„Do Brna jako místa autentických zážitků dobře zapadá i naše janáčkovská linka.“

„Ideální je spojení s doprovodným programem festivalu Janáček Brno, na kterém se Turistické informační centrum města Brna podílí.“

„Moc by nám pomohlo, kdyby v Brně konečně vzniklo pořádné Janáčkovo muzeum.“

Ve foyeru Lyrické opery v Chicagu doprovázela v listopadu sérii představení Její pastorkyně, v zahraničí hrané pod jménem Jenůfa, výstava představující osobnost Leoše Janáčka, který je dnes ve světě nejhranějším českým operním tvůrcem. Přiblížila skladatelův dlouhý a obtížný boj o uznání i období označované jako Grand Old Age, tedy posledních deset let Janáčkova života v nově vzniklém československém státě, kdy vznikla všechna jeho vrcholná díla. Výstava představila také Janáčkův odkaz v současném Brně a obsahovala i pozvánku na festival Janáček Brno 2024. Rozhovor v té souvislosti poskytla portálu KlasikaPlus.cz muzikoložka Šárka Zahrádková, která je v brněnském Turistickém informačním centru manažerkou projektu Janáčkovo Brno a která s kolegy z Moravského zemského muzea stála i za chicagskou výstavou. Hovoří jak o aktivitách směřujících do zahraničí, tak ale samozřejmě i o těch brněnských.

„Ve srovnání s hráči fotografovi práce po závěrečném potlesku nekončí.“

„V Japonsku fotografa do hlediště vůbec nevpustí, a to dokonce ani při závěrečném potlesku.“

„Vesměs jsou si japonské i korejské sály hodně podobné – bývá to typ amfiteátru… a jsou opravdu hodně velké!“

Fotografie Petry Hajské už po léta zachycují a dokumentují tuzemské dění v klasické hudbě a provázejí samozřejmě i články o hudbě na portálu KlasikaPlus.cz. Ilustrují rovněž rozhovor, který nám poskytla po podzimním turné České filharmonie, s níž cestovala do Jižní Koreje a Japonska. Fotoreportérka popisuje rozdíly v podmínkách pro svou práci v evropských metropolích a na Dálném východě, dává nahlédnout do každodennosti při zájezdu orchestru a zamýšlí se i nad nutností respektovat, že někomu mediální popularita vyhovuje a někomu ne.

„Ve staré hudbě je tím prvním, o co se jako zpěvák musíte starat, text.“

„V dnešní době je zcela normální, že přísnost v historicky poučené interpretaci je trochu rozmělněná.“

„V poslední době mě fascinuje středověká hudba; je tak těžká, ale tak krásná…“

Španělská sopranistka Beatriz Lafont Murcia koncertuje se souborem Musica Florea 5. prosince v Českých Budějovicích a 6. prosince v Praze. Se stejným programem, sestaveným z děl neznámých španělských barokních skladatelů, už za sebou mají koncert v Kutné Hoře. Předtím také před několika měsíci účinkovali na festivalu Hudební léto Kuks. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se pěvkyně zamýšlí nad vokální specializací ve světě historicky poučené interpretace staré hudby, nad známou a neznámou, hranou a nehranou hudbou i nad tím, jak vyučovat. Sama se totiž vrací do Čech nejen koncertovat, ale bezmála deset let také jako pedagožka a lektorka Letní školy staré hudby ve Valticích.

Festival Pražské jaro vybral pro pátý prosincový večer jako dějiště svého mimořádného adventního koncertu Španělský sál Pražského hradu. Rozezní se tam v podání špičkových zahraničních hostů – souboru dobových nástrojů známého pod jménem Orchestr doby osvícenství, jeho sboru, sólistů a japonského dirigenta Masaakiho Suzukiho – první tři kantáty Bachova rozsáhlého Vánočního oratoria. Dramaturg festivalu Josef Třeštík v podcastu portálu KlasikaPlus.cz upozorňuje, že na programu je ještě jedna Bachova vokální kompozice.

„Elvira de Hidalgo jasnozřivě vycítila, že hlas její svěřenkyně je a bude plný vnitřního napětí, citu pro melodii a neodolatelné individuality, přitahující pozornost.“

„Ohlasy po premiéře Giocondy, která se ve Veroně odehrála 2. srpna 1947, byly výjimečné. Předpovídalo se, že jde o novou vycházející hvězdu.“

„Obav z dalšího možného selhání a z nich vyplývajících zdravotních a psychických potíží už se po zbytek života úplně nezbavila.“

Na druhý prosincový den roku 2023 připadá jistě několik výročí. Z nich jen jedno hudební je však opravdu velké: před sto lety se narodila Maria Callas. Není potřeba dodávat k tomuto jménu o mnoho víc. Dlouho byla a snad ještě je, alespoň v hudebních kruzích, zcela jedinečně uctívanou operní pěvkyní. Legendární, možná až trochu zbožštělou. Sebevědomou, nedostižnou profesionálkou. Dodnes pravá diva, hvězda ověnčená světskou slávou, historkami, aférami a skandály, skvělá dramatická umělkyně, zároveň ikona módy i objekt bulváru, prototyp celebrity platící velkou daň za úspěch a popularitu. Zemřela 16. září 1977 ve věku pouhých 53 let.

„Je to postranní kouzlo jeho úžasných nápěvků mluvy.“

„Stabat mater? Vůči takhle silné hudbě nemůže zůstat žádné citlivé a nezatvrzelé srdce imunní, ať je člověk věřící jako Dvořák, nebo nikoli.“

„Pokud můžu spojit vlastní prožitek s pomocí orchestru, s kterým se chceme tak jako tak už dlouho vidět, navíc ve městě, ve kterém teď jsem, jak bych to neudělal!“

Dirigent Jakub Hrůša se po několika týdnech vrací na přelomu listopadu a prosince ze Spojených států do Evropy. K představením Janáčkovy Jenůfy v Lyrické opeře se v Chicagu nicméně přidal ještě narychlo domluvený záskok za Daniela Barenboima při tamním hostování orchestru Staatskapelle Berlin. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Jakub Hrůša vypočítává, o kolik dnů se zdrží déle, a jedním dechem dodává, jak moc a proč se ale na koncerty těší. Čas v Americe samozřejmě vedle Janáčkovy opery věnuje i studiu jiných děl, především Smetanovy Libuše, která ho čeká v Roce české hudby 2024. V rozhovoru se vrací k uvedením Dvořákových vokálních děl v Berlíně a v Římě, ke Stabat mater Petra Fialy uvedené v Bamberku, k tomu, co ho čeká jako budoucího hudebního ředitele londýnské Královské opery, a v osobní vzpomínce k odkazu nedávno zesnulého Mirko Škampy, který byl dlouholetý spiritus agens Pražského studentského orchestru. A k Janáčkovi Jakub Hrůša poznamenává, že se mu repliky z jeho jevištních děl vynořují v běžném životě…

Pražské Stavovské divadlo je místem vybraným pro komorní operní inscenaci LouTkáček, hru se zpěvy, novou českou adaptaci díla s vánoční pohádkovou tematikou. Do poloviny prosince je od 30. listopadu připraven víc než tucet představení, po premiéře už mimo večerní termíny, tedy pro školní děti. Dirigent David Švec v podcastu portálu KlasikaPlus.cz hovoří o netypicky znějící veselé hudbě Paula Hindemitha, který jindy – jako pravý příslušník meziválečné avantgardy – dokázal šokovat… Vzpomíná i na další podobné pozitivní dílo hudebního divadla z dvacátých let, Křičkovu operu Bílý pán, hranou před několika lety v Ostravě. Nejprve si však pochvaluje spolupráci s mimem Radimem Vizvárym, v Národním divadle šéfem souboru Laterna magica, který teď LouTkáčka připravil režijně.

„Víc než to! Byl jsem Janáčkovými operami hluboce dotčen, byl jsem unesen, byl jsem do nich vtažen, byl jsem jimi pohnut a fascinován!“

„Je krásné, že Janáček a Lyrická opera mají vztah, který sahá opravdu až k začátkům souboru.“

„V Americe si většina lidí myslí, že v Evropě lze jenom snít o umění a přijímat šeky od měst, vlád a států. Lidé v Evropě si naopak myslí, že donátoři v Americe mají nesmyslné nároky. Ani jedno z toho ale není pravda.“

Generální ředitel Lyrické opery v Chicagu Anthony Freud je původem Brit. Do opery ho poprvé vzali, když mu byly čtyři. Postupně se z toho stala životní vášeň a nakonec i manažerská profese. Má za sebou mimo jiné působení ve Velšské národní opeře, kde se poprvé setkal s Janáčkovou hudbou, a tak není divu, že se bezprostředně po novém chicagském uvedení Její pastorkyně s dirigentem Jakubem Hrůšou v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz právě k Janáčkovi několikrát vrací. Osvětluje však i rozdíly mezi evropským a americkým provozem operních divadel a odlišné modely jejich financování.

„Libuše, obdobně jako Má vlast, provázela naše předky v jedinečných chvílích.“

„K Národnímu divadlu patří nespočet dalších premiérovaných tuzemských operních děl i českých premiér děl zahraničních.“

„Znali se Bedřich Smetana a Antonín Dvořák? Jistěže ano.“

V Praze se 18. listopadu ke 140. výročí otevření Národního divadla uskutečnilo slavnostní představení Smetanovy Libuše. Do inscenace z roku 2018, v režii Jana Buriana, na scéně Daniela Dvořáka a za řízení Roberta Jindry, se zařadili noví představitelé hlavních rolí – mladá slovenská sopranistka Mária Porubčinová jako Libuše a Jiří Brückler jako Přemysl. Dalšími sólisty byli Tamara Morozová, Kateřina Jalovcová, Pavel Švingr a Aleš Jenis, v roli Chrudoše Martin Bárta a jako Štáhlav Aleš Briscein.

„Listopadovou revoluci program oslavil – a události 17. listopadu 1939 připomněl – nápaditě a vkusně.“

„Lukáš Vasilek se svým Pražským filharmonickým sborem při přípravě a Antonio Pappano na pódiu nechali rozeznít širokodeché melodie a rozmyslně vytvářené plochy do pomalu plynoucí naléhavé meditace.“

„Antonio Pappano širokými, jasně akcentovanými gesty dokázal filharmoniky přimět k meznímu nasazení.“

Sir Antonio Pappano je typem interpreta, který se vrhá na pódiu do hudby bezprostředně poté, co vkročí na dirigentský stupínek. Hudbu netvoří nábožně, ale impulzivně, temperament z něj vyzařuje na první pohled, je energický a nesmlouvavý. Pro debut s Českou filharmonií měl za úkol vpředvečer 17. listopadu řídit koncert připsaný státnímu svátku. Svým jménem ho zvýraznil a ozdobil i pro televizní přenos.