107

„Od první chvíle chtěl Josef Krečmer literární obžalobu největší genocidy v dějinách lidstva spojit s nadpozemsky znějící Bachovou hudbou.“

„Jakýkoli náznak herecké akce postačí k totálnímu ztotožnění se s myšlenkou.“

„Už nějaký čas jsem při pohledu do tváří lidí vycházejících z koncertní síně nezaznamenal tolik projevů pohnutí i obdivu k síle umění.“

Pardubické hudební jaro uvedlo na sklonku září výjimečný projekt, který spojil literární odkaz Arnošta Lustiga s barokní kantátou Johanna Sebastiana Bacha. Na provedení se podílela spisovatelova dcera Eva Lustigová, za hudební složku soubor Barocco sempre giovane, hobojista Jan Souček a basista Gustáv Beláček, za tu hereckou Vilma Cibulková, Jiří Lábus a Vilém Udatný. Strůjcem představení, které proniklo k srdcím diváků, byl Josef Krečmer.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
2

„Renomé Martina Kasíka bylo už předem zárukou, že posluchači všechny změny akceptují.“

„Oba klavíristé zapůsobili famózně, naprosto přesně, a přitom velmi uvolněně, s důrazem na každičkou notu i pomlku.“

„Druhou polovinu večera vyplnila první řada Slovanských tanců, tedy dílo z nejznámějších a nejmilovanějších.“

Pardubické hudební jaro uvedlo třetí z komorních koncertů. Ve Společenském sále pardubické radnice nakonec za klavír usedli Lukáš Klánský a Martin Kasík, aby zahráli program z děl Franze Schuberta, Fryderyka Chopina a Antonína Dvořáka. Cesta k této dvojici a k tomuto programu byla však pro organizátory festivalu trnitá.

 
Zveřejněno v ReflexePlus
1

„Nikoli náhodou bývá Beethovenovo Trio D dur označováno za „trio duchů“ a mystická nálada volné věty, vytvořená interprety Smetanova tria, to dokonale vystihla.“

„Je zcela zbytečné psát a mluvit i v případě Wihanova kvarteta s Ivanem Klánským o naprosté profesionalitě a precizních výkonech.“

„Schumannova skladba se stala pomyslnou třešničkou, jejíž propracovanost nenechá nikoho na pochybách, proč je třeba se věnovat ušlechtilým komorním dílům.“

Nedílnou součástí Pardubického hudebního jara je série komorních koncertů. Zdá se, že je definitivně pryč doba, kdy tento žánr ve stotisícovém městě živořil na okraji zájmu a úbytek posluchačů vedl svého času i ke zrušení zdejšího Kruhu přátel hudby. Organizátoři festivalu vsadili i letos na opravdu špičkové sólisty či komorní soubory – a ejhle, kapacita auditoria bývá zaplněna takřka do posledního místa a nevadí ani povinné roušky… Jinou věcí je připravenost a kvalita dnes vlastně jediného sálu vhodného pro provozování „komořiny“ v Pardubicích, ale o tom až v závěru.

 
Zveřejněno v ReflexePlus