Ode dneška do čvrtka se koná Letní škola v Terezíně - společná akce, kterou pořádá Institut terezínských skladatelů, Musica non grata, projekt Opery Národního divadla a Velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Koná se v bývalém koncentračním táboře Terezín od 16. do 19. srpna. Studenti z České republiky a Německa budou společně na přednáškách, diskusích a koncertech sledovat hudební život umělců pronásledovaných nacisty. Na úvod dnes večer vystoupí Irena Troupová a Jan Dušek. Od půl osmé přednesou ve Wieserově domě vybrané skladby Viktora Ullmanna, Erwina Schulhoffa, Pavla Haase, Rudolfa Karla a Hanse Winterberga.

„Viktor Ullmann byl jediný z uvedených skladatelů, který měl přímý vztah k Novému německému divadlu.“

„Weinbergerova opera Švanda dudák byla přeložena do sedmnácti jazyků, hrála se ve více než stovce operních domů a za čtyři roky od premiéry byla uvedena více než 2000krát.“

„Erich Wolfgang Korngold se stal vyhledávaným autorem filmové hudby, získal dva Oscary a na tři byl nominován.“

Praha byla koncem předminulého a necelou polovinu minulého století zcela mimořádným jevem na kulturní mapě světa. Existovaly zde tři osobité kultury, česká, německá a židovská, které se vyvíjely samostatně, ale také se navzájem ovlivňovaly. Těžko bychom hledali obdobu. Ano, byl zde New York, který však vše přetavil na americkou notu, Paříž s individualistickými umělci z celého světa, ale pouze v Praze se stýkaly tři komunity, každá se svou specifickou kulturou. Vše ukončil nacistický vpád. Nápad Národního divadla představit na scéně Státní opery, v dřívějším Novém německém divadle, skladatele, kteří ovlivňovali mezi dvěma válkami německou a židovskou kulturu nejen u nás, ale i ve světě, vyústil v kulturně hudební projekt Opery Národního divadla a Státní opery ve spolupráci s velvyslanectvím Spolkové republiky Německo, nazvaný Musica non grata. Během čtyř divadelních sezón v něm má zaznívat hudba, která měla být navždy nežádoucí.

„Mluví se o tom relativně málo, Praha však byla opravdu ‚hotspotem‘ celé evropské kultury.“

„Pojem entartete Kunst, tedy zvrhlé umění, není ničím jiným než politickou perzekucí těch, kteří se ‚nehodili‘.“

„Zařadit takové množství méně hraných oper bychom si bez finanční podpory, která je s tímto projektem spojená, nemohli dovolit.“

Projekt Národního divadla a Státní opery Musica non grata odstartoval ještě loni v létě, kdy na zahajovacím koncertě zněla například díla Bohuslava Martinů či Vítězslavy Kaprálové. Pak byl ambiciózní projekt přerušen pandemií – některé z koncertů se přitom podařilo zachovat alespoň online. Ve dnech 12. a 20. června se však Musica non grata vrací na jeviště: s programem věnovaným jednak Janáčkovi a Martinů, jednak s koncertem Brno–Praha–Hollywood, kde uslyšíme díla Franze Schrekera, Ericha Wolfganga Korngolda nebo Viktora Ullmanna. Při této příležitosti představuje projekt jeho manažerka, Tereza Dubsky.

Pražské Národní divadlo odkrylo program divadelní sezóny 2021/2022. Dramaturgický plán je částečně sestaven z premiér, které soubory neuvedly z důvodu pandemie v uplynulém období. „Vstříc nadcházející sezóně hledí i operní soubory s velkým očekáváním. Očekáváním, které během dlouhých, temných měsíců pandemie stále více rostlo. Je nám proto nesmírným potěšením vás, snad s trochou pýchy, pozvat na nadcházející sezonu s rekordními 11 premiérami!“ zve náš první divadelní stánek.

V rámci mezinárodního kulturního projektu Musica non grata, který pořádají Národní divadlo a Velvyslanectví SRN v Praze, bude od dnešního dne na sociálních sítích a YouTube stránce divadla zveřejněn krátký film s hudbou z opery Brundibár Hanse Krásy. U příležitosti výročí padesáti let od úmrtí Igora Stravinského připravili pořadatelé online koncert, který oproti původně plánovanému dnešnímu datu zveřejní až ve středu 21. dubna. V programu vystoupí sólistky Alžběta Poláčková, Yukiko Kinjo a Kateřina Jalovcová, dále Sbor a Orchestr Národního divadla pod hudebním vedením dirigenta Jaroslava Kyzlinka. Zazní píseň Jaro z cyklu Dvě písně na slova Sergeje Goroděckého, Tři písně na slova japonské poezie, Kocouří ukolébavky, suita z baletu Pulcinella a Mše pro sbor a dechové nástroje.

„Představa, že budeme zase čtrnáct dní hrát a pak zase nehrát, je děsivá. Takový hazard s diváckou důvěrou si dovolit nemůžeme.“

„Divadlo na internetu není divadlo.“

„Návrat k životu s kulturou a v kultuře bude trvat dva až tři roky.“

Ředitel pražského Národního divadla Jan Burian hledí do budoucnosti s optimismem, ale realisticky. Doufá, že konečně zase normální by mohla být příští sezóna, tedy letošní podzim. Za prioritu považuje, aby se lidé a domácí publikum do hledišť, až bude možný návrat k životu s kulturou, vůbec vrátili. Nechce odhadovat, jak budou tvůrci v budoucnu reagovat na časy prožité v pandemii, ale nevylučuje, že se divadelní estetika možná promění: možná si lidé, kteří zatím do divadla nechodili, řeknou, že jejich život je chudý a že by ho měli začít žít jinak; možná, že divadelníci budou hledat možnost oslovit lidi, kteří s divadlem doposud neměli mnoho společného. Zcela jasně, a to odmítavě, však reaguje na představy, že by do divadla směli chodit jen lidé s potvrzením o bezinfekčnosti.

„Zásadní byla pro mě první zkušenost s profesionálním orchestrem.“

„Motivovat a nadchnout hráče je důležité zejména během zkoušek.“

„Hlavně si příliš nepřipouštím, že akce, na které se chystám, se mohou zrušit. A v neposlední řadě se snažím inspirovat hráče, aby se nebáli.“

Když se potkáte s dirigentkou Janou Cecilií Mimrovou, jistě vás na ní upoutá její energie, nadšení a chuť věnovat se svému oboru naplno. Přesně ví, jak chce pracovat na tom, aby dostala své umění na tu nejvyšší úroveň. Její přístup je přitom v mnohém velmi svěží a neváhá udělat i víc, než je v běžné praxi zvykem. Mladá umělkyně momentálně působí jako asistentka šéfdirigenta Státní opery Karl-Heinze Steffense a vše nasvědčuje tomu, že jméno patronky hudby, svaté Cecílie, rozhodně nenosí náhodou.