a místy sladkobolný tón, pracuje s detaily a nevynechá žádnou příležitost vyklenout frázi.“

„Úžasná symbióza dirigenta s orchestrem, což nebylo jen slyšet, ale i vidět… Několikrát jsem si všiml, že se hráči usmívají, že je jim dobře a že je muzicírování baví.“

„Takový večer bych rád viděl a slyšel i v Rudolfinu za účasti plného sálu nadšených posluchačů!“

Orchestr PKF – Prague Philharmonia v rámci své donátorské řady konající se v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě přichystal na středu 2. listopadu hudební událost, která velmi potěšila hudbymilovné publikum. Hostem a dirigentem koncertu byl rakousko-maďarský hudebník a první klarinetista Berlínských filharmoniků Andreas Ottensamer. Ten doslova uchvátil kultivovanou barvou tónu svého nástroje, přirozeným, sympatickým vystupováním a muzikalitou, která ho právem jako sólistu dostala k orchestrům po celém světě. PKF – Prague Philharmonia představila svou smyčcovou sekci, která se předvedla v tom nejlepším světle. Na zhruba hodinovém koncertě bez přestávky zazněly skladby Samuela Barbera, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Petra Iljiče Čajkovského.

„Soutěže jsou nesmírně náročné, hlavně po psychické stránce, je to hodně o hlavě, a tak jsem ráda, že jsem to zvládla nejenom pěvecky, ale i psychicky.“

„Jako malá jsem zpívala vždycky alt a pak jsem přišla na konzervatoř, stále jako mezzosoprán, jenže kvůli špatnému vedení jsem se začala stahovat a můj hlas se jako by vytáhl nahoru…“

„A tak jsem hledala a hledala, až jsem narazila na sopranistku Christinu Vasilevu, která mě vrátila ke mně samé a ukázala mi cestu, na kterou jsem se vydala a cítím, že je to správně.“

Z letošního pátého ročníku Mezinárodní pěvecké soutěže Évy Marton v Budapešti si odvezla tři speciální ceny mezzosopranistka Jolana Slavíková, absolventka Pražské konzervatoře a Vysoké školy ve Frankfurtu nad Mohanem, pěvkyně se zkušeností z Durynského operního studia a z Drážďanské státní operety. Jako vůbec první v historii soutěže jí byla udělena cena za nejlepší interpretaci povinné Lisztovy písně. Zároveň si odvezla ceny udělované Lisztovou akademií a Maďarským národním divadlem; obě znamenají hostování v příštích sezónách. Přinášíme vám rozhovor o peripetiích mladé pěvkyně a o cestě, která pro ni znamená buducnost.